Kolegové architekti jsou často plísněni za nekonečné lány dlažeb a zpevněných povrchů v centrech měst. Obyvatelka přilehlé ulice nám doslova píše: „Já bych chtěla parčík, jako byly dřív, trávník, stromy, záhonky a cestičky s lavičkou.“ Přesně tak máme představu parku v hlavě uvězněnou leckdo a není divu, parky i parčíky tak posledních sto padesát let vypadaly. Tisíce čtverečních metrů sklízí nevděk a architekti i krajináři to schytávají na jednom veřejném projednání za druhým. Dost se tomu diví, protože věnovali často stovky hodin práce hledání řešení, jak stromy do města vůbec dostat, případně je zde udržet. Kam zmizel ten zelený parčík s lavičkou? Proč tomu tak není dál, co se změnilo?

Ondřej Fous