Všudypřítomný boj o přežití je mezi rostlinami tak nějak běžná věc. Ono „místo na slunci“ je zcela zásadní, anžto světlo je tím klíčovým pramenem života. Pokud má třeba begonie v jednom gramu padesát tisíc semen, nedožijí se mnohé ani pravých listů, ba ani zítřka. Naopak, jen nemnoho se jich dožije dospělosti. Příroda je v tomto směru velice rozmarná a našla si v těch ostrých loktech hlavní nástroje svého vývoje. Vyklíčit mohou statisíce semen na čtverečním metru. V druhově pestré louce můžete najít i stovku či dvě různých rostlin v různé fázi dospělosti. V trávníku to budete mít trochu komplikovanější, protože u výběžkatých druhů není tak snadné říct, která rostlina je už sama a která je ještě spojena s původní matečnou. To bych asi zkoumat nechtěl.

Každopádně v kulturních květinových žánrech se sází obvykle mezi pěti a pětadvaceti rostlinami na čtvereční metr do kompozic, kterým obvykle říkáme záhon. Ano, už tu o něm byla řeč a jistě ještě bude, ale dnes tu máme dvě velká Z. V záhoně se nám může přihodit zápoj. Co to vlastně je? Zapojený porost znamená, že se rostliny spolu dotýkají a vytvářejí společenstvo. Jsou tedy vrostlé do sebe, vědí o sobě a to ovlivňuje do značné míry jejich chování i strategii přežití. Příkladem dobře známým jsou stromy v lese. Nahňácány na sebe jsou smrky vysoké zelené toliko na špičkách, ale jsouce samy uprostřed louky, jsou výrazně nižší, košaté, sošné a skutečně ztepilé. V lese je to kmenovina na porážku. Člověk má různé záměry a kromě různých forem slepic v klecích dokáže jeho kultura vymyslet i leccos krásného a udržitelného. Například takový sad postaru vedených vysokokmenů je takové komfortní provedení pro všechny. Stromy se vyvinou do plné dospělosti a tvaru, ale už vnímají jeden druhého jako své sousedy a ovlivňují silně to, co roste pod nimi. Mají svou hájovou flóru i faunu.

Podobně bývají komponovány záhony, protože květina má dostat svůj prostor, v kterém se přirozeně vyvine podle své životní nátury. Pivoňkám to trochu trvá, ale jejich trsy přetrvají desetiletí. Barvínkům je to fuk a placatí se po zemi pod čímkoli. Kosatce chtějí svou porci slunka, jinak nehrajou. Čechravy chtějí svou hrabanku, mateřídoušky svou drolinku. Vztahy narovnáváme tím, že jim dáme jejich přirozené stanoviště se vším všudy a stvrdíme to správným sponem. To je vzdálenost mezi rostlinami. Pokud je známe, určíme tím jejich čáru života. Zejména pro ty, které rostou v kruhových trsech, jde o určující věc. Životnost, vitalitu a schopnost dlouhodobě kvést určuje právě tahle znalost a místo od místa se liší. Vztah denivek, pivoněk, aster i vysokých floxů určuje právě spon. Plazivým floxům, zběhovcům či barvínkům je to šumák. Ty si zběhnou, kam potřebují. Většina květin ale nohy nemá a jsme jejich osudem.

Zahradníci vždy dobře věděli, že nejlepší pletí je zápoj. Pro něj musíme v prvním roce udělat maximum, abychom se ušetřili zbytečné dřiny. Pěkně připravené lože neboli peříčko, dobře vybrané rostliny, zásobní hnojení k rostlinám (nikdy ne „naširoko“), správně vybrané společenstvo pro dané místo a samozřejmě pro každou rostlinu ten její spon. To je alfa i omega úspěchu. Činit vše pro dobrý život a ujmutí rostlin. Zápoj je náš prvořadý cíl v první sezoně po výsadbě. A jak zasejeme, tak sklidíme. Možná si říkáte, že jsem zapomněl psát o té kůře či kamení, co je všude v záhonech. Nezapomněl, jen dneska píšu o dobře založeném záhoně a o zápoji. To nenakašírujete, byť byste zlatem sypali. To buď uděláte, nebo ne. A podle toho to dopadne.