Do redakčního mailu přišel dopis: „Omlouvám se za tento nevyžádaný mail. Nedávno jsem v Echu našla zmínku o izraelské spisovatelce a překladatelce českého původu Ruth Bondyové. V příštím týdnu by se dožila 95 let.
„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.
Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?
Na konci svých memoárů nazvaných Dneska už se tomu směju (poprvé vyšly roku 1977 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers Corp. ) píše prvorepubliková a protektorátní filmová hvězda Adina Mandlová (1910–1991): „Dívám se na svou minulost bez trpkosti a lítosti a necítím nenávist k těm, kdož se mi kdysi snažili život znesnadnit. Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. / Dneska už se tomu směju.“
Mladý Pirát, který takovým věcem asi rozumí, hlasoval o doporučení pro státní ocenění a dal svůj hlas Karlu Sýsovi.
Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.
Ve věku 85 let v úterý zemřel jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů a autor téměř tří desítek románů Philip Roth. Informují o tom americká média s odvoláním na jeho agenta. K nejproslulejším Rothovým románům patří Portnoyův komplex z roku 1969 nebo Americká idyla z roku 1997, za kterou dostal prestižní Pulitzerovu cenu.
Veřejný Salon Týdeníku Echo na pražském knižním veletrhu Svět knihy se uskutečnil v pátek 11. května v poledne ve znamení setkání mužů, kteří chodí rádi krajinou. Básníci Petr Placák, Luděk Marks a Miloš Doležal a literární historik Martin Machovec se obvykle setkávali na poutnických výpravách po krajině, nyní usedli k jednomu stolu v Průmyslovém paláci na Výstavišti. Jde o zkušené poutníky, kteří nejkrásnější chvíle svého pozemského života promarnili bezcílným potulováním se po Čechách, případně přilehlými končinami. Jde o staré přátele, čemuž odpovídá i družnější forma hovoru. Máme za pravděpodobné, že takhle dobře se na žádné besedě knižního veletrhu nebavili.
O to, aby čeští čtenáři dobře znali dílo klasika finské literatury 20. století Miky Waltariho (1908–1979), autora světově proslulého románu Egypťan Sinuhet, soustavně pečuje – jako překladatelka i nakladatelka – pilná Markéta Hejkalová. Na pražský knižní veletrh (sama pořadatelka toho havlíčkobrodského) přivezla cestopisnou prózu Vlak osamělého muže. Z rozsáhlého díla Miky Waltariho nebyla tato raná práce dosud přeložena do žádného cizího jazyka, čeština získala primát. Proč bychom měli zprávu o Evropě mezi válkami (finské vydání nese vročení 1929) číst? Třeba pro srovnání s cestopisy Karla Čapka, psanými v téže době. A také proto, že je v ní pasáž o Praze. Ne právě lichotivá.
Izrael letos na Světě knihy vystoupí jako čestný host a představí zde řadu svých známých autorů i oceňovaných publikací nově vycházejících v češtině. Jaká témata převládají v současné izraelské literatuře a jak Izraelci čerpají ze své starověké literární tradice? I o tom mluvil izraelský velvyslanec v Česku Daniel Meron.
Petra Hůlová vydala svou devátou prózu, knížku na výbušné, a přitom vždy nějak citlivé téma, které bychom mohli nazvat „krutost pohlavního výběru“. Důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“.
Švédská akademie v pátek oznámila, že letos neudělí Nobelovu cenu za literaturu. Instituci poznamenal v poslední době skandál kolem sexuálního obtěžování a vyzrazování jmen laureátů, kvůli němuž akademii opustilo několik členů.
Skoro třicet let po jeho pádu vyšla konečně první velká monografie symbolu normalizačního režimu Gustáva Husáka. Jejím autorem je historik Michal Macháček.
Slyšel jsem od blízkých lidí, že Pavel Šrut umíral pokojně, obklopen svými nejdražšími.
Zajímavou shodou okolností se letos objevila dvě ambiciózní literární díla, která nějakým způsobem vycházejí z pověstné kuřimské kauzy z roku 2007. Inspirovala tvůrce velmi pozitivně přijímaného komiksu Svatá Barbora, scenáristy Vojtěcha Maška a Marka Šindelku a kreslíře Marka Pokorného, i spisovatelku a novinářku Adélu Knapovou, která na kauze dříve pracovala jako žurnalistka, teď vydala román Slabikář.
Jan Folný je autor, který neklame. Když se jeho knížka, kterou získal před pěti lety jistou pozornost, jmenovala Buzíčci, pak to byly opravdu povídky o homosexuálech, zajímavé právě jakousi bezelstnou otevřeností. Když se nyní jeho nová knížka jmenuje Víkend v Londýně, je to opravdu o víkendu v Londýně a tom, co se během něj může přihodit. To je myslím fér.
Kvůli skandálům a vnitřní krizi Švédské akademie dnes odstoupila její šéfka Sara Daniusová. Své rozhodnutí oznámila po schůzce členů akademie, která vybírá laureáty Nobelovy ceny za literaturu. Daniusová řekla, že ztratila důvěru akademie, ale neupřesnila, zda její členové o jejím odchodu hlasovali.
Pod názvy Tajemná místa nacismu a Tajemná místa komunismu přišly na knižní trh dva bedekry současně. První napsali Milan a Roman Plchové, druhý je dílem Magdaleny Karelové. Obě příručky mají podtitul Fascinující místa české historie, na obálkách vidíme snímky jakýchsi podzemních slují, opravdu trochu tajuplných, a aby bylo každému zcela jasno, tak i portréty dvou zločinců, jejichž jména jsou synonymy pro dané ideologie: tu Adolfa Hitlera, tam Josifa Stalina.
Je po Velikonocích. Někdo v těch dnech pořád ještě myslí na Kristův příběh, který se o těch novolunních dnech skončil, aby zase tajemně začal. V téhle zemi se udělalo mnohé pro to, aby mu lidé přestali rozumět, ale udělalo se také hodně pro to, aby si ho jiní připomínali v jeho původním smyslu. Jako cestu, která je provázena bolestí a ranami, na jejímž konci je pochybnost, zda člověka, který tím prošel, Bůh neopustil.
Místo na piedestalu vyhrazeného pro mužský vzor většinou zaujímal někdy v době dospívání, střídával tam Vinnetoua, postavy foglarovek a další figury dobrodružných románů. V něčem představoval jejich dokonalou antitezi. Rozhodně nežil modrým životem, nad jeho životosprávou by se autor Rychlých šípů nepochybně zděsil, měl by pro něj jediné doporučení: „Nekuř, nepij a cvič a brzy z tebe zase bude chlapík.“ Soukromý detektiv Phil Marlowe, to nejotloukanější a nejvtipnější, alkoholem nasáklé privátní očko. Čím víc dostává do zubů, tím epičtější jsou jeho hlášky, vtipnější a výstižnější jeho popisy.
Anton Hykisch je doyen moderní slovenské literatury a pravděpodobně bychom hledali v českém prostředí obtížně tak široce rozvětvenou osobnost.
V 89 letech zemřel v sobotu v pražské Ústřední vojenské nemocnici spisovatel, scenárista a pedagog Zdeněk Mahler. V neděli oznámila jeho rodina. Mahler je autorem desítek knih, filmových i televizních scénářů.
V pátek, týden před svými osmaosmdesátými narozeninami, zemřel v nemocnici v Garmisch-Partenkirchenu spisovatel Ota Filip. Živel, který sám rozpoutával živly.
Zemřela Ursula K. Le Guinová, jedna z nejslavnějších amerických spisovatelek science fiction
Média po celém světě s gustem citují pasáže z knihy novináře Michaela Wolffa Oheň a zuřivost, která popisuje první rok Trumpovy administrativy.
Když vznikla polemika k poslednímu českému knižnímu vydání Knihy smíchu a zapomnění, vycítil jsem příležitost se předvést. Milan Kundera je totiž autor, jemuž jsem věnoval své jediné dvě diplomové práce, a tak se v zástupu jiných považuju za jeho znalce. Byl jsem mu ochoten dát hodně do chvíle, než jsem zjistil, že život je jinde.
Milan Kundera, jeho osobnost a jeho romány jsou možná posledním velkým českým literárním tématem. Znát je, alespoň přibližně, případně to aspoň předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností intelektuálně založené veřejnosti. Možná že i to končí.
Texaské oddělení trestního soudnictví ve věznicích po celém státě zakázalo čtení více jak 10 000 knižních titulů. Podle něj obsahují nevhodné motivy jako otevřené zobrazení násilí a sexu nebo návody na kriminální činnosti. Britský Guardian uvedl, že zákaz má celou řadu odpůrců kritizující jeho nesmyslnost. Vadí jim, že se na seznamu zakázané literatury objevilo díla britského komediálního uskupení Monty Python nebo sbírka Shakespearových sonetů, zatímco spis Adolfa Hitlera Mein Kampf cenzurou prošel.
V sedmém díle Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, která nedávno konečně vyšla v českém domácím vydání, v kapitole nazvané Hranice se společnost západních liberálů pře o podprsenky.
„Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější česká osobnost sedmdesátých let dvacátého století, zemřel chudý. Kdo znal jeho život, ví proč.“
