Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.
Když vám umře oblíbený spisovatel, je to vždycky důvod k napití. Nebo když to máte jako pracovní úvazek, tak k sepsání sloupku. Tím spíš, když to byl humoristický spisovatel, opravdu humoristický, což se projevuje i po jeho smrti: po ní napsala na socsíť jedna známá morální intelektuálka a pořád slavná herečka, že poté, co si v jedné jeho knize přečetla, že když měl na literární konferenci přednášku „upocený Slovan“, šel si nějaký profesor dát skotskou, tak ona sama knihu zhnuseně zaklapla a vrazila ji do zadní řady knihovny, aby se na ni nemusela dívat, protože takhle ji nikdo urážet nebude.
Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové.
V souvislosti se smrtí prezidenta Jimmyho Cartera nebyla kupodivu zatím připomenuta jeho stopa v české poezii. Samozřejmě bezděčná, nejspíš se o ní ani nedozvěděl, a kdyby ano, byl by nejspíš velmi překvapen a zaskočen. Ale pro generaci, která vyrůstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, šlo o docela silný zážitek, který nejde jen tak z mysli vymazat. Alespoň tedy z myslí některých. Těm to budiž zde připomenuto, ostatní nechť se poučí. Nuže byly doby, kdy se na programu Československé televize vysílaly básně. Šlo o pořad Nedělní chvilka poezie, vždy po zprávách v osm hodin večer.
Nejoceňovanějším tuzemským literátem byl loni básník a prozaik Pavel Kolmačka. Zatímco mediálně nejsledovanější cenu Magnesii litera opanovala se svým románem Hella Alena Machoninová, Cenu Jaroslava Seiferta i Státní cenu za literaturu získal právě Kolmačka. Odborné poroty ho ocenily především za poslední román Canto ostinato / Listopad, prožitky blízké zimy s přihlédnutím k jeho předchozí básnické tvorbě. Kolmačku literární kritici od jeho básnické prvotiny Vlál za mnou směšný šos (1994) s oblibou nazývali metafyzickým venkovanem.
„Diskuse o překladatelství a problémech v oblasti literárních překladů. Hovoří se o kvalitě překladů, problémech s honoráři, podmínkách pro překladatele a také o roli nakladatelství v procesu překladu a problémech s kvalitou překladů. Diskuse se také dotkla tématu umělé inteligence a strojového překladu, přičemž jeden z účastníků uvedl, že se nebojí nahrazení překladatelské práce umělou inteligencí. Na závěr se účastníci shodli na tom, že je důležité, aby se čtenáři zajímali o kvalitu překladů a podporovali dobré překladatele. Pozvání do diskuse přijali Viktor Janiš, Ladislav Nagy, Alice Flemrová, Radka Smejkalová a Ondřej Bojar.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.
Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.
Bohumil Hrabal nebyl ještě vtažen do světa permanentního nahrávání a zaznamenávání, takže jeho „projev“ nemohl zevšednět a zešednout.
S mírným zpožděním oproti plánu jmenoval v pátek francouzský prezident Emmanuel Macron poněkud "profláklého" centristického politika Françoise Bayroua předsedou vlády země dlouhodobě se zmítající v politické a ekonomické krizi. Deník Le Figaro dnes připomíná, že Bayrou už jednou francouzským premiérem byl a to v románu "proroka" a nejznámějšího současného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.
Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.
Český čtenář knih Terryho Pratchetta (1948–2015) zpozorní nad jeho knižní novinkou, sbírkou dvaceti povídek Jedním tahem pera, sotva si všimne jména nakladatele. Je to za třicet let totiž autorův kloudně první prozaický titul, který u nás nevyšel pod hlavičkou nakladatelství Talpress. O tuzemské vydání nově nalezených dávných Pratchettových miniatur, jež uveřejňoval v sedmdesátých letech pod pseudonymy na pokračování v novinách, byl mezi nakladateli velký zájem, vítězná Kniha Zlín zaplatila za práva údajně desítky tisíc liber (sumu prodejem spíš nevratnou).
Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:
„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.
Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.
Klesá inteligence, chřadnou vášně. Luigi Zoja, jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků, si všímá, že západ čelí nejen ekonomické stagnaci. I naše nitro je jedna velká recese. Zatímco po značnou část dvacátého století rostla inteligence, od devadesátých let nejprve stagnuje a následně padá. Sexuologové si navíc všímají, že napříč společností uvadá zájem o sexualitu.
Bestsellerům vévodil na americkém Amazonu hned po vydání knihy. Což zaujme zvláště proto, že se v případě spisu My, kteří bojujeme s Bohem jedná o zevrubný komentář ke Starému zákonu. Kniha mezitím sice klesla do druhé desítky, ale jméno Jordana Petersona zjevně nadále táhne.
Dostanou-li se člověku, nadto odborníkovi v oboru, nedejbože do rukou seznamy povinné či doporučené četby pro žáky základních škol, je to nezřídka prostředek, jak si vyzkoušet míru vlastního údivu, jak začít pochybovat o příčetnosti tuzemského vzdělávacího systému či jak otestovat, kde leží hranice, za níž už nelze tolerovat učitelské manýry a je naopak potřeba se s nimi veřejně začít přít. Pro zachování svého duševního zdraví by tedy zjevně bylo vhodnější, kdyby bylo možné se takovým seznamům vyhnout.
„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.
Tomu, kdo sledoval americké předvolební dění, nemohl uniknout osud Peanut. Tak se jmenovala ochočená veverka, jejíž skon zarmoutil a rozlítil davy. Davy ji znaly proto, že její chovatel byl internetový influencer. A rozlícené byly proto, že orgány státu New York veverku usmrtily, přestože nikomu neškodila a vedlo se jí dobře – jen proto, aby dostály zákonu, který chov veverek zakazuje. Čtyři dny před volbami tu byl případ, který dával za pravdu přesvědčení, že státní úředníci, jednající údajně pro naše dobro, ve skutečnosti jen škodí. Přesvědčení, jež v Americe zastává mnoho lidí a zpravidla volí republikány.
Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.
Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje
Školní knihovny na Floridě odstraňují stovky knih, včetně románů od Stephena Kinga, Kurta Vonneguta nebo George Orwella. Podle zprávy Ministerstva školství Floridy pro školní rok 2023 až 2024 byly ze školních polic odstraněny klasiky jako Jatka č. 5 Kurta Vonneguta, Modrooká Toni Morrison nebo knihy s LGBTQ tematikou jako All Boys Aren’t Blue od George M. Johnsona. Podle změn v zákonech nyní mohou rodiče a obyvatelé státu snadněji napadnout obsah školních knihoven, upozorňuje NBC News.
Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.
Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.
Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).
Letošní prestižní francouzskou literární Goncourtovu cenu získal alžírsko-francouzský spisovatel a novinář píšící ve francouzštině Kámel Daúd. Oceněn byl podle agentury AFP za svůj román Houris, fikci o nedávné alžírské historii. Renaudotovu cenu získal rwandsko-francouzský zpěvák a spisovatel Gaël Faye za svou druhou knihu Jacaranda.
Státní cenu za literaturu letos získal spisovatel Pavel Kolmačka. Porota ho ocenila za román Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy. Laureátkou Státní ceny za překladatelské dílo se stala Dagmar Hartlová za celoživotní přínos ke zprostředkování švédské a norské literatury a za významné pedagogické působení. Ocenění ministerstva kultury si pak z dnešního slavnostního večera na Nové scéně Národního divadla odneslo dalších šest osobností české kultury.
