Tag: výstava

Články k tagu

Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě, přičemž jeho slávu mají podpořit i ta reprodukovaná „selfie“ rozcuchaných hlaviček, která jsou vlastně i formou sebepropagace.

Svatý Mikuláš v trní

Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč.

Protest proti mechanické pověře

Před sto lety, v září 1920, zná každý slovo robota, zatímco maskulinum robot je zatím jen v hlavě Karla Čapka a hrstky jeho přátel, jež v květnu seznámil s textem své nové hry; teprve na Štědrý den 1933 se čtenáři Lidových novin dovědí z kurzivky podepsané průhlednou šifrou K. Č., že označení pro „umělé dělníky“, mezitím již úspěšně běžící světem, „nevymyslel autor hry RUR, nýbrž toliko je uvedl v život“.

Co zbylo z Fučíka

Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.

Jak si obarvit košili avokádem

Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.

Musíme se připravit na kolaps

Je to muzejní událost roku. Tento týden v Národním muzeu začala egyptologická výstava Sluneční králové, která má představit dějiny a společnost Staré říše a také práci českých egyptologů na vykopávkách v oblasti Abúsíru. Rozsahem je to světově unikátní záležitost. O výstavě, o tom, jak se chystala, ale také co nás studium starého Egypta a archeologie všeobecně může naučit, hovoří prorektor Univerzity Karlovy a bývalý ředitel Českého egyptologického ústavu profesor Miroslav Bárta.

Pod maskou rudé smrti

To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…

Český horor v nejněžnější podobě

Na ČT běží každý týden Československý filmový týdeník, který se v kinech promítal před padesáti lety. Zrovna jsme na začátku normalizace. Stranické delegace odjíždějí každou chvíli do Moskvy, chystají se orgie oslav sto let velkého Lenina, už se zase mluví prkenným jazykem, tváře roku 1968 definitivně zmizely. Jde z toho pochmurná a zimomřivá atmosféra, zvlášť víme-li, že to bude trvat dvacet let.

Devětsil aneb Revoluce, která se smála

Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.

Vznešený architekt reakční doby

Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.

Řemeslník, který konverzoval s anděly

V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.

Česká chalupa v časech přelomu

Byly doby, kdy lidé jen tak nevyhazovali staré časopisy, ale odváželi je na chalupu, kde ještě mohly posloužit. Jednak na podpal do kamen, ale ještě předtím, že si v nich třeba bude člověk listovat, zkrátka škoda je vyhodit. Když pak ty časopisy přečkaly nějakou dobu, třeba zapomenuty na půdě, získaly patinu a začaly se jevit jako historický dokument. Stejně jako staré fotky, plakáty, obaly od LP desek nebo třeba od sušenek. Staly se z nich artefakty, které tzv. zobrazují dobu. Nebo ještě lépe a jaksi „odborněji“: vytvářejí její „vizualitu“.

Okno Friedricha Weinwurma

V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.

V mracích analogové práce A69

Studio A69 letos slaví čtvrtstoletí od založení a jako dárek nadělili architekti sami sobě i všem ostatním výstavu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Kromě výročí založení ateliéru má trojice architektů i jubileum zcela osobní – číslo 69 odkazuje k roku jejich narození.

Veris – malířská bytost odjinud

Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Nejblíž z Čech je do Saska

Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.

Karafiáty, růže a Renault 21

Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.

Číňané chtěli dát Národnímu muzeu milionový dar. To ho nepřijme

Čínská společnost, která působí v Česku, uspořádá od pátku do neděle výstavu tradiční čínské keramiky v Praze na Žofíně. Chtěla při té příležitosti předat dar Národnímu muzeu, jehož hodnotu vyčíslila na více než pět milionů korun. Mluvčí muzea Kristina Kvapilová ČTK řekla, že muzeum dar nepřijme a ani se nikdo akce na Žofíně nezúčastní. Pořádající agentura totiž není transparentní, existuje obava, že je placená čínským ministerstvem propagandy.

Josef Šíma – malíř mezi sebevrahy

Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.

Chráníme česká umělecká díla před vývozem do zahraničí

Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.

Kupka nebyl jen vznešený vesmír abstrakce

Ve Valdštejnské jízdárně byla před týdnem otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu diváků, tak se chodí opravdu na crème de la crème světového umění. Výstava, ta pařížská i pražská, prostě dokládá, že Kupka je klasik moderny, jeden z těch zakladatelů a pilířů, vedle Kandinského a Mondriana „objevitel“ abstrakce, prorok a průkopník.

Wanderlust: poutník na cestě za rozkoší

Už celých dvě stě let hledí poutník na slavném obraze Caspara Davida Friedricha do údolí plného mlh, nad nimiž se zvedají dvě krajinné dominanty: prý to má nalevo být kopec Růžák (Rosenberg) u Děčína, napravo skála Zirkelstein hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Identita toho muže, ikony všech romantiků, známá není, existuje ale mnoho interpretací. V onom roce 1818 bylo Friedrichovi třiačtyřicet let.