Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd. A také valašský folklor, který Jan Vytiska nasál jako teenager – a zároveň se proti němu bouřil. Nyní žije v Praze, vystavuje v dobrých galeriích: nyní právě v DOXu na výstavě Rituál prokletých srdcí. Tykáme si a v rozhovoru jsme to tak ponechali.

Každý, kdo stane před tvými obrazy, si nejspíš položí otázku: Kde se to v tom malíři bere?! A možná že někdo může mít i cosi jako obavu. Proboha, v takovém světe příšer se může pohybovat jen člověk, který k nim trochu patří. Patří?

Řekl bych, že moje obrazy jsou docela intimní. Ty příšery tam jsou často osamělé a smutné, jak po nějakém intimním masakru… Já ta svá apokalyptická a postapokalyptická témata beru jako varování, prostě, když to posereme, tak to takhle může dopadnout. Ne že bych se v tom nějak vyžíval, ale je to, jako bych psal nějakou knížku, ve které bych chtěl popsat, co se může stát.

Aha, takže něco jako angažované umění.

To ne. S tím myslím nemám nic společného. Myslím, že ty obrazy jsou mimo dobro a zlo. Když nějaká ideologie, tak dionýská, podle Nietzscheho. Pohanský svět, který vstupuje do toho našeho. Zrcadlení fikčních světů.

Kdy jsi namaloval nebo nakreslil první příšeru?

To bylo v roce 2005 nebo 2006. A představ si, že si ho koupil Krištof Kintera. Před časem jsem zažil pařbu v jeho ateliéru a on tam visí. To jsem si říkal, skvělý! Už tam byla nějaká valašská dvojice, srdce, houpací kůň a citace od Becka, toho písničkáře. Bylo to v ladovském stylu, tehdy jsem tak maloval.

Jak jsi maloval předtím, než jsi začal dělat příšery?

To jsem dělal kresby a digitální printy. To jsem byl v Ostravě na škole u Jiřího Surůvky, on byl v tom průkopník, tak jsem to dělal taky. Ale chtěl jsem to posunout někam dál. Tak jsem to zkoušel.

Už jako dítě jsi věděl, že budeš malířem?

To ne. Já jsem vůbec nevěděl, čím bych chtěl být. Dobře jsem maloval a kreslil, to jo. Takže mě dali do zušky, to bylo už v Rožnově pod Radhoštěm.

Ale ty nejsi původně z Rožnova…

Ne, nejsem, jsem z Jižáku, tedy Jižního Města u Prahy. Pak se naši rozvedli a já se ocitl v Rožnově. Ale na Jižáku jsem začal chodit do školy. Tam byly dvě, modrá a hnědá. Já chodil do hnědé. To je ta, ze které má Josef Bolf sérii depresivních obrazů, těch školních s emo dětmi. Ty mám nejradši. Jednou jsem se s ním o tom bavil, říkal, že tam byl na nějaké přednášce pro děcka a přišlo mu to tak skvěle depresivní, že si to nafotil a podle toho pak ty obrazy dělal.

A na té přednášce tě tam viděl, takže jedno to smutné dítě, co mu krvácí hlava, jsi ty…

To asi ne. Ale nějak jsme se tam protli. Ale moje tehdejší pocity ty obrazy demonstrují skvěle. Mám je moc rád. No a pak jsme se přestěhovali do Rožnova, tam jsem chodil do zušky, jak jsem řekl, byla tam skvělá paní učitelka, taková open mind, pouštěla nám třeba Dylana, vůbec to bylo příjemné. Byl tam taky skvělý punkový klub Vrah. Dobré to tam bylo. Maloval jsem extrémně brutální věci. Bitvy, masakry, všichni byli prostříleno šípy, plno krve. Když jsem to pak měl koncem roku vystavovat, tak s tím byl trochu problém. I ta učitelka mi říkala, ať to trochu zklidním.

Už jsi byl nejspíš dítě počítačových her. Ty první, to byly samé propichovačky a sekání hlav, ne?

Jo, to jsem miloval a hned jsem do toho vletěl. Prince of Persia a další… Ale já se hlavně těmi svými kresbami bavil, ponořil jsme se do těch svých představ a bylo mi tam skvěle.

Nebyl to taky důsledek rozvodu rodičů a toho, že tě přesunuli z Prahy do Rožnova?

Ten rozpad rodiny, no jo... Ale Rožnov byl dobrý, to byl spíš přechod do klidu. Já tam chodil do krásné školy, jmenovalo se to Sedmikráska, to byla krásná budova, asi nejhezčí ve městě, které je taky docela pěkné. To bylo ve srovnání s tou hnědou školou na Jižáku plus.  

Stal se tam z tebe Valach?

To nevím, nějakou dobu jsem tam žil, tak asi jo.

Do skanzenu jsi chodil?

Tam jsme chodili s tou zuškou malovat baráky.

Jako po nich malovat, sprejovat?

Ne, to ne, kreslit je, malovat v terénu. Taky tam byly různé atrakce, že se tam třeba vařilo po valašském způsobu a tak. Když jsem se stal pankáčem, tak mě to spíš sralo a vůbec jsem k těm tradicím neměl vztah. Pak jsem ho zase spíš získal. I ty první malby byly v tom duchu anti. Antitradice, antivalašství, antimaloměšťactví… To ale asi patří k mládí.

Co znamenalo být pankáčem v Rožnově pod Radhoštěm?

Asi jako na jiném malém městě. Ale jak už jsem říkal, byl tam skvělý klub Vrah, kolem byla docela výrazná scéna. Jezdily tam i punkové kapely třeba z Ameriky: když měly koncert v Praze, tak to vzaly na Rožnov. Sjížděli se tam lidi třeba až z Polska nebo Slovenska, prostě super. Kulminovalo to někdy na přelomu kolem roku nula.

Takže jsi neměl pocit kulturní vyprahlosti?

Ne, kvůli tomu klubu ne. Mně nebylo ani osmnáct, ale najel jsem, myslím, na ten správný směr, měl jsem kapelu, objevil jsem si pro sebe newyorskou punkovou scénu, četl jsem beatniky a Burroughse… Šlo to strašně rychle. Objevoval jsem, co se dalo.

Existuje ještě klub Vrah?

Už ne, já tam taky už nejsem. Nějací lidi tam zůstali. Pořád si ale myslím, že ten Rožnov je v porovnání s jinými městy na severní Moravě dobrý: je to tam hezké, byly tam lázně, je tam ten skanzen…

Já jsem byl v Rožnově loni, líbilo se mi tam. Ale právě tam zavírali kino. Krásná sorela. Myslím, že už ho zbourali.

To kino bylo super, je ho škoda. Taky tam hnusně vybetonovali náměstí. To nechápu. To úplně zabili. Myslím, že to nejhorší tam ani neudělali komunisti, ale až nulté roky… S nimi přišel ten nejhorší vizuální smog. Jako všude.

Vystavoval jsi někdy v Rožnově?

Jo, měli jsme tam společnou výstavu, já a bráchové, teda nevlastní. Jmenovalo se to Tři bratři. Přišla tam celá rodina. Mí nevlastní bráchové jsou taky výtvarníci. Jeden je napůl nevlastní, Vojta, a další úplně nevlastní, Jirka. Ten Vojta je teď strašně úspěšný ve světě. Možná je to náš teď nejúspěšnější malíř, Vojtěch Kovařík se jmenuje. Má výstavy po všech možných galeriích po světě a prodává za fakt velké peníze.

Jak se mu to podařilo?

Asi je dobrý. Ale s úspěchem je to fakt vždycky velká záhada.

Toužíš po něčem podobném?

To se asi takhle nedá říct. Nevím… Jak to přijde.

Na rozdíl od většiny jiných českých výtvarníků jsi nestudoval v Praze, ale v Ostravě. Je to na tobě znát?

To nevím, ale o tom, že je Ostrava jiná než Praha, asi není nutné mluvit. V Ostravě to bylo ale dobré. Že to souměstí má ohromnou energii, je jasná věc, jenom je otázka, co s tebou udělá. Je fakt, že tam se musíš trochu držet, aby to s tebou nezamávalo. Držet se jiných. Vždycky je dobré tam chodit ve třech, ve čtyřech, když se trochu lišíš.

Vraťme se k bodu vzniku těch příšer.

To už jsem byl v Ostravě na škole, měl jsem kapelu Like she, kde jsem dělal vídžeje, „hrál“ na obrázky, mělo to estetiku takových raných adventur, těch počítačových her. Byly to takové hororové výjevy z vesnice: vlkodlaci, pán s nádorem místo hlavy, chlupaté příšery, vypadlé oko z hlavy, mučírny…

Ano, arzenál tvých obrazů.

Postupně to vznikalo. Pak jsem dostal nápad, že bude dobré to spojit s tím skanzenem, protože příšery může maloval každý, ale já mám ten skanzen a Valašsko. Tak jsem udělal první sérii obrazů a pak v tom pokračoval.

Ale myslím, že to není jediná inspirace.

Vůbec ne. Beru všude možně. Mě baví pracovat s různými popkulturními odkazy a narážkami, různě je spojovat a dosazovat, dělat takové koláže: něco, jako to dělá ve filmu Tarantino. Ono se těžko hledá něco nového. Kromě toho miluju estetiku filmů Karla Zemana nebo Juraje Herze, jeho filmy Panna a netvor, Deváté srdce…

V Panně a netvorovi je vlastně taky netvor s hypertrichózou…

Ano, to je přece krásné existenciální téma. Tihle lidi jsou symbolem člověka mimo, outsidera… Lidi, co o tom píšou, to přirovnávají k Žvejkalovi z Hvězdných válek, ale on to Lucas taky někde vzal.

V renesanci a v baroku byli takhle postižení lidé zpestřením aristokratických dvorů.

Ano, viděl jsem jejich portréty. Ještě přednedávnem vystupovali ve freak-show. Na internetu se dají vygooglit lidi, kteří jsou takhle postižení: známá je jedna mexická holčička, teď už je to možná dospělá žena. Ale já je nemaluju kvůli nějaké senzaci. Pro mě to jsou osamělí lidi.

Některým tvým nešťastníkům vypadává z lebky oko.

To je jiná historka. To mi vyprávěl brácha, že byl na nějaké zábavě a tam se nějací chlápci poprali a jednomu fakt vypadlo oko a viselo mu na vazech z hlavy o on si to držel na talířku. No, hrůza. Ale taky je to ovlivněno skiboardovým designem značky Santa Cruz. A pak je to taky symbol třetího oka. Teda jako boží oko. Už je to taková moje značka. Taky jedna svatá měla na talíři vypíchané oči… Veronika?

Myslím, že svatá Lucie…

Jo, Lucie! Já se inspiruju na různých místech. Tím nechci říct, že všechno, co maluju, má nějaké kulturní pozadí. Ale často ano. Teď na výstavě v DOXu je často postava matky země. Je to příšera a zároveň matka, něco, co nahání hrůzu, ale bez čeho se neobejdeme. Mně se líbí právě ta ambivalence, ta nejednoznačnost. Třeba vodník. U toho nejde určit, jestli je to jenom démon a vodní běs, padlý anděl, nebo taky dobrák. Proto se mi líbila knížka Miloše Urbana Hastrman, která taky není jednoznačná. Obecně myslím, že je to mix. Je to svět, který je totální, mimo dobro a zlo. Moje dřívější obrazy byly víc temné a depresivní. Teď se mi to rozsvítilo, je to už víc oslava života, ale i smrti, která k tomu patří. Dionýská radost, o které píše Nietzsche.

Taky mě napadlo, jestli by v tom někdo neviděl satanistické obrazy.

Spíš je to oslava vitalismu. Ale je pravda, že satanisti byli myslím vitalisti. Myslím, že to byla taková zoufalá vzpoura. Křesťanství udělalo z těch největších symbolů plodnosti ty nejděsivější, třeba kozlí hlava. Já v těch obrazech chtěl vytvořit svět radosti ze života, ve které je nutně i smrt a zánik. Každý si tam může vzít, co chce. Možná jsi viděl film Midsommar, česky se to jmenovalo Slunovrat, jak tam naivní Američani přijedou na folklorní festival a ocitnou se mezi pohanskou sektou a skončí to docela nečekaně, teda pěkným masakrem. Tak něco podobného si lze představit na těch obrazech. Typické je, že tyhle věci jsou vždycky spojené s nějakým místem, kde je to úplně jinak než jinde, kde platí nějaká vychýlená pravidla. O něco takového jsem snažil na výstavě Rituál prokletých srdcí. Udělat vychýlené místo se svými pravidly.

Říkám si, jak by to sedělo zastáncům tradiční moderní estetiky. Možná by tvé obrazy nebyly pro ně dost seriózní. Považuješ se ještě za moderního umělce?

Já už jsem spíš z generace, která takhle neuvažovala. Nevím. Myslím, že patřím do postmoderny, která si hraje se symboly, sbírá kulturní odkazy a dělá si ze všeho trochu legraci, ale zároveň to myslí vážně. S moderním nebo avantgardním umělcem mám myslím společné to, že mě vždycky strašně štvalo maloměšťáctví. V tom bych se myslím s modernisty shodl.

Na rozdíl od nich je ale jasné, že tvoje obrazy jsou na delší prohlížení.

Jo, souhlasím, je tam toho hodně.

Jak dlouho maluješ obraz?

To je různé. Ale teď, když jsem připravoval výstavu v DOXu, tak průměrně dva týdny jeden. Ale to byla spíš výjimka.

Mají lidské postavy předobraz?

Někdy, ale spíš to není nikdo konkrétní. Teď se mě na komentované prohlídce ptala jedna paní, proč jsou ty moje holčičky tak nordické. Tak jsem se jí přiznal, že jsem je maloval podle fotek Hitlerjugend z internetu.

Proč zrovna podle nich?

Lákala mě nevinnost zla.

Mají nějaké tvoje obrazy lidé doma?

Jo, mají. Trochu se tomu divím, ale mají.

Možná to vnímají jako náboženský obraz.

Není to vyloučené. Boschovské obrazy jsou taky morality, i když se to nezdá.

Myslíš, že to budeš dělat celý život?

Proč ne? Myslím, že je to nevyčerpatelné.