V průběhu devadesátých let zmizely z parků a veřejného prostoru tulipány střídající se s afrikány a tak nějak to nikomu nebylo líto. Spolu s nimi se demontovaly leckteré technické služby a s nimi spousta šlendriánu. Místo nich přišla nejnižší nabídka a outsourcing. Ekonokracie udeřila a bezpochyby to části společnosti vyhovovalo. V téže době se objevily různé (a)sociální jevy a na veřejných místech se začala skloňovat bezpečnost spolu s čistotou. Tenhle proces nám přinesl řadu změn a dnešní pojem „správa zeleně“ je vlastně docela přesný, protože nám z parků mnoho jiného nezbylo nežli „zeleň“. Zametací a sekací komanda proběhla za rekordně nízké ceny prostorem jako vichřice a bylo.

Bohužel tohle kurýrování škrtáním v rozpočtech mělo své vedlejší účinky, které jsou opravdu neblahé a stále se prohlubují. Předně touto cestou bylo zcela zničeno zahradnické řemeslo vázané kdysi právě na osobu městského zahradníka. Nikdo takový není a tato pozice byla celospolečensky vymazána od školství přes správu až po obecné povědomí. Druhá věc je ztráta technických služeb jako subjektu, který disponoval zázemím, technikou, komposty, zásobní zahradou a lokální znalostí. To není málo. Třetí ztrátou je model správy, který hlídá pouze čtvereční metry, a neumí tedy ani kontrolovat, natož vymáhat kvalitu.

Před pár lety se cosi hnulo, snad díky třem suchým létům, a spolu s debatou „sekat, či nesekat“ se zvolna objevila i otázka „k čemu nám parky jsou?“. Ukázalo se, že do nich začíná chodit čím dál víc lidí, chtějí je krásné, vybavené a udržované. To je trochu problém. Nejděsivější na tom je, že díky poptávce občanů přestaly být peníze problém. Ano, tytéž peníze, pro které došlo k tak nezvratným systémovým destrukcím a vymazáním zahradníků ze slovníku měst a obcí. Spolu s klimatickou změnou dnes autorské týmy vymýšlejí v duchu celosvětového stavu poznání parky s vysokým potenciálem poskytovat ekosystémové služby. Zjednodušeně to přiblížím jako parky rostoucí, šťavnaté, zelené od trávníků přes louky, keře, stromy mladé, staré. Prostě všechna patra zelená, v české nadsázce řečeno „džungle“. Máme tu experty, kteří je umějí vymyslet. Zveme si je dokonce z Evropy. Máme tu občany, kteří by to chtěli, a tím pádem i politiky, kteří to prosadí. Jenže tu roubujeme vrbu na dvacet let suchý kaktus. To nemůže fungovat.

Za pouhých pět let se otevřelo v České republice několik desítek zejména obnovených parků. Většina z nich prošla veřejnou architektonickou soutěží, jsou tedy kvalitně vyprojektovány a často i dobře zhotoveny. To vše se výrazně zlepšilo. Problém nastává v jejich udržitelnosti. Jedna věc je nedostatečnost v péči od zahradníků až po nástroje kontroly. Inovativní technologie daleko předběhly model správy z devadesátek. Nejde zdaleka jen o náklady, ale o kvalifikace a vůbec model péče. Druhé, obří téma je behaviorální model návštěvníků. Jsme svobodomyslný národ a v tom nám parky ve stylu „starý strom a dupanina“ vyhovovaly. Nebylo tam co zničit. V měkkých zranitelných krásných věcech se neumíme chovat. Jsme slony v porcelánu. Odpadky a škody z výšlapů jsou značné. Plynou z prosté vysoké návštěvnosti. Jinou kapitolou jsou sociální skupiny vázané na parky, kdy promile obyvatel dělá opravdu závažné škody vandalismem. Dospěli jsme dokonce tak daleko, že nad novými parky se již rovnou láme hůl a „těšíme“ se, až to rozdupou. Abychom mohli říct „já to říkal“. Chceme hezké parky, ale nejsme ochotni je chránit. Neumíme to a měli bychom se to naučit.