Merton Borders v oxfordské botanické zahradě zakládal James Hitchmough na podzim 2011 a na jaře 2012 coby převážně seté společenstvo, do něhož bylo dosázeno zhruba 15 % rostlin. Vybíral květenu z Velkých planin Spojených států, vysokých poloh Jižní Afriky a od středozemní flóry až po střední Asii. Tedy obecně rostliny tolerující slunce, sucho a výkyvy podmínek. V mnoha směrech šlo o vizionářský počin, na který stojí za to po deseti letech zkoumavě pohlédnout z našeho středoevropského pohledu.

Předně, pokus byl uskutečněn na univerzitní půdě, což samo o sobě předjímá jisté vizionářství a s ním spojená rizika. To je tu naplněno do puntíku a výsledky tomu odpovídají. Jsou tu překvapení různého typu i předjímatelný vývoj. Na počátku stojí samozřejmě otázka, proč taková společenstva vůbec zakládat a jak s nimi v městském intravilánu pracovat.

Ujasníme si jeden rozdíl. Záhon zakládaný výsadbou má rostliny sázené ve sponu zhruba pět až devět na čtvereční metr. Společenstvo, často popularizované až romantizované slovem „louka“, má i stovky semenáčků na čtvereční metr. Lépe by bylo říkat tomu „síje obohacená dosadbou“, ale to se nějak nechytlo. To je velký a zásadní rozdíl, který má řadu důsledků na náklady pro založení i údržbu, především však na onu nesouměřitelnou „krásu“. Možná to pro někoho bude šokující, ale i krása se dá měřit. V tomto případě minimálně na týdny kvetení. Například v naší středoevropské louce patří tradiční vrchol kvetení zhruba dvěma týdnům v červnu s trochou toho remontu v září. Sázené zalévané smíšené rabato z trvalek letniček, keřů a popínavek kvete až 40 týdnů v roce s tím, že má i zimní aspekt některých kvetoucích a stálezelených druhů. Mluvíme tedy o celoročním rabatu. Mezi těmito dvěma póly je zásadní rozdíl ve vizuálu i v ceně. Vlastně se sobě nepodobají vůbec v ničem. Jediný důvod, proč je dneska srovnávat mezi sebou, jsou desítky individuálních žánrů někde mezi. Merton Borders jsou jedním z příkladů kombinace síje se sázením a deset let je dostatečně dlouhá doba na výsledky.

Představte si, že chcete v obci něco pěkně kvetoucího, ale nemáte na to. Ani pořizovací cenu, ani lidi a prostředky na následnou péči, zalévání máte omezeno nárazově. Louka na tři týdny v roce vám nestačí. Zaručené receptury zasypané kamenolomem máte za sebou a nechcete riskovat další fiasko. Druhově pestrá síje s dosadbou by mohla být řešením, zvlášť pokud se přestaneme balamutit tím, že se to „samo“. Samo se nic. Síje se musí dělat pro konkrétní místo a i ona musí mít odbornou péči. Proč?

Po deseti letech je na Merton Borders znát hlas přírody. Zlatobýly a mužáky ukazují svou sílu: spolu s dalšími vysokými druhy vytlačují jemnější druhy do krajů. To jsou ovšem právě ty krásné kvetoucí třapatkovky, máčky, berkheye, slézy, šalvěje a hvozdíky či lny, které nadělají nejvíc parády. U směsných společenstev se užívá právem pojmu „údržba hlavou“ – ta spočívá v odebírání či oslabování některých expandujících rostlin. Jde o poměrně precizní chirurgii, která upravuje vztahy mezi rostlinami a zasahuje do jejich sociability. Společenstvo tak opouští stovky rostlin pro zachování jejího obrazu, který mnozí považují za přírodní a přirozený. Takovým výsledkem je ovšem pouze sukcese, tedy les. Nikoli kvetoucí společenstvo, které zhruba půl roku vystrkuje kvítky a vypadá dobře. Nic celoročního od něj ale nečekejte. To je úplně jiný příběh. Síje může být dobré nebo špatné kolo, ale nikdy ne bentley. Vždycky můžeme jít pěšky do lesa. Je to na nás.