Dnes končí letošní ročník největšího světového knižního veletrhu, jenž se tak jako každý podzim koná v německém Frankfurtu nad Mohanem. Za dva roky bude čestným, tedy hlavním hostem tohoto veletrhu Česká republika, což je veliká čest a veliký úspěch zdejší diplomacie a literárních kolegů, kteří se o to svým úsilím zasloužili. Zároveň to není první takový úspěch: už v roce 2019 bylo Česko hlavním hostem druhého největšího německého knižního veletrhu v Lipsku. Pokud jde o nadcházející Frankfurt, už vloni potvrzené české hostování samozřejmě znamená, že přípravy na něj dávno běží.

Avšak nehledě na tento terminologický přešlap – anebo snad upozornění pro autory, do jakého podniku se potenciálně pustí? – je ale známa odměna pro vítěze textů, jež musejí být přihlášeny do konce dubna 2026 (tři „nejvhodnější“ z nich budou vybrány téhož roku do konce srpna). Ta odměna činí osmdesát tisíc korun. Zdá se to dost, zároveň už se ale objevili autoři, kteří se podivují či rozčilují, že to je vlastně málo vzhledem k tomu, kolik času práce na románu obvykle zabere. Jsou to akorát čtyři české minimální mzdy pro příští rok. To zase není tolik, uvážíme-li, že rozpočet celé české prezentace byl stanoven na 197 milionů korun (není vyloučeno, že bude překročen), a že odměna pro tři vítěze činí tedy z této sumy pouhého čtvrt milionu. Ta otázka se nabízí: Jaká je adekvátní odměna za napsanou knihu?

Samozřejmě je tu ještě druhá otázka: Co vlastně dnes považujeme za román? Pořád sleduji tendenci psát a vydávat romány neustále tlustší a výpravnější – jako bychom už tak nebyli zavaleni nepřeberným množstvím slov. Úspora se nepěstuje, košatost je všeobecný nešvar (publicistiku z toho nevyjímaje). Stačí se podívat, jak bobtnají knihy oceňované Radky Denemarkové. Z jiného pohledu: jestliže Kateřina Tučková psala svůj poslední román, totiž předloni vydanou Bílou Vodu, deset roků, osmdesát tisíc jsou samozřejmě směšné peníze, jelikož adekvátní odměna za takto vynaloženou práci by byly miliony. Ota Pavel přepisoval a vybrušoval své krátké povídky roky, ani to se nedá dostatečně vyčíslit penězi. Zato třeba Karel Čapek chrlil text za textem. A Bohumil Hrabal, pokud zrovna v tomto punktu nepábil, tvrdil, že jeden ze svých nejslavnějších textů – román Obsluhoval jsem anglického krále – napsal na chatě za týden. Za takový čas je osmdesát tisícovek více než slušný výdělek.

Příčetný autor myslím nebude psát román pouze kvůli této soutěži a nepřesvědčivé odměně, jíž se mu při případném vítězství dostane. Bude psát, protože chce psát. Na zakázku totiž u nás píše málokdo (navíc spíš divadlo než prózu). Tudíž vítězství ve frankfurtské soutěži bude pravděpodobně pro tvůrce bonus k práci, kterou by vykonal tak jako tak. Respektive: takto je nyní cena nastavena. Pokud však bylo záměrem pořadatelů soutěže vyprovokovat k práci potenciální nové české prozaiky, pak je pravda, že přisypat by měli. Aspoň trojnásobek.