Letošní filmový festival Jeden svět (26. ročník) kromě tradičních soutěžních sekcí nabídne sedm nesoutěžních kategorií, které filmy podle tématu sdruží do sekcí Identity, Vrstvy moci, Blízký východ, Ekosystémy, Hledání svobody, Hrany dospívání a Komunity. Nově se v nich objeví i fikční filmy s lidskoprávní tematikou.
Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film v noci na pondělí získala Zóna zájmu britského režiséra Jonathana Glazera. Je to dílo, o němž se mezi, řekněme, na umělečtější kinematografii zaměřeným publikem dost mluví. Právem. Rozšířený způsob jeho interpretace také, myslím, dost vypovídá o smýšlení soudobého „náročnějšího“ diváka a společenské vrstvy, k níž většinou patří.
Velkým důvodem toho, proč je mediální provoz a veřejný život tak vyčerpávající a nicotný, je, že v něm dominuje formát zkoušení. Všichni jsme stále u tabule. Ukázkový případ se odehrál na ceremoniálu Českých lvů. Pokud jste přenos nesledovali a skrumáž se k vám donesla jen nepřímo, prostřednictvím sociálních sítí, mohli jste si uvědomit příznačnou věc: udělali jste si o věci dostatečný obrázek, aniž by vám kterýkoli příspěvek událost výslovně popsal – jen z toho, kdo a jakým tónem se k věci stavěl.
V noci z neděle na pondělí se udělovaly ceny americké filmové akademie, Oscaři. Nejúspěšnějším filmem se stal Oppenheimer režiséra Christophera Nolana, získal sedm cen včetně té pro nejlepší film. Vyhlašování Oscarů bylo dlouho považováno za tu nejdůležitější událost světového zábavního průmyslu. Platí to i dnes? Má Oscar v roce 2024 stejnou váhu jako třeba v roce 1984? Redaktor Týdeníku Echo (a příležitostný scenárista a dramaturg) Ondřej Štindl o tom mluvil s Alešem Danielisem z filmové distribuční společnosti CinemArt a Petrem Cífkou, filmovým publicistou a majitelem serveru Moviezone.
Životopisné drama Oppenheimer režiséra Christophera Nolana potvrdilo roli favorita na 96. ročníku předávání filmových cen americké Akademie filmového umění a věd, Oscarů. Na ceremonii v Los Angeles získalo celkem sedm sošek, včetně té pro nejlepší film minulého roku. Nolan si odnesl Oscara za nejlepší režii a 47letý irský herec Cillian Murphy, představitel "otce" jaderné bomby Roberta Oppenheimera, dostal Oscara pro nejlepšího herce. Sošku pro nejlepší herečku v hlavní roli má Emma Stoneová díky výkonu ve filmu Chudáčci.
Při pročítání kulturních rubrik tuzemských i zahraničních médií mohl člověk minulý týden snadno nabýt dojmu, že do kin vstoupil nejlepší sci-fi film všech dob. Jmenuje se Duna: Část druhá, natočil ho kanadský režisér Denis Villeneuve podle literární předlohy Franka Herberta. Podobně nadšené jako kritika je i publikum, na fanouškovských serverech má druhá část Duny velmi vysoké hodnocení. Možná skutečně na svět přišlo dílo, které bude jednou považováno za klasické. Taková hromadná extáze je vždycky podezřelá a zvlášť v časech silných názorů, jako jsou tyto.
Vyprahlá krajina, mrtvá srna, uschlé slunečnice a znepřátelení farmáři. Nejnovější snímek Bohdana Slámy Sucho vstoupil do kin uprostřed selských bouří napříč Evropou. Snímek reflektuje aktuální problémy jako šetrné zacházení s krajinou, protesty ekologických aktivistů a tvrdé praktiky v tuzemském zemědělství. Film je ale především sociální sondou do hlubin české vesnice. Na pozadí souboje dvou sousedských klanů jde hlavně o letní love story dvou mladých lidí.
Ocenění Český lev za nejlepší mužský výkon v hlavní roli získal letos Kryštof Hádek za ztvárnění role Standy Pekárka v pětidílném televizním seriálu Volha. Cenu za nejlepší ženský výkon v hlavní roli si dnes večer z předávání v pražském Rudolfinu odnesla Simona Peková za ztvárnění Valerie v hororově laděné komedii Přišla v noci. Českého lva za nejlepší režii získali Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar za černou komedii Přišla v noci, která pojednává o svérázné šedesátnici Valerii.
Dokumentaristka a pedagožka Helena Třeštíková dnes převzala francouzský Řád umění a literatury. Vyznamenání jí předal nový francouzský velvyslanec Stéphane Crouzat, který je ve funkci od pondělí. Řád se uděluje osobnostem, které přispěly k šíření umění a literatury ve Francii i ve světě. Třeštíková uvedla, že její návštěva Paříže v roce 1969 a setkání s tamní kulturou ji motivovaly k tomu stát se režisérkou.
Porota v Novém Mexiku shledala ve středu Hannah Gutierrezovou-Reedovou, která dohlížela na bezpečnost zbraní při natáčení filmu Rust, vinou z neúmyslného zabití. Při natáčení westernu v roce 2021 přišla o život dvaačtyřicetiletá kameramanka Halyna Hutchinsová, když ji zabil výstřel ze zbraně, kterou měl v rukou herec Alec Baldwin. Bylo to první takové neštěstí při natáčení hollywoodského filmu za téměř 30 let, připomíná agentura Reuters.
Jiří Petrbok pro pražský Vzlet připravil výstavu obrazů s názvem Pohádka. Jeho díla mají uhrančivou energii i jisté pnutí a divákovi nabídnou jiné světy, které mu ale budou velmi povědomé. Je to tím, že autor ve své tvorbě nepatrně posouvá realitu, překrývá známé situace i obrazy a skládá je do nových souvislostí. Jiří Petrbok – Pohádka, Galerie Vzlet, Praha, do 30. 9. 2024.
Filmový vizionář Denis Villeneuve se po třech letech vrací s pokračováním vesmírného eposu Duna: Část druhá. Návrat na pouštní planetu Arrakis, kde se bojuje o vzácné a drahocenné koření i nebezpeční pouštní červi, je hodnocen velmi dobře jak filmovými recenzenty, tak samotnými diváky. To potvrzuje i víkendová návštěvnost českých kin, kterou ovládlo právě pokračování filmové adaptace z románové série spisovatele Franka Herberta. Pouze za první víkend utržilo v českých kinech 25,8 milionu korun, přičemž ho zhlédlo přes 121 tisíc diváků.
Následující řádky jsou míněny jako dodatek k zamyšlení nad seriály režiséra, scenáristy a producenta Jana Prušinovského, jež tady vyšlo před rokem po odvysílání seriálu Dobré ráno, Brno!, kdy ještě nebylo veřejně známo, že dojde na pokračování série (viz Cesty hrdinů a vyprávění, č. 8/2023). Prušinovský jako jeden z mála zdejších tvůrců odmítá pořizovat druhé a další díly svých děl, což je postoj sympatický, protože pokračování obvykle původní dílo nerozvíjí, ale spíš ho rozmělňuje.
Zlo není v české kinematografii nějak zvlášť často traktované téma. Jistě, natáčí se tu také o věcech špatných. nebo dokonce zlých, většinou je to ale zlo vyplývající z nějakých okolností, často historických nebo sociálních, bývá relativizované, takové česky malé. Málokdy se ale v tuzemském filmu objeví zlo jako jev nijak nevysvětlovaný a možná i nevysvětlitelný, navíc ve formě, která je jaksi čistá a strašná. Výjimku v tom ohledu tvoří nový film Manželé Stodolovi režiséra a scenáristy Petra Hátleho (spoluscenáristou byl Tomáš Hrubý).
Minulý týden česká vláda schválila zařazení hexahydrokanabinolu, známého pod zkratkou HHC, na seznam návykových látek od letošního 1. března do 1. ledna 2025. To znamená, že během této doby bude HHC látkou zakázanou a nadále nebude možné výrobky, které ji obsahují, volně prodávat. Ministerstvo zdravotnictví, respektive celá vládatímto krokem reaguje na nárůst hospitalizací dětí a mladistvých po požití cukrovinek obsahujících HHC. Je tento zákaz ku prospěchu věci? Anebo by se mělo postupovat jinak? V Salonu Echa diskutují Jindřich Vobořil, Janka Michailidu Kateřina Marklová,.
Je ještě hodně pamětníků Františka Vláčila, ale jako by už opravdu patřil do úplně jiné epochy. Včera se jeho jméno zařadilo mezi ty, kdo už mají sto let za sebou, což je samozřejmě jen takové symbolické rozhraní, ale vždycky to něco znamená. U osobností, jako je on, zvlášť. Vláčil zemřel na konci ledna 1999, bylo mu necelých pětasedmdesát. Bylo ho možné v osmdesátých a devadesátých letech potkávat na cestě mezi filozofickou fakultou a Klementinem, kam chodil do knihovny, taky se stavoval v hospodách na Starém Městě,
V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.
V situaci, kdy nějaká skutečná ojedinělost či novost jsou vzácné, ale může zapůsobit o to silněji, setká-li se člověk s dílem, které skutečně nové a ojedinělé je, a to dokonce v takové míře, až je těžké ho popsat v nějakém tradičním výkladovém rámci (například ideologie). Uniká a znejišťuje. Mezi taková díla patří desetidílná minisérie The Curse (Kletba) vytvořená Nathanem Fielderem a Bennym Safdiem, v Česku v nabídce streamovací služby SkyShowtime.
Scenárista, režisér, spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, účastník řady humanitárních misí a v neposlední řadě také pedagog Slezské univerzity v Opavě Petr Jančárek dokončil dlouho očekávaný film Tady Havel, slyšíte mě?. Časosběrný snímek dokumentující poslední tři roky života Václava Havla bude v kinech od 11. dubna. S Petrem Jančárkem hovoříme nejen o Václavu Havlovi, ale také o etických hranicích dokumentaristy či jeho potřebě nevstupovat do děje před kamerou.
Nejlepším filmem roku 2023 je podle českých filmových kritiků černá komedie Přišla v noci od režisérů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara. Snímek obdržel i cenu za režii a cenu pro nejlepší herečku, kterou získala Simona Peková za roli Valerie. Ocenění za scénář připadlo Alici Nellis za snímek Němá tajemství a nejlepší mužský herecký výkon podle kritiků předvedl Karel Roden ve filmu Tancuj Matyldo. Dnešní slavnostní vyhlášení Cen české filmové kritiky se konalo v pražském Divadle Archa.
Co se mu podařilo naplnit z vize, s níž zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele České televize? V čem je podle něho hlavní rozdíl mezi ČT a Netflixem? Jak by měla být ČT ideálně financována? A jak by se měla chovat v digitální éře? Otázky pro Jana Součka, od 1. října 2023 generálního ředitele na Kavčích horách.
Dálnice ucpané auty s rodinami, které prchají z amerických měst, vojenské helikoptéry útočící na Bílý dům, uniformovaný ozbrojenec klade skupině novinářů v civilu otázku „Co jste za Američany?“ a je zřejmé, že na odpovědi závisí jejich život. Podobných dráždivých a pro někoho i zneklidňujících obrazů je plný trailer k filmu známého sci-fi tvůrce Alexe Garlanda Občanská válka, do kin by měl přijít někdy na jaře. Zasáhnout publikum se autorům nepochybně podařilo, došlo k tzv. rozpoutání debaty. Představa občanské války mezi Američany totiž některým z nich přišla nepříjemně reálná, tak reálná, že považovali za nevhodné, aby byla využívaná pro zábavu, byť třeba inteligentní, na základě traileru těžko usuzovat.
Nepřispívá zábavní průmysl k fascinaci vrahy a jejich zločiny? A proč o nich vůbec vyprávět. Redaktor Týdeníku Echo o tom mluvil s Tomášem Feřtkem, televizním dramaturgem, Tomášem Hrubým, producentem a spoluscenáristou nového filmu Manželé Stodolovi, Janem Buštou, autorem filmu á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN a s Matějem Metelcem, komentátorem a redaktorem čtrnáctideníku A2.
O filmu Chudáčci režiséra Yorgose Lanthimose se píše a mluví jako o filmové události sezony. Co se vymyká nivelizované většinové produkci, ukazuje něco nečekaného a nevídaného a neomezuje se nějakou předběžnou opatrností. Lanthimosův snímek už vyhrál prestižní festival v Benátkách, dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama, očekávají se ceny ještě významnější, zvlášť pro představitelku hlavní role Emmu Stoneovou, jejíž výkon je popisován jako nejenom skvělý, ale také vskutku odvážný.
Na videotéce Voyo měl premiéru šestidílný seriál Metoda Markovič: Hojer, který vypráví příběh slavného českého kriminalisty Jiřího Markoviče a sériového vraha Ladislava Hojera. Minisérie se odehrává hned v několika časových rovinách a kromě děsivých vražd jí kraluje pošmourná a šedivá atmosféra normalizačního Československa a Prahy 70. a 80. let. Detektivní seriál nese podnázev „Co se stane, když zlu nastavíte lidskou tvář?“
Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.
Česká televize umístila na webovém iVysílání šestidílný seriál režiséra Adama Sedláka Adikts, pojednávající o několika dnech v životě skupiny studentů adiktologie (vědy o závislostech), kteří se z různých osobních důvodů rozhodnou užít novou syntetickou drogu, jež má zostřit jejich smysly, ale o níž jejich profesoři vědí od kolegů ze Srbska, odkud droga pochází, že nevyhnutelně zabíjí do sedmi dnů po aplikaci (studenti o této skutečnosti nemají ponětí, stejně jako profesoři netuší nic o tom, že si látku jejich studenti vzali).
Začátkem tohoto týdne byly vyhlášeny nominace na letošní Oscary. Nevzbudilo to veliké vzrušení, ceny americké Akademie dlouhodobě zápasí s poklesem zájmu publika a vůbec relevance. Zvětšenou míru pozornosti nominacím – alespoň ve virtuálním světě – zajistil „skandál“. Mezi vícekrát nominovanými filmy je i snímek Barbie režisérky Grety Gerwigové, má šanci na celkem osm Oscarů včetně toho nejdůležitějšího – ceny pro nejlepší film. I tak se ale – dle mnohých publicistů a angažovaných diváků – stal obětí veliké křivdy.
Komedie Aristokratka ve varu režiséra Jiřího Vejdělka, pokračování filmu Poslední aristokratka, se o premiérovém víkendu dostala do čela návštěvnosti kin. Adaptace části stejnojmenné humoristické knihy Evžena Bočka přilákala 75.500 diváků a vydělala 12,8 milionu korun. Na druhé místo odsunula dosud vedoucí česko-slovenskou komedii Jedeme na teambuilding. Vyplývá to z údajů na webu Unie filmových distributorů. Koprodukční snímek Jedeme na teambuilding režisérky Zuzany Mariankové za měsíc v kinech nasbíral přes 166.000 diváků
„Věděl jsem, že musím sáhnout do nejvyšších pater, protože i když to byla malinká role, rozsahem zanedbatelná, peněz jsem za ni také nemohl moc nabídnout, byla důležitá – stála na ní pointa celého příběhu. Nutně jsem potřeboval herečku, která by během několika vteřin na tváři uhrála všechny emoce a bylo to uvěřitelné. A tak jsem se, s jistou bázní ovšem, ozval Janě Hlaváčové a ona naštěstí souhlasila.“ Takto vzpomínal režisér Jaroslav Dudek na natáčení televizní bakalářské povídky z osmasedmdesátého roku nazvané Moje nejhezčí vzpomínka na rok pětačtyřicátý.
