Do našich kin přichází pátý díl filmové série o archeologovi Henrym Jonesovi jr., vystupujícím pod pseudonymem Indiana, jejž si vybral jako chlapec podle svého psa. Novinka se česky jmenuje Indiana Jones a nástroj osudu a prý jde o poslední díl, v němž titulní roli ztvárňuje Harrison Ford, v červenci už jednaosmdesátiletý. Zároveň jde o první díl, na kterém se nijak nepodílí autor konceptu jedné z historicky nejslavnějších filmových postav George Lucas, a současně první díl, který nerežíruje Steven Spielberg, jenž se namísto svého parťáka Lucase posunul do role producenta, protože dle něho „postava a její dobrodružství potřebují oči nové generace“ (jiné zdroje ovšem uvádějí, že se mu nelíbil scénář). A tak nový film režíroval James Mangold, tvůrce sice schopný, leč spielbergovského věhlasu nedosahující. Ze staré party zůstali kromě herecké hvězdy scenárista David Koepp a skladatel John Williams, kterýžto se ovšem chce v jednadevadesáti letech tímto snímkem rozloučit se svou filmovou kariérou – úctyhodnou, ostatně jeho tvorba, od začátků sázející na velký orchestr a propracovanou silnou melodiku, přivedla možná nejednoho filmového diváka k symfonické hudbě.

Z předvedeného výčtu je patrné, že novinka tematizuje diváckou paměť a nostalgii ještě víc než před patnácti lety čtvrtý díl série s podtitulem Království křišťálové lebky. To přišlo do kin dokonce s odstupem devatenácti let od třetího dílu – a míra tehdejšího radostného diváckého očekávání nového dobrodružství oblíbené figury byla po vydání traileru přímo úměrná zklamání, jaké diváctvo následně projevilo nad výsledkem: ten dokonce „vyhrál“ známou filmovou anticenu Zlatá malina za nejhorší pokračování roku. Snímku byly vyčítány jednak okaté počítačové efekty, které rozrušily realistickou poetiku předešlých dílů z osmdesátých let opřených o triky optické a modelářské (s touto výtkou lze souhlasit – přestože nemá cenu vzpírat se vývoji kinematografie a jejím novým možnostem, je fakt, že počítač patině a charakteru světa starého dobrého Indyho ublížil). A jednak vadil žánr sci-fi a přítomnost mimozemšťanů. Přitom šlo o promyšlené rozvití hrdinova světa. Zatímco v osmdesátých letech se vyprávění vracelo o půlstoletí zpátky a Indy bojoval s nacisty a opíral se o mysticismus a brakovou literaturu a její postupy tak, jak je poznala americká literatura právě ve třicátých letech, v roce 2008 se vyprávění vrátilo rovněž o půlstoletí, a to do roku 1957: slavný archeolog tentokrát logicky bojoval s komunisty na konci éry mccarthismu, tedy až maniakálního pátrání amerického establishmentu po komunistických agentech na půdě USA. Mimozemšťané v těch letech v americkém braku poměrně běžně symbolizovali právě sovětské soudruhy.

Univerzální artefakty a struktury vyprávění

Druhá výtka proto nebyla fér, obzvlášť oháněla-li se logikou. Vždyť v Poslední křížové výpravě, třetím díle série, se Indy dokonce stane nesmrtelným, jelikož se napije ze svatého grálu! A hned v úvodním díle, tedy v Dobyvatelích ztracené archy, najde Indiana Jones archu úmluvy, načež jsme jako diváci svědky zásahu Božího proti nacistickým silám! (Ke kouzlům tohoto snímku patří, že s Bohem se setkáváme my, diváci, kdežto hrdina nikoli – jelikož nechce-li zemřít, musí v okamžiku otevření truhlice ochraňující desky s Desaterem mít zavřené oči. Jako zázrak Boží si tedy „vychutná“ až ve třetím díle uzdravení umírajícího otce, když mu dát napít z Ježíšovy misky, a potom právě až odlet mimozemšťanů ve čtvrtém díle.)

Proč tak detailní výčet artefaktů, po nichž dobrodruh pátrá? Aby bylo zjevné, že všeobecná obliba prvního a třetího dílu Indianových dobrodružství souvisí patrně také s tím, co usilovně hledá: v obou vyprávěních jsou to základní propriety euroamerické, přesněji křesťanské civilizace. Ovšem takové, s nimiž se snadno mohou identifikovat i Židé a muslimové. Zatímco výlet do hinduistického chrámu bohyně smrti Kálí v druhém díle Chrám zkázy i pátrání po bájném zlatém městě El Doradu v díle čtvrtém jako univerzální identifikátor nezafungovaly. Což vede k otázce, po čem ještě by Indy mohl jít, aby to zajímalo každého? Měl by to být Artušův magický meč? Archa Noemova? Babylonská věž? Zahrada Eden? Potopená Atlantis?

Druhým důvodem kolísající obliby jednotlivých dílů je skutečnost, že žádné pokračování (ani třetí díl nadopovaný přítomností druhé herecké superhvězdy Seana Conneryho v roli archeologova otce) se už nevyrovnalo kvalitám prvního snímku. Na něm je vidět, že jde o uzavřené vyprávění, v němž se hrdina nijak nevyvíjí a pouze přechází z epizody do epizody. Film se skrze tuto strukturu soustřeďuje na příběh a nehlídá si obsáhlost fikčního světa, nepromýšlí jej v intencích velké ságy. Další filmy série tento rozměr nemohly pominout, a jsou proto vyprávěny jinak, celistvěji. Též hrdinova osobnost se prohlubuje, získává paměť i potřebu žít také pro něco jiného, než je jen práce a dobrodružství. A tak poznáváme kromě Indianových milenek mnohé jeho pomocníky, bez nichž by se na výpravách sotva obešel: jeho přátele a členy rodiny – z nejbližších kromě otce také syna (v novince to je pro změnu neteř). Archeolog se dokonce na konci čtvrtého dílu ožení se svou láskou z prvního dílu, takže milenky přestávají být zaměnitelným ornamentem různých expedic a stávají se i zpětně plnohodnotnými životními partnerkami.

Přes to všechno jsou bez nadsázky výjimeční právě úvodní Dobyvatelé ztracené archy, v nichž úplně všechno funguje dokonale. Je to ryzí dobrodružství plné dětské radosti z vyprávění, dokonalý rodokaps. To sice není přesvědčivý analytický soud, jenže jak vyjádřit onen moment, kdy vykladač musí poslušně rezignovat a konstatovat leda to, že máme co do činění s dílem obsahujícím onu tajemnou ingredienci navíc, která diváka nutí fascinovaně dívat se znovu a znovu? (Uveďme si ještě jiný příklad: žádný filmový Vinnetou není tak dobrý jako první mayovská adaptace, a sice Poklad na Stříbrném jezeře. To uzná každý, kdo má srdce.) Stevenu Spielbergovi se takový film podařil v kariéře několikrát, takové jsou jeho Čelisti a takový je i první Jurský park. Všechno jsou to stejné typy: strhující vyprávění napovídá, že zobrazovaný svět je nesmírně bohatý, ale pomíjí ho, jde jen o příběh a jeho další a další zvraty – v případě prvního Indyho o rozkoš epizod. To je v Spielbergově tvorbě výjimečná struktura, kromě tohoto snímku jí užil snad už jen v pozapomenuté komedii 1941.

Hrdina do dnešní doby?

Návraty k Indianovi Jonesovi po roce 2000 jsou také návraty do dětství a mládí pro generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků – a to nejen coby diváků, ale taky jako počítačových hráčů. Nemělo by se zapomínat, že George Lucas jako mediální vizionář nepracoval jenom na filmech (proto toho ve srovnání se svými generačními druhy Spielbergem, Coppolou nebo Scorsesem nakonec sám natočil málo), s jednou svou firmou vyvíjel filmové triky, s druhou firmou nový zvuk do kin a s další firmou počítačové hry. Mezi nimi také klasické adventury s Indianou Jonesem. Je to svět stejně známý a věhlasný jako ten filmový, patří k osmdesátým i devadesátým letům, některé ty hry navazovaly na filmy, jiné je předbíhaly – i když se pak filmového zpracování nedočkaly. Podotknuto to budiž především proto, že letos je zjevné, že proti roku 2008 se cosi změnilo: jako by marka ztratila lesk. Tehdejší radost z pokračování příběhů oblíbeného hrdiny je letos nahrazena rozpaky a výrazně menším zájmem publika. Může za to jen změna režiséra? Nebo se Indy už nehodí do našeho světa, a proto neoslovuje mladé diváky? Či snad budí pochybnosti anotace, jež slibuje příběh v něčem ještě fantasknější a ujetější, než jak tomu bylo v předešlých dílech?

Indiana Jones zestárl, ale od našeho světa si pořád drží odstup zhruba půlstoletý. Tentokrát se s ním setkáváme v roce 1969, kdy nadále bojuje se Sověty a snaží se jim překazit plány dostat se na Měsíc. Naopak v tom usiluje pomoci svým rodným Spojeným státům, i když mu vadí, že vláda do probíhajícího vesmírného souboje zapojila bývalé nacisty, s nimiž se předtím sám tolikrát pral. A co má co dělat archeolog ve vesmíru? Kromě jeho dobývání půjde také o získání stroje času (čehož chtějí využít právě nacisté, aby změnili světové pořádky po svém). Vypsáno takto za sebou to vskutku může působit jako ztráta soudnosti, leč nebuďme předpojatí. Uvidíme v kinech. Ode dneška.

Indiana Jones a nástroj osudu. Režie: James Mangold, scénář: James Mangold, David Koepp, Jez Butterworth, John-Henry Butterworth, kamera: Phedon Papamichael, hudba: John Williams. Hrají: Harrison Ford, Phoebe Waller-Bridgeová, Mads Mikkelsen, Antonio Banderas, Boyd Holbrook, Toby Jones, John Rhys-Davies a další. V českých kinech od 29. června 2023.