Coby kluci jsme hltali tátovy příběhy z války a hltáme je vlastně dodnes, protože se pokaždé s něčím vytasí. Člověk si až klade otázku, jak toho lidé mohli v té válce tolik stihnout. Důležitý je ale příběh. Jeden vyprávěl o jablku s vlastností bramboru, které se sbíralo povinnými odvody po vesnicích do pytlů, sypalo z vagonu do vagonu a vozilo se německému vojsku na ruskou frontu. To jméno mi utkvělo. Strýmka. Vlastně se chytlo jen tak napůl, ale když jsem po létech to slovo slyšel, hned naskočilo. Jablko, které lze zahrabat do zemního krechtu jako mrkev nebo řepu a zjara prostě otevřít, opláchnout a začít chroupat. V případě lepších zubů, protože není úplně jisté, že už bude strýmka k jídlu. Obecně se má za to, že ji lze skladovat až do dalších jablek. Říkáte si: To bude nejspíš něčím vykoupeno. Ach ano. Patrně neshledáte tyhle „kyseláče“ jako úplnou lahůdku, ba i leckterá pomologie hovoří o podřadné chuti. Nicméně je to jablko, které od vás kromě pěkného sklepa nic nechce. Ve chvíli, kdy stačí zajít do nejbližšího obchodu a jukne na vás jedna z pěti světových odrůd v kteroukoli roční dobu jako právě utržená, se nám to zdá asi zbytečné. Vozíme si jablka z Nového Zélandu dostatečně čerstvá. Tak na co sklep.

Ondřej Fous