Keře z příbuzenstva oliv a ptačích zobů rostly přirozeně tak nějak od západní Ukrajiny po Řecko až do Malé Asie. Staly se součástí dvorních zahrad v Istanbulu a odtud je přivezl do Vídně Ogier Ghiselin Busbecq, v jehož cestovních zavazadlech kromě proslavených tulipánů cestovaly právě i šeříky. Legenda říká, že v roce 1570 s ním jely i do Paříže, když doprovázel arcivévodkyni Alžbětu. Tak začal jejich francouzský příběh. Je-li to pravda, či nikoli, není podstatné, protože ve skutečnou vášeň tyto vcelku prosté keře proměnilo až devatenácté století a rodina Lemoine.

Perské slovo „lilak“ poukazuje na jejich barevnost, zatímco do latiny proklouzl coby Syringa. V řecké mytologii byla Syrinx nymfou a cudnou následovnicí Artemidinou, zakleta nedotčena v Panově flétně. Vnímáme-li jeho vůni a krásu jako nástup plného jara s trochou patetické vzpomínky k ubíhajícímu času, nejsme rozhodně sami. Výběr barev i poměrně rychlý průběh kvetení ve velkém stylu k tomu ostatně hodně vybízí.

Šeříky mají ovšem nějakých pětadvacet druhů sahajících od střední Evropy přes centrální Asii až po Čínu, Koreu a Japonsko. Zdaleka ne všechny jsou ochotny se spolu křížit, ale některé přece jen ano. V druhé polovině 16. století se rozšířily po evropských zahradách a postupně se měnila stavba květů i barevnost. Původní plané šeříky mají takzvaně otevřené laty, mezi květy jsou tedy mezery a květenství působí vzdušně. Obvykle není větší nežli nějakých deset centimetrů. Zvětšením jednotlivých květů vznikly hutné uzavřené laty. Kromě běžných lila růžových tónů byly brzy nalezeny bílé formy, stejně tak jako sytější purpurové až fialové. Ano, přesně ty barvy, s jejichž pojmenováním má tolik lidí trošičku problém.

Botanici také samozřejmě nacházeli nové formy během balkánských cest a již v 18. století byly objeveny první šeříky v Číně. I tak ale na klasické období největších „lovců květin“ poloviny 19. století zbylo stále dost k objevování. Patrně se již nedovíme, kdo jako první objevil modravý plnokvětý typ, ale právě ten stál na odrazovém můstku velké francouzské vlny, která šeřík navždy zapsala do dějin evropské kultury.

Marie a Victor Lemoinovi začali šlechtit šeříky ve svých školkách počátkem sedmdesátých let 19. století. La Belle Époque je zlatým věkem frankofonní kultury a šeříky k ní neodmyslitelně patří. Většina impresionistických malířů byla vášnivými zahradníky a rodina Lemoine patřila do jejich prestižní korespondence. Victor měl cit pro barvy a jeho výchozí nápad byl vlastně velice jednoduchý. Modravý plnokvětý šeřík zkřížit s nejlepšími dostupnými formami jednoduchých a posunout barevný sortiment. Marie byla mladší, byla schopná lézt po žebříku až ke květům a s ženskou pečlivostí opylovat květ po květu. Jejich nejstarší šlechtěnci tak mají krásné plné květy a uzavřené husté laty, které jsou velikostí stále příbuzné s planými druhy.

Ve šlechtění pokračoval jejich syn Émile a vnuk Henri. Když školka ukončovala svou činnost, bilancí bylo 214 odrůd šeříků vyšlechtěných za víc než osmdesát let. Desítky z nich jsou podnes stále v kultuře a v mnoha směrech zůstávají nepřekonány. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že právě sedmdesátá léta prožíval ve Francii mladý František Thomayer, pozdější hlavní zahradník pražský. Šeříky do pražských sadů přišly právě s ním a sám je také šlechtil ve svých říčanských školkách. V Molitorově později vzniklo proslulé syringárium, které soustředilo na tři sta odrůd. Mnohé z nich v našich zahradách stále kvetou.