Zimostráz neboli krušpánek byl součástí naší zahradní kultury skutečně po staletí. Díky své středozemní domovině, kde obývá skaliska až do vyšších poloh, byl schopen snášet leckterá příkoří nachystaná člověkem. Extrémní podmínky, to bylo jeho. A to nevyjímaje různé květináče, truhlíky či mezery mezi betony, do kterých tu či onde byl vmáčknut. Pravda, občas dokázal nabývat podivně oranžových barev, ale při troše výživy byl udržitelný tam, kde máloco jiného. Navíc stálezelený a velmi dobře tvarovatelný.

V Anglii jsem začínal na Národní sbírce rodu Buxus, kterou přední britská charita The National Trust udržovala na panství Ickworth. Mimořádnou sbírku desítek moderních odrůd zde vybudoval tehdejší hlavní zahradník Jan Michalak, ale největší raritou a zvláštností byly dvě zimostrázové atrakce. Široký živý plot v italské zahradě z 19. století, který měl v sobě pětatřicet různých typů zimostrázů, a planá populace stromových zimostrázů v lese Albana Walk, které zde tvořily jedince různých vlastností, vysoké třeba šest metrů a s kmeny přes dvacet pět centimetrů v průměru. Pokud některý z nich padl, nařezal se na prkýnka a pečlivě sušil pro houslaře.

Většina z nás vnímala krušpánek jen jako jeden jediný druh, maximálně dva. Ten maličký na nízké živé ploty a ten větší na střední živé ploty. Bohatství odrůd je ale mnohem pestřejší. Nejde zdaleka jen o pestrolisté formy, ale o zmíněné stromové typy, převislé, sloupovité, nasivěle modravé nebo naopak smaragdově zelené. Rozdíly mohou být pro prostého pozorovatele malé, ale například vhodnost ke střihu, tedy schopnost tvořit dostatek bočních výhonů, se dala najít i u velmi vzrůstných jedinců. To bylo nečekané. Sbírka prakticky po tři desetiletí vévodila oficiálně britské scéně a před pěti lety vzala za své.

Buxus má prostě velikou smůlu a „vyspalo“ se na něj několik patogenů zároveň. Zatímco u nás to byl v první vlně hlavně zavíječ zimostrázový, v Británii a jižní Evropě to byly houby Cylindrocladium buxicola a Volutella buxi. Dnes už je to jedno, genocida zimostrázu probíhá masivně po celém známém světě a obrana je obtížná, ne-li trochu marná. Pokud si vzpomenete na ponaučení ze smrkových monokultur, něco podobného se stalo i u buxusu. Nejstarší historie krušpánku vznikla jejich přenosem z přírody a potud byl každý jiný, tak jak v přírodě ze semene vznikl. Spolu s oblibou jeho tvarování se ale brzy přišlo na to, že lze velmi dobře řízkovat, a začaly se šířit velmi konkrétní klony k tomuto tvarování vhodné. Mezi zahradníky je samozřejmě běžné zajímavé odrůdy mezi sebou sdílet, a tak například jedny z nejstarších zimostrázů v Lednici před skleníkem jsou totožné s mnoha jinými v českých a rakouských zahradách. Ve střední Evropě je obecně nejčastěji zastoupen typ Herrenhausen podle slavné formální zahrady v Hannoveru. Nízké broderie se naopak v celé Evropě tvořily z kultivaru Suffruticosa, který se ukázal velmi náchylný vůči výše zmíněným houbám a s ohledem na charakter těchto výsadeb si ho podaly jako v cukrárně. Stejně jako kdysi klíněnka jírovce vysazované v alejích. Stačilo hopkat z jednoho hostitele na druhý.

Zní to asi cynicky, ale čím víc buxusů bylo sežráno housenkou či houbou ve vašem okolí, tím větší šanci máte udržet svého osamělého jedince. Taky se ukázalo, že některé odrůdy, zejména s krví asijských zimostrázů, houby tolik nenapadají, a pracuje se na rezistentních odrůdách. Hledání alternativy skončilo ovšem víceméně fiaskem a kromě některých nízkých odrůd tisů nemáme zatím dohromady po čem sáhnout.