S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.
Na chvíli se pozastavit, usadit se společně k jednomu velkému stolu a v poklidu se bavit o udržitelné architektuře, oblíbeném jídle nebo vlastních snech. To je záměr vycházející hvězdy architektonického nebe, které byl letos svěřen prestižní úkol navrhnout v londýnských královských zahradách letní pavilon tamní galerie Serpentine.
Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.
Prezident Petr Pavel není proti v případě legalizace konopí a udělení milosti lidem, kteří v této souvislosti bfacebookovéudou aktuálně ve vězení. Zároveň je připraven prosazovat elektronickou formu voleb. Podle něj je to způsob hlasování odpovídající 21. století. V pátek to řekl v Ostravě, kde se účastnil festivalu Colours of Ostrava, v rámci diskusního fóra Meltingpot tam také vystoupil ve speciálním dílu podcastu Kecy & Politika Bohumila Pečinky a Petrose Michopulose.
Kvartet Anny M. Kolingerové (Stanislav Mácha – piano, Max Makagonov – kontrabas, Marek Buble – saxofon) představí jazzové úpravy moravských lidových a izraelských písní. Zazní také několik známých a méně známých jazzových standardů, zpěvačka též poprvé představí i svou autorskou tvorbu.
Pavel Janák vchází na pódium pražského klubu Lávka a vypadá jako Michael Jackson. Zná dokonale jeho pohyby, umí se obléknout jako on, a jak sám říká, jeho úkol je, aby diváci šíleli z představy, že vidí samého krále popu. Příchod je podle něho nejdůležitější. Za pomoci efektů a kouře. Imitátor z Libhoště u Nového Jičína mívá padesát vystoupení za rok. Jde ale pouze o taneční show, zpívá na playback. A proč imituje právě Jacksona? Je jeho fanouškem už od dětství a na diskotékách to při jeho hitech rozjížděl natolik, že mu DJ Miroslav Rešl nabídl, aby vystoupil na jedné akci.
Do našich kin přichází pátý díl filmové série o archeologovi Henrym Jonesovi jr., vystupujícím pod pseudonymem Indiana, jejž si vybral jako chlapec podle svého psa. Novinka se česky jmenuje Indiana Jones a nástroj osudu a prý jde o poslední díl, v němž titulní roli ztvárňuje Harrison Ford, v červenci už jednaosmdesátiletý. Zároveň jde o první díl, na kterém se nijak nepodílí autor konceptu jedné z historicky nejslavnějších filmových postav George Lucas, a současně první díl, který nerežíruje Steven Spielberg.
Aktuální výstava v nové budově Národního muzea představuje oděvní etiketu manželek českých a československých prezidentů. Návštěvníka provede obdobím sta let (od Charlotty Masarykové po Evu Pavlovou) a přiblíží měnící se dobu a společenské klima, ale také odlišný přístup k módě dvanácti prvních dam.
Jedním z úterních želízek karlovarského filmového festivalu bylo tuzemské drama Brutální vedro, fantasy snímek Čarodějnictví nebo dokument Inža – zvukový mistr Ivo Špalj. Kromě filmového programu nabídl 57. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech také rozhovor s tvůrci očekávané sci-fi detektivky Bod obnovy, vědomostní kvíz s hercem a režisérem Jiřím Havelkou nebo debatu s autory filmu Osamocený. V rámci festivalového programu Filmová nadace také ocenila scenáristy, kteří za vítězné texty dostali celkem 750 tisíc korun.
Karlovarský festival je v plném proudu a pondělí se neslo ve znamení českých snímků, slunného počasí a dobových dramat. Švýcarský režisér a herec Vincent Perez společně se svojí ženou a scenáristkou Karine Silla Perezovou představil historické drama Ve jménu cti. Po červeném koberci se prošel také štáb tuzemské road movie Hadí plyn v čele s režisérem Davidem Jařabem, který snímek představil v rámci Zvláštního uvedení a premiéru věnoval svému otci.
Po celá staletí se ubíralo šlechtění směrem ke zvětšování plodů, květů a vůbec zvýšení „výkonu“ rostlin. O užitku není třeba vést spory, ale okrasnost založená na velikosti a barvě, případně plnosti, vévodila staletím a stále je na špici. Nicméně ideály „krásy“ se posouvají, a tak jsem před lety narazil na pozoruhodnou americkou třapatku, zlidověle i u nás nazvanou rudbekie.
V tuzemských kinech už od čtvrtka řádí Harrison Ford popáté v roli archeologa ve filmu Indiana Jones a nástroj osudu, diváků přibývá – třebaže ne tak houfně, jak by si producenti a distributoři přáli – a kdekdo cítí potřebu se k novince vyjádřit. Míra spokojenosti se patrně různí podle stáří diváků, tedy podle toho, kdo vyrůstal v jakých filmových kulisách, trendech, možnostech. Starší diváci se zřejmě hůře budou smiřovat s počítačovým omlazením hlavní herecké hvězdy a vůbec s přibýváním digitálních triků ve staromilském světě.
Kabinet Petra Fialy (ODS) ve středu na svém jednání projednal a schválil zásadní bod pro českou ekonomiku – takzvaný konsolidační balíček. Na následné tiskové konferenci nicméně chyběl strůjce balíčku, ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS), který navíc sliboval, že vláda bude veřejnosti svědomitě vysvětlovat, proč je balíček důležitý a proč se musí přijmout. Není to poprvé, co Stanjura na tiskovou konferenci, na níž by měl představit svůj zásadní bod, nepřišel.
Toto nebude komentář, nýbrž doporučení na výstavu, případně na výlet. Do Kutné Hory a do dějin, i když ne tak vzdálených. Na začátku června tam v GASKU (místo, kam se jezdí) otevírali přehlídku polského nezávislého umění bájných let osmdesátých (jmenuje se Necenzurováno), tedy oněch let, která pamětníci mají s Polskem spojená se zvláštní emocionální silou. Dalo by se říct, že celá osmdesátá léta člověk mohl myslet na Poláky s nadějí, strachem, možná i závistí… A říkat si, když tam to dobře dopadne, sesune se to třeba i u nás.
Na začátku prosince roku 1933, to už byl v Německu Hitler skoro rok u moci, se osmnáctiletý Angličan Patrick Leigh Fermor vydal na pěší cestu napříč Evropou, z Londýna do Konstantinopole, jak se tehdy pořád ještě říkalo Istanbulu. V deštivém Londýně se rozloučil se spolužáky („Skvělé odpoledne na cestování,“ řekl mu jeden) a nechal se převézt lodí do Rotterdamu. Pak už se víceméně opravdu snažil jít pěšky, po svých okovaných botách a s rancem na zádech, cestami, které ještě nekřížily dálnice a kdy se dalo z jednoho města po cestě dojít do dalšího.
Svět výtvarného umění není vděčným zdrojem novinářských kauz, snad až na nějaký ten padělek. Buď to jsou záležitosti, jež by se mohly stát kdekoli, anebo laikovi nepochopitelná interní politika – s kterýmkoli ředitelem Národní galerie je vždy někdo nespokojený. Loňský dokumentární film Zkouška umění z toho vybočil. Pohled na přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění ukázal, že se tam děje cosi zvláštního.
Po dlouhém čekání se otevřela zrekonstruovaná budova Císařských lázní proti hotelu Pupp. Jeden ze symbolů karlovarského lázeňství však láká nejen na své obnovené štuky a mramory, ale především na moderní multifunkční sál v podobě jakéhosi transformera z oceli, který usedl do dvorany národní kulturní památky, kde bude sloužit koncertům vážné hudby, filmovým projekcím i konferencím.
V médiích se v poslední době intenzivně hovoří o takzvaném statusu umělce. Co to vlastně je? Nejde o další fantaskní výmysl soudobé aktivistické politiky? O tom hovoří novinář, básník a někdejší předseda Asociace spisovatelů Ondřej Lipár, překladatel Viktor Janiš a herní vývojář Daniel Vávra. Začněme tím, co to status umělce je. Lipár: Status umělce nebo status kulturního profesionála je v první řadě sociální opatření nebo kombinace sociálního nástroje a kulturní politiky.
Petra Hůlová vydala Nejvyšší kartu, svou dvanáctou knihu. Její alter ego, hlavní vypravěčka románu Sylvie Novak, v ní slovně osahává jemné hranice mezi autobiografií a fikcí. A provokuje, jak je u Hůlové už zvykem, když pojednává o feminismu z trochu jiných vypravěčských perspektiv, než jsme v současné próze zvyklí. Asi i proto se próza stala předmětem literárních diskusí, v nichž kritici namísto analýzy popisovali své ideální představy o literatuře.
Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států sovětského bloku s těžkou vojenskou technikou. Rozhodnutím Moskvy tak bylo tvrdě ukončeno tzv. pražské jaro. Lidé byli zděšeni… Skupinová výstava 25 fotografů je připomínkou letošního 55. výročí této dějinné události.
Německo každému, kdo letos oslaví 18. narozeniny, poskytuje od tohoto týdne 200 eur (4760 Kč) na kulturu. Podmínkou je mobilní aplikace a bydliště v Německu. Kapesné mohou mladí lidé utratit třeba za vstupenky do muzea, za divadlo, kino, koncert, knihy, komiksy nebo hudební nosiče, vybírat ale musí ze zúčastněných poskytovatelů, kterých se zatím k akci připojilo několik tisíc. Německá vláda o programu hovoří jako o kulturní ofenzivě, kterou chce po dvou letech přísných omezeních kvůli pandemii nemoci covid-19 povzbudit zájem o kulturu mezi mladými.
Šéfdirigentem Vídeňského symfonického orchestru bude od sezóny 2024/25 na pět let český dirigent a skladatel Petr Popelka. Podle agentury DPA to uvedli to zástupci orchestru a města Vídeň. Na svých internetových stránkách o tom informuje i sám Popelka, který je v současnosti druhou sezonu šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Cirkulum je mezinárodní festival, který zahrnuje prezentaci uměleckých žánrů, jako jsou nový cirkus, tanec, hudba, pantomima či pouliční, pohybové a improvizační divadlo. Nový cirkus se stal fenoménem dneška. Představení propojují disciplíny: akrobacii, žonglování, moderní tanec, divadlo, hudbu a připojují divadelní režii a dramaturgii.
Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.
Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory. Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví?
Lze dnes vyslovit slovo elita bez přízviska „takzvaná“? V onom zákeřném „takzvaná“ nezřídkakdy spatřujeme výbavu člověka, pro něhož se našlo ohavné slovo dezolát. Nevěří institucím, médiím, jede si konspirační teorie. Francouzský filozof a politolog Olivier Roy, profesor na European University Institute sídlícím poblíž Florencie, přichází v knize Zploštění světa s novým pohledem na zmíněný atribut – a tou interpretací činí „dezoláty“ z nás všech, obyvatel západního světa. Hranice mezi šarlatánem a vědcem se stírá,“ poznamenává Roy a ilustruje to na debatě o vědecké hodnotě argumentů proti očkování.
Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd.
V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.
Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.
