V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo. Když měl narozeniny – měl je 15. září, takže mohlo být ještě hezky –, chodili za ním pionýři, aby mu blahopřáli a recitovali jeho básně: tedy předpokládejme, že jeho. Pionýři a pionýrky se dostavili k domku, kde jim dlouho nikdo neotvíral, takže organizátoři té ceremonie museli vždy prý dlouho starého básníka přemlouvat, aby vůbec vyšel ven a vyslechl přednes dítek s rudými šátky. Nakonec Starý ještěr, jak si říkal už od třiceti, básně vyslechl, květinu obdržel – a vrátil se do domku. Dveře se zabouchly a pionýři se vraceli domů naplněni zážitkem, že viděli klasika.

Mezi těmi pionýrkami byla i moje máma, která byla z Prostějova, odkud je to do Kostelca kósek. Byla ročník 1938, tehdy jí mohlo být třeba sedm nebo osm, dobře recitovala, ještě do pozdního věku uměla celou Maryčku Magdonovu a Sto roků v šachtě žil..., přičemž se do „přijde den, zúčtujem spolu“ hezky pokládala. Když 17. února 1958 v olomoucké nemocnici devadesátiletý stařeček umřel, vypravili mu po pár dnech smuteční průvod z toho domu, kde bydlel ve dvou místnostech v přízemí. Kolem smutečního vozu, který odvážel rakev zahalenou státní vlajkou, stáli Hanáci v krojích a obyvatelé Kostelce vzdávali poslední hold básníkovi, kterého tam měli jako takovou kuriozitu. Rakev pak odjela do Ostravy, kde byl oficiální pohřeb, a pak do Opavy, kde je Vladimír Vašek, jak se Bezruč jmenoval, pohřben. Dům v Kostelci na Hané zůstal.

Různých Kostelců je u nás pětatřicet, statut města jich má pět, devatenáct je obcí, zbytek jsou místní názvy, kopec, háj, nějaká zříceninka. Pak ještě jeden, o kterém psal Škvorecký, to je Náchod. Existuje prý i nějaký svaz Kostelců, obyvatelstvo se schází v Kostelci nad Černými lesy a vesele se druží. Před dvěma měsíci jsem tady psal o Kostelci u Křížků, možná by stálo za to v tom pokračovat. To jméno totiž zaručuje jistou starobylost, je odvozeno od slova castellum, označujícího původně pevnost či ohrazené místo, z čehož se vyvinulo slovo kostel. To je případ i tohoto Kostelce, kde stál na místě současného barokního kostela už ve 14. století nějaký kostelík románský, kolem něhož byly hradby, jež zůstaly aspoň na městském znaku. Ten je umístěn na věži obecního úřadu, sídlícího v takovém zámečku či tvrzi uprostřed návsi. Je na něm také pěkná kamenná cedule s nápisem: „Za purgmistra starssiho Antonina Kuczeri, rychtarze Antonina Gabrlika a Aurza (?) starssiho wistawen ten dům radni 1771.“ Z toho je patrné, že Hanáci si s gramatikou dělali, co chtěli.

Když jsem přijel do Kostelce, bylo poledne a kvetly pampelišky. Šel jsem chvíli podél Romže, což je taková stróha. Sledoval jsem domy a hledal nějaký bez plastových oken. Ale už skoro všechny je měly a také byly v oteplovacích krabicích. Sem tam nějaký ještě odolával. Jedno nezprzněné okno myla hanácká paní, dal jsem se s ní do řeči: dokud bude živa, bude prý mít rámy dřevěné, protože ty plastové só škaredé. Podpořil jsem ji a šel ke kostelu, který je zasvěcen apoštolu Jakubovi staršímu, to je ten s mušlí. Před kostelem byla socha svatého Valentina, který tam byl, aby vítal nevěsty a ženichy. Kostel byl otevřený, vešel jsem. Až dodatečně jsem si přečetl, že je tam socha svatého Isidora Madridského, patrona sedláků, v hanáckém kroji. Všiml jsem si ale zajímavého barokního obrazu, na němž je zachyceno mučení a umučení Jana Sarkandera, toho moravského a slezského světce ubohého, evangelíky utýraného. Sarkander tam visí u kůlu za ruce, pacholci ho pálí fakulemi po bocích, muži s péry na kloboucích se na to dívají a žasnou nad Sarkanderovou výdrží a zarputilostí a odhodláním raději se nechat umučit než porušit zpovědní tajemství. Další výjevy už ho ukazují na smrtelném loži. Blízké mi je na něm, že je zobrazován s pleší.

Pak jsem došel na hřbitov, který vždy stojí za to navštívit. Hned za zdí začínají pole a potom už je Kosíř, na který je nejlepší výhled z toho hřbitova. Kosíř je takový zvláštní hřbet, vylézá z ornice, podoben nízkému protáhlému krtinci. Humorně (tedy rádoby humorně) se Kosíři říká hanácké Mont Blanc, ale to si asi Hanáci nevymysleli, protože nějaký Mont Blanc je nikdy nezajímal. Pro ně je Kosiř dost vysoký a dělat si z něho prču není v jejich stylu. Svědčí o tom nápis na prostějovském zámku, ze kterého plyne, o co Hanákům vždycky šlo nejvíc: „Bořka jede od Kosiřa na ohnivým koňo – órodo nám žehné, Bože, ať nepřendem o ňo.“

Byl už čas na oběd, který si Hanák nenechá ujít. Pamatoval jsem si, že kdysi byla hospoda v takovém kulturáku u radnice, ale ta nepřežila poslední roky. Dotazem jsem zjistil, že naobědvat se dá ve školce. Poněkud v rozpacích, zda nebudu mezi dítky podezřelý, jsem se tam odebral, ale k mé úlevě tam seděli vzrostlí Hanáci v montérkách a dávali si vepřo knedlo zelo a taková těžká jídla, jimiž vzdorují moderně a pokroku. Nenápadně jsem se k nim přidal. Ano, tady byl, jak by řekli tradicionalisté, svět ještě v pořádku. Na kávu jsem pak šel do hipsterské kavárny Cafelier No. 523: tam byl svět taky v pořádku, ale úplně jiný.

Ale mým cílem byl ten Bezručův domek. Byl jsem tam naposledy koncem roku 2015, když se kolem něho strhla taková menší mela. Odbor památek na ministerstvu kultury tehdy nad tím nenápadným domkem zrušil na návrh Olomouckého kraje status „kulturní památky“. Doplnil to poněkud nejapnou poznámkou, že „Petr Bezruč byl jako básník značně přeceňován a v dnešní době není jeho význam tak společensko-historicky zásadní jako v době minulé“. Tato formulace právem nadzvedla zvlášť kruhy, které se cítí bezručovskou buřičskou poezií inspirovány a hlásí se k ní, byť třeba jen účelově. Ohrožení domku se pomalu stalo projevem státního barbarství a tažením proti všemu levicovém a sociálnímu v naší kulturní tradici. Hned to vypadalo, že se domek bude bourat a že s tím má někdo nějaké úmysly či tak. Jenže ten domek byl prázdný už od roku 2003. Do té doby tam byla umístěna skromná bezručovská expozice, otevřená už rok po básníkově smrti. Ne že by se sem někdy hrnuly davy, ale byla to docela oblíbená zajížďka pro autobusy s „tematickými“ zájezdy třeba pro důchodce nebo pionýry či svazáky na trase Prostějov (Wolker) – Čechy pod Kosířem (Mánes) – Plumlov (koupání na přehradě). Po roce 1989 školy i penzisté jezdit přestali a za týden se u domku zastavilo sotva dvacet třicet lidí, a to i v sezoně. Tak se to zavřelo a exponáty se daly do depozitáře prostějovského muzea. Naštěstí byla ta ochrana, díky ní to obyčejné, ale docela hezké stavení vydrželo. Stojí v řadě typických jednopatrových domků, a přece je jiné, právě díky jisté archaičnosti. Je to typické stavení ze začátku 20. století, jakých byly ještě před pár desítkami let na Hané mraky, ale houfně mizí, omítnuty nejdřív břízolitem, pak zateplené, natřené na marmeládovo, s okny plastovými.

Kostelecký starosta, s nímž jsem tady stál minule, říkal, že nemá nic proti Bezručovi, ale že město s tím dělat nic nemůže. Zbórat to ale nikdo nechce, je to na kraju nebo na státu. A je jeho vizitka, co s tím provede. Světe, div se, pár let uplynulo a je to zas otevřené! Dvě místnosti, v jedné prodává paní lístek za lidovou dvacku, v druhé komůrka skromného literáta: knihovnička s dílem, obrázky naivního typu, figurky horníků a kahany, pak několik sošek s tematikou zbojnickou, tapiserie s Ondrášem, mstitelem beskydským. Postel s vyšívaným přehozem a na věšáku dva klobouky a vycházkové hole, kterými odháněl obdivovatele, turisty a literární badatele. „Jste dneska první a asi i poslední,“ řekla ta paní, ale nevypadalo to, že by se tím rmoutila. – „Však uvidíte,“ řekl jsem, „napíšu o tom a lidi se začnou hrnout.“ Paní se zasmála. Já taky.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)