Kolegové architekti jsou často plísněni za nekonečné lány dlažeb a zpevněných povrchů v centrech měst. Obyvatelka přilehlé ulice nám doslova píše: „Já bych chtěla parčík, jako byly dřív, trávník, stromy, záhonky a cestičky s lavičkou.“ Přesně tak máme představu parku v hlavě uvězněnou leckdo a není divu, parky i parčíky tak posledních sto padesát let vypadaly. Tisíce čtverečních metrů sklízí nevděk a architekti i krajináři to schytávají na jednom veřejném projednání za druhým. Dost se tomu diví, protože věnovali často stovky hodin práce hledání řešení, jak stromy do města vůbec dostat, případně je zde udržet. Kam zmizel ten zelený parčík s lavičkou? Proč tomu tak není dál, co se změnilo?

Plíživé změny jsou z pohledu naší mentální zátěže asi nejhorší. Drobně tiše tikají po určitou dobu s jemnými náznaky a najednou je všechno jinak. Rozvoj inženýrských sítí ve městech, nárůst počtu automobilů a klimatická změna jsou hlavní vstupní vlivy, které existenci drobnějších parčíků a veřejných prostor v řádu tisíců metrů ovlivňují. Mnozí z nás si to vůbec neuvědomují, ale podívejte se na třicet let staré letecké fotografie a uvidíte, jak se změnil váš nejbližší parčík.

Ohlodání parkováním obvykle sníží prokořenitelný prostor a zvýší odvodnění do kanalizace. Většina sítí prodělala obnovu a k nim přibyla řada „měkkých“ čili kabelových sítí. To dřív nebo později odnesou stávající stromy. Nikdo o ně desítky let nepečoval a většina z nich rostla zcela nahodile s defekty v koruně. Výkopy kufrů pro komunikace a sítě jim narušily či omezily kořenové systémy. Následuje snížení vitality, defekty se rozvinou a vzniknou otevřené brány pro houby. Právě provozní bezpečnost spolu s přítomností plodnic je nejčastějším důvodem ke kácení. Po příčinách nepátráme. Bohužel.

Stromů v parčíku se tedy zbavujeme obvykle sami výše uvedenou cestou. Keře klučíme ve jménu bezpečnosti nebo je pleníme tzv. „pražským řezem“. Tzn. koule, kostky nebo žárovky. Květinové záhony v tom pravém smyslu udržují pouze občané svépomocí, erár maximálně vystřihne někde kamenolomovou směs, která se v tepelném ostrově v létě pochopitelně přehřívá, původní rostliny hynou a zaplevelují je teplomilné jednoleté trávy z Asie a Afriky. Trávník se rozpadá zejména z důvodu neodborné péče a klimatické změny. O pobytovém trávníku lze mluvit pouze tam, kde je zajištěna voda. Nějakým způsobem.

Trumf ovšem vytáhnu nakonec a tím je změna behaviorálních modelů v parcích. Musíme střelit do vlastních řad a přiznat si, že park je pro většinu společnosti holt jakési „prostředí“. Veřejný prostor. Parky se staly populární už před pandemií, při ní narostla návštěvnost až čtyřikrát a i po ní zůstala relativně vysoká. Lidé parky „objevili“, a to zejména později narozené generace. Chovají se v nich jinak než předchozí generace. Nebudu to nálepkovat a zůstanu u „jinak“. Mají jiná očekávání. Ze zahradnického pohledu je to tak, že dříve narození zůstávají na cestách a lavičkách. Později narození naopak milují měkké tkáně parku. Mlaty, pěšiny, trávníky, prostory pod stromy, mezi keři, v záhonech. Jsou vůči rostlinám velmi kontaktní. To je zcela v pořádku, leč představuje to zátěž kvantitou.

Za stávajících okolností stupně urbanizace města a hustoty obyvatel, pokud někde projdou tisíce lidí denně, radujme se z každého stromu. Květiny už jsou pouze ve zvýšených nebo snížených záhonech, plůtky nepomáhají. Trávník je neudržitelný. Je mi líto, ale je to tak.