Po celá staletí se ubíralo šlechtění směrem ke zvětšování plodů, květů a vůbec zvýšení „výkonu“ rostlin. O užitku není třeba vést spory, ale okrasnost založená na velikosti a barvě, případně plnosti, vévodila staletím a stále je na špici. Nicméně ideály „krásy“ se posouvají, a tak jsem před lety narazil na pozoruhodnou americkou třapatku, zlidověle i u nás nazvanou rudbekie. Ano, ano, to je ta žlutá kytka s černavými středy, která kvetla svého času celé léto v kdejaké předzahrádce. Obří velké květy. Tahle ovšem šla zcela opačným směrem. Okvětní plátky byly redukované do drobných trubiček, květ byl sotva třetinový proti velkokvětým sortám a celá rostlina šla téměř k metru. To mě zaujalo. Holanďan, který ji přemnožil, měl pochybnosti o úspěchu. Mně se líbila. A nakonec se svým detailem uspěla po celém světě. Nese jméno člověka, který ji našel, je jím Henry Eilers.

Rostla a kvetla nám spokojeně uprostřed zahrady, když jsem se v roce 2009 ocitl na konferenci v mexické Pueble. Měl jsem tam tehdy vcelku nelehký úkol najít podporu pro nově vznikající „Quercetum“ neboli sbírku dubů. Jeden z delegátů měl visačku se jménem „Henry Eilers“. Zdálo se mi to jako sakra velká náhoda, ale kolik by mohlo být v zahradnicko-botanickém světě lidí s tímto jménem? Nejsem zrovna úplně seznamovací typ, ovšem později na terénním výjezdu mi z jeho botanických znalostí vyplynulo, že tohle není jenom „dubař“, ale velmi znalý botanik. Dali jsme se do řeči a byl to on. Velice ho překvapilo, že znám jeho rudbekii, a neměl tušení o její kariéře. Rostlinu kdysi našel v divoké prérii rezervace Shoal Creek, které je správcem. Rezervace dnes nese jeho jméno. Přenesl ji k sobě do zahrady, kde si jí povšiml jeden z jeho zahradnických kolegů. Tak začala její sláva.

Henry je především zahradník, původem z oldenburské školkařské oblasti, který odešel do Ameriky v roce 1955, aby se zakrátko do Německa vrátil v uniformě americké armády. Mezi tradiční rodinné historky patří ta, jak mu vojín Presley opravuje džíp. Ve vyprávění jsme se dostali i k tomu, že jsou s mým otcem stejný ročník, 1934, a sloužili na vojně vlastně ve stejnou dobu. Jen každý na jiné straně drátů. Smutná realita těch časů.

Henry vybudoval prosperující zahradnickou firmu produkující několik desítek let školkařské výpěstky se sídlem na historické silnici Route 66. Dnes opatruje jeden z projektů konzervace prérií podél této silnice. Asi to zní neuvěřitelně, ale správa silnic a dálnic tu financuje konzervaci maloplošných rezervací.

Jeho životním dílem je stohektarový „světlý“ les známý jako Shoal Creek. Postupně zde bylo nalezeno 750 druhů rostlin a víc než sedmdesát různých motýlů. Rezervace byla vyhlášena v roce 1990 a on se stal jejím správcem. S početnou skupinou dobrovolníků se stará o rozvoj této lokality, která byla opakovaně zdevastována těžbou dřeva. Jeho velkým vzorem je péče o les prapůvodními obyvateli, a to zejména ve vypalování. Indiáni vypalovali les velice důmyslně a opatrně, chránili si vybrané druhy, lákali zvířata k pastvě a posilovali výskyt druhů, které jim dávaly obživu. Henry si umění vypalování lesa a prérií osvojil. Vypalují řízeně každý rok a vzniklý světlý les má v sobě dostatek světla pro bohaté podrosty. Právě drobné strže, světlinky, bažiny i výslunné skalní výchozy tvoří charakteristickou mozaiku.

Henry nás táhne přes stráně a močály jen s drobnou hůlkou, která je mu spíš ukazovátkem. Zastaví se a prohodí ke mně: „Není třeba se každé rostliny dotýkat, stačí se jen dívat.“