Rytíř světla

Chris Owens je můj nejoblíbenější člověk z těch, které jsem nikdy neviděl. Bylo pozdní léto 2009, ve sluchátkách jsem měl první desku jeho kapely Girls (duo, kde figuroval ještě jeho kamarád Chet „JR“ White) a vracel se s ní k ránu domů. Bylo to přesně jako v té písni Petra Nováka. „Vracím se z flámu a mám ránu, mluvím z cesty a v rukou mám svoji bledou tvář. A slunce, zatímco sebou mlátím, na mou cestu rozlilo tu svoji zlatou zář.“ Ta zlatá zář mě tehdy zalila při poslechu písně Hellholle Ratrace a i dneska, když si první desku Girls po těch letech znovu pouštím (dělám to poměrně pravidelně), není to laciná nostalgie, co mě s takovou vervou popadne, je to obyčejná a prachsprostá radost z toho, že žiji. Girls byla jedna z nejautentičtějších kapel, které jsem dodnes slyšel. Věřil jsem jim každé slovo, každou melodii. Bylo to něco mezi nebem a zemí, občas to působilo, jako by tu hudbu snad ani nevytvářeli oni dva, ale že snad odněkud, z jakýchsi tajemných dálek, vyvěrá. Zvládli pak ještě vydat EP Broken Dreams Club (2010) a po druhé desce Father, Son, Holy Ghost (2011) jejich krátká kariéra skončila. Tyhle tři roky tvůrčí exploze se Chrisi Owensovi samozřejmě jen těžko dařilo překonat. Nutno dodat, že se o to vlastně ani moc nesnažil. Vydal sice pak tři sólové desky, ale poslední z nich je už devět let stará. Co poslední roky sakra dělal? A tady to začne být tklivé. Owens se potýkal se závislostí na tvrdých drogách, mezitím zemřel jeho parťák Chet z Girls, pak už ani neměl kde bydlet (být bezdomovec v San Franciscu je asi o něco lepší, ale stejně), prostě tyhlety konce. Jenže! Chris Owens je zpět. To samo se rovná zázraku, ale že tři nové písně, které jsem z chystané desky (návrat ke stejnému labelu i producentovi jako kdysi s Girls) zatím slyšel, jsou až takhle dobré? To nečekal nikdo. Podle Nového zákona se Ježíš ptá: „Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale ztratil svou duši?“ „V poslední době mi připadá zajímavé položit si tuto otázku opačně,“ říká Chris Owens. Je to „deska o cestě zpět do středu sebe sama“, dodává. A název nové desky? Proskočím se bosky skrz tvé vlasy? Za ten by se nestyděl ani Petr Novák.

Christopher Owens: I Wanna Run Barefoot Through Your Hair, True Panther, vyjde 18. října 2024.

Mladé naděje

Výstava představuje studenty a absolventy ateliéru kresby z pražské AVU, kdy v něm v letech 2011–2023 pedagogicky působili Jiří Petrbok, Petr Vaňous a Martin Gerboc. 51 autorek a autorů ukazuje onu pověstnou citlivost mladé generace. Přijde klasická otázka: Jak tvořit umění, když se válčí a planeta hoří? Nebojte, většina z vystavovaných je poměrně svéprávných a jde na to méně zjevně.

Nová hmota, Galerie Portheimka, Praha, do 22. září 2024.

Tucet Kafků

Výběr obsahuje dvanáct povídek ilustrujících žánrovou rozmanitost i nadčasovost Kafkova díla. V podání Jaroslava Plesla, Jaromíra Meduny, Lukáše Hlavici a mnoha dalších vynikajících hlasových herců uslyšíte např.: Popis jednoho zápasu, Doupě, Ortel, V kárném táboře, Venkovský lékař, Zprávy pro jistou Akademii či sebeironicky prorockou povídku Umělec v hladovění.

Franz Kafka: Od Ortelu k Doupěti, OneHotBook, vyšlo 22. července, 7 hodin a 58 min.

Italská krev

Skvost italské kinematografie! Pozor, tentokrát žádný Federico Fellini, ale kultovní gotický horor z roku 1977. I když ono by společné promítání s Felliniho Tobym Dammitem vlastně smysl dávalo. Pokud ve vašem okolí Suspirii dávají, neváhejte, tohle (navrch ten skvostný soundtrack od Goblin!) si zasluhuje velké plátno.

Suspiria, režie Dario Argento, obnovená premiéra v kinech 15. 8. 2024.