Jak se tak někteří nemohou odtrhnout od sněhového zpravodajství a ucpávají zdánlivě jedinou přístupovou cestu do našich hor, mediálně neatraktivní menšina se vydává ve stejný čas opačným směrem. Častým a relativně dosažitelným cílem zimních cest jsou ostrovy Středozemí či Atlantiku, které jsou vesměs sopečného původu. Což je ostatně všechno, ale například milovníci kanárské flóry si užijí lávového dekoru v nepřehlédnutelné podobě. Kouzlo těchto cest spočívá nejen v poněkud teplejších dnech, přičemž ani to nemusí být zcela naplněno, ale hlavně v zelenavé flóře, která je u nás pod tou bílou věcí a za tuhých mrazů jaksi nepřístupná.

Květena Středozemí pookřeje v zimě, protože je to vlastně její jediná možnost, a díky sopkám můžeme přes den dokonce snadno využít výškového gradientu a zažít si na svazích kopců trochu toho časového posunu s rostlinami nám důvěrně známými. S podvečerním chladem se sesuneme opět do údolí a přecházíme mezi vegetačními stupni, jako bychom chodili po schodech coby měsících nahoru dolů. Flóra atlantická je oproti tomu vystavena mnohem stabilnějšímu klimatu v létě i v zimě, kdy teploty zde nevystupují příliš vysoko a neklesají nijak hluboko. Je to ovšem místo vlahé, v lepším případě pravidelně sprchované náhlými přeprškami; a to je třeba vzít jako fakt. S trochou fortifikovaného vína se to ovšem dá přejít i přežít velice dobře.

Říše rostlin na těchto ostrovech bývá často sama o sobě zajímavá, a ačkoli třeba sama přirozená flóra není přímo bohatá, počasí nabízí velmi snesitelné podmínky pro mnoho druhů. Krátce řečeno, roste tu kdeco a zejména v zahradách najdete nepřebernou směsici kvítí v podstatě z celého světa. Lodě se tu po staletí proháněly a přivážely to či ono, v pestré skladbě je to znát.

I my někdy zatoužíme po nějaké té květince a donekonečna se pokoušíme tyto křehulky přemluvit k zdobení našich zahrad. Lid má stále kratší paměť, a jakmile od poslední tvrdší zimy uběhne aspoň deset let, pokusy o přesvědčování nabývají na síle. Argument „Hele, sousedovi to roste už kolik let, a hele, mně taky!“ se šíří pandemickou křivkou. Zahradníci jsou v tomhle směru poněkud progresivněji skeptičtí a hlavně odmítají hrát tyhle hry s životem rostlin. Proto jsou jednak přikovaní u předpovědí, kterým ostentativně nedůvěřují, a hlavně nic nenechávají náhodě.

Ano, ano, jsou tu přece desítky starých cedrů, fíků, ba i několik cypřišů a rozličných palem. Nepochybně. Legendou či spíš náhodou jsou granátová jablka, oleandry, kamélie či citrusy. Zóny tvrdosti (a už se nehádejme, používejme prostě ty americké) neobejdete, a pokud se vám povede v naší pětce pěstovat šestku, máte štěstí. Nebo jste pro to něco udělali. Obecně jde o tři věci. Prvním příkladem je získávání genotypů z vyšších nadmořských výšek. Všechny naše nejstarší cedry jsou z botanických sběrů vysokých hor Libanonu, případně Atlasu. A přežilo jich promile z tisíců a tisíců vysazených. Druhou věcí, kterou můžete udělat, je podpora přizpůsobivosti rostliny. Stanoviště odpovídá přirozenému, rostlina není přihnojená, je dobře zakořenělá a má dostatek draslíku. Lože dobře odvodňuje a led nemá šanci trhat tkáně. Problém mrazuvzdornosti je hlavně v odolnosti pletiv a teplotní křivce. Náhlé ochlazení a náhlé oteplení přináší největší škody. Typické jsou mrazové desky patrné někdy i na našich domácích stromech (mléče) kvůli ohřátí zimním sluncem. S tím souvisí právě zimní kryt. Chvoj s listím, sláma či různé textilie. To už musíte tu kytku opravdu chtít a myslet na ni.