Německý herec Daniel Brühl řekl, že Křišťálový glóbus je krásnější než Oscar. Režisér snímku Real a poručík ukrajinské armády Oleh Sencov se sešel s prezidentem Petrem Pavlem. Světová premiéra nového českého velkofilmu Vlny Jiřího Mádla měla ve velkém sále Thermalu snad nejdelší potlesk v historii festivalu. Na úvod přijel Viggo Mortensen a holky pištěly: „Aragorne!“ Na závěr pak anglický gentleman Clive Owen věnoval svou Cenu prezidenta zpět Jiřímu Bartoškovi jako poděkování za třicet let podpory mladých talentů z celého světa. Minulou sobotu skončil 58. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Možná nesplnil všechna očekávání – ale splnil jich letos opravdu hodně.

Každý od Varů čeká něco jiného, ale většina z nás chce od všeho trochu. Chceme vidět hity z letošních Cannes, Berlína, Benátek nebo ze Sundance. Těšíme se na filmy z hlavní soutěže i ze soutěže Proxima a chceme samozřejmě zjistit, co nového se děje na scéně české.

Zahraniční hvězdy, které sem taky rády jezdí, čekají od Varů přístupnost, neformálnost, normálnost, kterou větší evropské festivaly už ztratily. Náš prestižní festival kategorie A má ale i jednoznačný přesah do celé střední a východní Evropy, je pro tento region určující. Jako velká a důležitá mezinárodní akce se musí strategicky budovat, rozvíjet, sledovat impulzy, které doba přináší.

Letošní 58. ročník tyto cíle plnil promyšleně, navíc v klidu, v pohodě a bez zbytečných výkyvů.
Na rozdíl od loňských a předloňských Varů, kdy měl člověk pocit, že se město mění v lacinou pouť, ubylo letos designového smogu i zbytečného hluku. Festivalovému dění vévodily premiéry, filmy a besedy s tvůrci. Standardně vysoká byla úroveň debat z cyklu KVIFF Talk (za všechny Steven Soderbergh a Clive Owen), publikum bylo vstřícné, poučené a pozorné i na akcích Meet & Greet po premiérách filmů z hlavní soutěže. Jednoznačným posunem k lepšímu byl i kultivovaný, důstojný, letos poprvé plně funkční prostor Císařských lázní nedaleko grandhotelu Pupp, kde se odehrával program pro filmové profesionály Industry Days.

A ano, festival byl zas o trochu víc „on-line“, ale smysluplně. Zároveň – podle festivalových statistik – neubylo „off-line“ návštěvníků. Chcete-li se podívat, mnoho z obsahu najdete na platformě KVIFF.TV.
Letos se tak trošku zapomnělo na význam umělecké ředitelky festivalu Evy Zaoralové (1932–2022), ale ne všechno se točilo kolem mladých: do Producentské síně slávy Asociace producentů v audiovizi byla ve Varech uvedena Jarmila Poláková, nenápadná žena s lví silou, producentka mimo jiné snímku Občan Havel. Novou tradici možná založil i Jiří Bartoška, když si na oslavu třiceti let ve funkci prezidenta pozval kolegy a přátele, doyeny české herecké branže, kteří do Varů normálně nejezdí – za všechny Karla Heřmánka... Byla to akce nepříliš akcentovaná médii, ovšem v kontextu festivalu důležitá i přitažlivá.

Hvězdy na podporu

Američané Viggo Mortensen a Steven Soderbergh, německo-španělský herec Daniel Brühl i Brit Clive Owen nebyli ve Varech na ozdobu, ale skromně na podporu a pomoc, vědomi si dobře specifik našeho regionu.

Přemýšlivý Viggo Mortensen, který přivezl svůj western Až na konec světa (už je v kinech), jehož hlavní hrdinkou je postava Viviene v podání herečky Vicky Kriepsové, prezentoval svůj film osobně o týden dřív na Ukrajině: „Tam bylo přijetí filmu trošku jiné. Pro ně není válka něco imaginárního, je to reálná, skutečná, všudypřítomná věc. Jejich ženy jsou samy, musejí se starat o rodinu i chod světa, stejně jako to dělala Vivien v našem filmu…“ Následně se Mortensen zúčastnil promítání filmu Real Oleha Sencova.
Daniel Brühl z ikonického snímku Good Bye, Lenin!, který uvedl svou režijní prvotinu Soused, znovu na festivalu potvrdil, že se chystá v Praze natočit druhý režijní snímek. „Musíme bránit naši evropskou kinematografii,“ dodal. Clive Owen pak na závěrečném večeru mluvil o filmu Krupiér, aby zdůraznil, jak důležité je pro herce občas vzít zdánlivě nenápadnou roli v nenápadném filmu – a jak zásadní jsou pro život podobných filmů právě festivaly typu toho karlovarského.

Hned ve druhém plánu čekala na diváky trojice špičkových amerických profesionálek. První z nich byla letošní členka hlavní poroty, producentka Christine Vachonová: Minulé životy režisérky Celine Songové jí letos vynesly první nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší film. Dále přijela cenami ověnčená americká castingová ředitelka Francine Maislerová – vybírala herce například do snímku Duna a také do letos ve Varech uváděných Motorkářů (film je právě v kinech). Do třetice se pocty dostalo u nás zatím neznámé režisérce romantických komedií Nicole Holofcenerové, což byl pro mě objev letošního ročníku. Tři její snímky, které byly ve Varech, si rozhodně pusťte, až vám bude smutno: Zraněné city, A dost! a Není zač. Na všech třech se aplaudovalo ještě dlouho po konci. A Maislerová i Holfocenerová měly navíc ve Varech samostatné besedy z cyklu KVIFF Talk.

Hity hlavně české

Pláč nejen divaček, ale i diváků, dojetí, naštvání na chování hlavní hrdinky, zpytování svědomí, jaké chyby asi děláme ve vztazích my sami… K nejvřeleji přijatým a nejvíce diskutovaným titulům letošního ročníku patřilo norské vztahové drama ze současnosti, uvedené v hlavní soutěži, Až na věky. Režisérka Lilja Ingolfsdottir jej natočila podle vlastní zkušenosti, vzniklé z manželské krize. Zranitelně, na doraz, bez záchranné sítě. Herečka Helga Gurenová, představitelka hlavní role, která při závěrečném ceremoniálu získala Cenu za ženský herecký výkon, pak ve svém děkovném projevu ocenila právě i spontánní reakce zdejšího publika. Film mimo jiné získal i Zvláštní cenu poroty.

Letošní nejžhavější a nejvíc „sexy“ snímek, přivezený z Cannes, Substance, svou pověst naplnil jen zčásti. Film francouzské scenáristky a režisérky Coralie Fargeatové s Demi Mooreovou v hlavní roli pranýřuje svou kritikou „touhy po kráse“ spíš osmdesátá léta než současnost, a kdyby se z krvavých scén vystřihla aspoň půlhodina, vůbec by to nevadilo. Ale aspoň bylo o čem diskutovat…

Rozhodně nejvíc ale rezonovaly české novinky: hudební dokument tata_bojs.doc., animovaný Život k sežrání, dokumenty Janžurka a Ještě nejsem, kým chci být, celovečerní debut z hlavní soutěže Mord a hlavně: Vlny. Tento třetí film scenáristy a režiséra Jiřího Mádla sebevědomě přeskočil festivalové ploty a míří někam výš – kam, ještě přesně nevíme. S celkovým počtem 54 181 hlasů, které získal jako výherce divácké soutěže deníku Právo, má ale minimálně obrovskou šanci rozvlnit nebývalou silou česká kina.

Za zmínku stojí i další české filmy, třeba zajímavě natočený dokumentární debut mladé režisérky Marie-Magdaleny Kochové Ta druhá, který nastoluje v české společnosti nové téma „skleněných dětí“ (tedy zdravých, ale přehlížených, protože mají postiženého sourozence) – je skvělé, že takovým tématům otvírají Vary cestu. A nezapomeňte na čtvrtý celovečerní film Jiřího Havelky Zahradníkův rok s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli.

Ano, letošní Karlovy Vary se povedly. A ještě jedna věc, které si všímají i zahraniční hvězdy: ve festivalovém zázemí zůstává šťastný nadhled, který zdůrazňuje, že festival je sice mezinárodní, ale také český. Na shledanou příští rok.