Osm tisíc lidí během pětadvaceti dnů připraví velkolepou show, kterou během pár dní vidí nějakých 170 tisíc návštěvníků. Dají si třicet tisíc pint oblíbeného drinku Pimm’s, pro ty vybranější je devět tisíc skleniček šampaňského. To k Chelsea patří zrovna tak jako letní šaty a miliony květů všude kolem. Atmosféra, jakou snad jinde na světě nepotkáte. Expozice kvetoucích výpěstků v obřím stanu v posledních letech stále výrazněji doplňují různé environmentální projekty a prezentace úspěchů na tomto poli. Venku vedle stovek zimních zahrad a životního stylu teras a letních pokojů najdete především soutěžní zahrady. Ty se v posledních letech staly nejsledovanější součástí show. Chelsea drží prst na tepu doby a po pandemii se dokázala vrátit v plné síle na své pozice.

Podezřele prázdná či narychlo zaplněná místa ve stanu, která se naskytla návštěvníkům podzimní verze v roce 2021, jsou ta tam. Celá show odráží vývoj společnosti a nejinak tomu bylo letos.

Zahrada Horatio reprezentuje charitativní projekt pro osoby s poraněním páteře, a je tedy přístupná lidem na vozíku se zvláštním zřetelem pro jejich potřeby. Smyslem a posláním je vytvářet místa bezpečná a klidná, která mohou být a jsou útočištěm. To se tomuto projektu v mnoha směrech daří. Vzal si kus krajiny z okolí Sheffieldu, odkud tato myšlenka vzešla, a tento design nám představuje ve formě pro intenzivní zážitek každého bez rozdílu. Potud je k vítězství nakročeno pro nezpochybnitelnou myšlenku a její prospěšnost. Královská zahradnická společnost, která celou show pořádá, ovšem vnímá faktor „řekni to květinou“. Planting design (tvořivé kreace s rostlinami) je tu tím nejsledovanějším. A princip soutěže leží v tom nejméně měřitelném. Kráse.

Alan Titchmarch je zahradníkem a komentátorem non plus ultra, na britské společenské scéně je nepřehlédnutelnou postavou a v obecné popularitě ho můžeme tak trochu přirovnat k někdejší slávě Přemka Podlahy. Toho znal také každý bez ohledu na vztah k zahradě. Jiná srovnání ovšem ti dva nenabízejí. Alan má ke kutilství opravdu daleko. Královská zahradnická společnost a Chelsea jsou pro něj tak trochu přístavem i hřištěm, na kterém se spoluúčastní víc než půl století. Právě jemu se zahrada Horatio a její vítězství takříkajíc položilo do žaludku.

„Obávám se nebezpečí podbízení se současným trendům, kdy zahradničení předjímá laissez faire přístup k rostlinám, vyhýbá se jakémukoli lidskému zásahu, předpokládajíc, že přírodu je nejlépe ponechat sobě samé. Jakýkoli zásah z naší strany má být tedy vyloučen,“ řekl na konto zdivočování zahrad. Nezůstal ale při tom a kousl i do kyselého jablka zahrady Horatio. „Dovolit, aby zahrada založená na vyloučení zásahu člověka byla považována za nejlepší na show, je risk. Pokud by se to stalo znovu, pak by společnost, vázaná a založená na předávání zahradnických dovedností, mohla být oprávněně viněna ze střílení se do nohy.“

To je samozřejmě na místní poměry silný tabák. „Proč se tolik bojíme ukazovat zahradničení?“ dodal dokonce. Celospolečenský pocit viny z ničení přírody je na britské scéně obecně velice silný a na změny lze narazit na každém kroku. Právě RHS (Královská zahradnická společnost) prodělala v poslední dekádě dramatický veletoč a ze „škůdce“ s obří uhlíkovou stopou se stala štikou mezi environmentálními trendy. Jenže zahrada je kulturní konstrukt, kterému je příroda zdrojem a inspirací. Přírodou ale není. A my v ní pracovat potřebujeme a chceme. Je čas si to vyříkat.