Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory.

Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví? Když navíc tihle ani nehladoví – a ještě je ani nikdo nezná… Pokud se chtějí svým často podivným zálibám věnovat, je to jejich věc, nikdo by jim neměl bránit, ale proč pro ně dělat nějaké extrabuřty, abychom se vyjádřili odborně…

Třeba autorka dětské literatury: knihu píše třeba rok, píše po večerech nebo o víkendech. Pak vyjde, má slušný ohlas, třeba i nějakou cenu dostane, prodá se jí dva tisíce, což není v Čechách špatné, honorář je dvacet pět tisíc... Samozřejmě jí může někdo poradit, ať tedy nepíše – nebo ať si sežene sponzora. To jsou vhodné rady v zemi, která si myslí, nevím, zda to ještě platí, že je kulturní. Autorka přitom nechce, aby ji stát platil, ale chce dělat to nejlepší, co umí. A ona ví, že to umí. Frustrace plyne z toho, že jí to je a priori znemožněno. Přitom dobrá dětská literatura není experimentální poezie ani atonální hudba, v jistém smyslu jde o obecně prospěšnou činnost, u níž je kladný efekt pro společnost jednoznačný. A stát tím, že těm pár stovkám lidí uleví, také nezkrachuje. Pokud se mu daří blbě, tak ty příčiny jsou úplně jinde.

(Jiná stránka věci je, v jakém skutečném stavu současná kultura je a jak si rozumí se společností, po které tedy její aktéři něco chtějí. Ale to je jiná kapitula, tu tady řešit nebudeme. Kultura, ať už jsme k ní jakkoli skeptičtí, se nějak projevit musí.)