Projet krajinou Normandie je v zimě zvláštní zážitek. Jejich „bocage“, které lze jen s velkou nadsázkou nazvat živým plotem, jsou opadané a průhledné. Krajina tak nabízí mnohem víc než někdy v létě. Také na mnoha místech probíhá dramatické obmýtí těchto živých stěn a otvírají se pohledy do sadů hořkých jablek, pro která jsem přijel. Zahradník je ale tvor všímavý a při průjezdu jednou vesničkou jsem spatřil hrůzně utrápenou douglasku. Jinak tu a tam borovice, ale, říkám si, kde cedry?

Pro hrušky jsem musel trochu na jih a zhruba po hodince jízdy se objevil první cedr. O pár vesnic dál jsem přijel k zámku, který zdobil cedr tak někdy po revoluci sázený, jak tu bylo zvykem. No a hned měl tady brášku, tamhle brášku a všechny byly stejný genotyp. Ve vsi jich bylo hned několik. Některé stoleté, jiné mladší. Lehce nasivělé, atlantské, s relativně úzkou korunou. Dost charakteristický typ. Zhruba třicet kilometrů měly všechny vesnice tenhle typ cedru. Pak se začaly přimíchávat mladší „zahradnické“ cedry různých tvarů a barev. Během další hodinky původní typ zmizel a zbyly jenom mladé kulturní sorty. Francie je velká a tradice brutálních retardérů, na které najíždíte jako na obrubník, obvykle jako motivace pro využití placených dálnic postačí. V tomhle směru ale tahle nabídka nebyla. Tak jsem sledoval cedry. Zdroj semenáčů je jasný, ale zpráva o úspěšných cedrech šla ještě dál. Je hezké vidět tohle přemýšlení. Francouzi jsou evidentně schopni vnímat, co jim jde, a jít po této stopě. O mnoho konifer museli v minulých letech přijít. Stejně jako my.

Jehličnaté dřeviny jsou pro naše přežití ve městech překvapivě důležité. Proč? Začnu jednoduchou hygienickou normou na liniové komunikace v zastavěném území, které musí lemovat porostní kulisa s obsahem jehličnanů aspoň 30 % podle patřičné metodiky sedimentace polétavého prachu. Zatímco opadavé dřeviny své „filtry“ vzduchu prostě každoročně shodí a nahradí novými, jehlice vydrží několik let. Předně ovšem vydrží v zimě a některé druhy jsou ochotné tolerovat i slaný aerosol v extenzivním dosahu. Nikoli sůl. To se stálezeleností nejde dohromady. Jehličnany nám tak poskytují cenné ekosystémové služby v období, kdy všechno spí. Díky pryskyřicím a korkovým vrstvám borky také mnohé z nich jsou schopny fyziologické aktivity i za mírného mrazu. Využívají své výhody aktivního chlorofylu a pracují v době, kdy konkurence není na trhu.

Konifery nám také ukazují některá praktická ponaučení z oboru biodiverzita, s jejichž pochopením máme jako společnost dlouhodobě problémy. Bekyně mniška se to snažila vysvětlit před sto lety, lýkožrout dnes. Nesázejte monokultury, dojedete na to. Před třiceti lety naše jedle potrápila korovnice kavkazská a od té doby stíhá ten či onen jehličnan stále nějaká bolístka. Hitem posledních let byla například mšice smrková, která značně proředila stříbrné smrky v našich obcích. A že jich bylo. Právě vysoký počet jedinců jednoho druhu s jednotným genetickým základem je ta chyba. Patogen je pak kosí po stovkách a jsou mu rájem. Borovice se také trápí s několika houbovými chorobami a bakteriózami. Stromy pochopitelně v suchých letech utrpěly značný stres a paradoxně jim chyběla voda nejvíc na prahu zimy. S příchodem jara pak často „zničehonic“ shodily jehlice. Stoleté stromy mají své rezervy a určitou dobu dokážou žít z nich. Pak přijde kolaps.

Klasické krajinářství doporučovalo pro ideální obraz třetinu konifer v kompozici. Velké krásné dominantní stromy. To má smysl.