„To je úplná disertace,“ prohlásil u stolu jeden ze zhotovitelů povrchů, když jsem vyložil náležitosti projektu výsadby stromu do zadlážděného prostoru ulice. Chápu ho, přišel k tomu jako slepý k houslím a stromy mu do zakázky na předláždění ulice vtrhly zcela nečekaně a nikým nezvány. Standard pro uliční stromořadí byl v Praze schválen teprve v listopadu 2021 a do realizace jdou nyní projekty vzniklé často před mnoha lety. Snaha o implementaci standardu je sice zřejmá, ale naráží na rezistenci systému a někdy až na odpor vůči změně. Nikdy to není stejné a je to případ od případu.

Pravda je, že sehnat pod dlažbou ulice pro dominantní strom třeba dvacet kubíků prokořenitelného prostoru je leckdy vlahý sen a je obtížné životní prostor najít, obhájit a vybudovat. Nutno v této chvíli říct to podstatné, že pokud ten prostor nenajdeme, strom se nesází. To je dost zásadní rozhodnutí. Než řekneme své „Ne, tady na strom není místo“, musíme vyčerpat všechny možnosti. Velice jednoduché by bylo říct: „Dejte tam strom podle toho, kolik máte kubíků.“ Něco menšího. Stromkový angrešt třeba.

Ne. Děkuji. Ve městech v ulicích potřebujeme stromy velké, dominantní, které nám poskytují co nejširší ekosystémové služby. A nemusí jich být ani tolik a určitě nejsou v kolizi s parkováním. To jsou taková běžná klišé. Teď ale zase pěkně zpátky k jámě. Stavbaři vzali naši rozpravu o jámě pro strom vážně a pochopili věc jednoduše: „Čím větší, tím lepší.“ Řešení v projektu se setkalo s nepochopením u památkové péče a umožnit stromům výměnu plynů coby jejich základní životní funkci se nám stále nějak nedaří. Na stavbě to pochopili tak, že když se nesmí větrat, dají stromu víc místa, a vykopali jámu o to hlubší. Čtyři kubíky jsou prima, už bychom mohli sázet třeba mišpuli. Ke stromu to má ale pořád sakra daleko.

Mezitím proběhla vsakovací zkouška, která prověřuje dno jámy. To nikdy nedokážete „vyprojektovat“ úplně přesně předem, ale až jednoduchý „polní test“ ukáže, jak je na tom které místo. Ve městě často voda utíká kamsi do hlubin. V tom případě je nutné dno utěsnit a vodu zde zdržet, aby byla dostupná pro strom co nejdéle v odpovídajícím množství. Stromy jinak mohou trpět suchem. Občas se ale naopak narazí na rostlý terén, kdy zejména skalní výchozy a  jílové plotny znamenají závažný problém. Tam je jediná pomoc v bezpečnostním přepadu, abychom stromy neutopili. Taková situace může nastat poměrně výjimečně po přívalových či dlouhodobých deštích, ale i tak se velmi obtížně prosazuje napojení na kanalizaci.

Hlavní prokořenitelný prostor je pro strom vyhrazený a nikdo by mu do něj neměl kopat. Je to základ jeho života a bez něj to nepůjde. Vedle toho máme ovšem i využitelný prokořenitelný prostor v okolních zeminách, který lze opět posoudit až v jámě. Ve městech je tzv. antropogenní souvrství, což je směs různých pozůstatků lidské činnosti. Snažil jsem se to na stavbě blíže vysvětlit, ale chápali to jako „bordel“. Berme to jako zkratku. Ke čtyřem kubíkům můžeme připočíst minimálně dvojnásobek, protože v téhle jámě je situace docela dobrá a těžší zeminy jsou proložené různými sypaninami s vysokou porozitou. Do toho se bude kořenům chtít. To už by stačilo třeba hrušce.

Bohužel je jáma zbytečně hluboká a se dnem musíme výš. Zato však směrem k domu můžeme vybudovat sdílený prokořenitelný prostor, protože zde jsou pouze měkké sítě (kabely) a ty lze umístit do chrániček. Tím získáme pět kubíků vystavěného prokořenitelného prostoru a další kubíky využitelného do stran. To už je životní prostor pro ambroň a tu tady chceme.