Z osmdesátých let se nám zachovalo číslo o produkci kompostu čítající 2,8 milionu tun, dnes jsme se došplhali zhruba na třetinu. Přece jsou nové kompostárny na každém rohu a rostou jako houby po dešti? Jak se to vezme. Kompostujeme necelá tři procenta odpadu. Biologicky rozložitelných by bylo přitom až 40 % odpadu. Je to pozoruhodná a barvitá problematika plná protikladů. O prospěšnosti kompostování přitom není pochyb, protože skládkováním bioodpadu uvolňujeme zejména metan a CO₂. Skleníkové plyny. Přitom naše pole by komposty potřebovala jako prase drbání. Významná část bioodpadu však končí na skládkách, ačkoli by už neměla, a kompostárny mají využité kapacity z poloviny. O kompost je docela slušná bitva a není ho dostatek. Že tomu nerozumíte? Nevadí.

Vrátím se k tématu zahradnického kompostu. Ten je trošičku jiný než komposty průmyslové a docela se podobá tomu, který máte na zahradě. Obecná představa toho, že celý rok házíte všechno organické na hromadu, čímž vznikne kompost, je sice trochu vzdálená realitě, ale i tak máte šanci. Splníte totiž velmi pravděpodobně základní podmínku dobrého zahradního kompostu: tou je pestrá skladba odpadu. Prokládat, prokládat, prokládat. Pouze z posekané trávy kompost nevznikne. Zrovna tak ne z čistého listí. Různá doporučení o zakázaných příměsích, které kazí kompost, jsou zejména o množství a právě o barvitosti celé směsi. Nicméně ještě nikdy jsem neviděl kompost z čistých pomerančových slupek, ořechového listí nebo dřevného popela. Vrstvy se prokládají a docela dobrou strategií je prokládat vzdušnější komponenty (stařiny trvalek, drobné větvičky z živého plotu) s těmi sléhavými (posekaná tráva, listí) a samozřejmě klasicky očkovat lopatou země nebo starého kompostu. Zní to jako babské rady, ale logiku a výsledky to má. Zemí také kompost na podzim zavíráme necháváme zrát. Zjara začínáme dfinal je tam omylem, pardon)ruhou kóji, kterou jsme mezitím rozkopali a rozvozili po záhonech. Jeden kompost nestačí.

Zahradníci s kompostem hospodařili po staletí a posledních třicet let se od něj mnozí odvrátili v diktátu modernosti. Naši dědečkové se svými pařeništi, komposty, listovkami a hnojem sice smrděli prací, ale jejich hospodaření bylo z pohledu uhlíkové stopy velice neutrální a produkcí rostlin samozřejmě potenciálně kvanta uhlíku ukládali. Stačilo, aby jejich výpěstek někdo koupil a vysadil. Při vší smůle je současné „moderní“ zahradnictví tragickým příkladem závislosti na fosilních produktech s obří uhlíkovou stopou. Jak se to mohlo stát? Globalizovaný byznys je přesně takový, rašelina rabovaná z přírodních strojů, půdní kondicionéry, plastové květináče, závlahové systémy, podkladní textilie, hnojiva ze zemního plynu v plastových membránách, fóliovníky a obrovská stopa objemů přepravovaných kamiony po Evropě a bohužel i loděmi přes půl světa. Krutou ironií je, že alternativy k rašelině se řeší drcením dřevného vlákna a jeho máčením v močovině (z plynu). Nebo dovozem kokosového vlákna a oplodí z Cejlonu loděmi na mazut.

Řešení nám přitom leží doslova za vraty. Listí, seno, sláma, větévky, hnoje a z nich zhotovované komposty. Problémem je vyrovnaná kvalita a použitelnost těchto kompostů v hrnkované kultuře. Tedy final je tam omylem, pardon)v květináčích. Zejména pak v těch, které jsou během naší zimy vystaveny mrazovým cyklům. Řešení to má, musí se chtít. Víte vůbec, proč se všechny rostliny prodávají v hrncích? Abyste si je mohli koupit celý rok. Tato praxe přišla, až když do Evropy dorazil prodejní model „garden centrum“. Potřebujeme to? Za takovou cenu?