Poslední březnový den přinesli statistici zprávu, že loni odtekla na ziscích do zahraničí rekordní suma. 289 stažených miliard korun představuje jen za jediný rok vzestup o 62,5 miliardy korun. Potvrzuje to náš status země, která se stala zónou levné práce. Zahraniční investoři sem přijedou vydělat peníze v oborech, v nichž se proti většině evropských zemí nabízí výrazně levnější práce.
Zástupci jiholibyjských kmenů podepsali v Římě dohodu o kontrole jiholibyjské hranice, která měří 5 000 kilometrů. Dohoda byla podepsána na italském ministerstvu vnitra, kde se po tři dny vyjednávalo. Podle Itálie jde o krok, který pomůže zastavit proud afrických uprchlíků do Evropy.
Opět vzplála poslední bitva a celé pokrokové lidstvo se dalo na pochod. No, možná ne úplně celé, ale určitě jeho nejuvědomělejší předvoj – showbyznys a hromadné sdělovací prostředky. Hlavní proud amerického tisku zvláštní deklarací vyhlásil novému prezidentovi válku až do úplného impeachmentu. Konkrétní důvod pro jeho zahájení se teprve hledá, leč je to otázka čistě technická.
Zdá se, že mnozí, včetně politiků a nejrůznějších expertů, si už na výhled vystoupení Velké Británie z EU zvykli. Na trzích nevládne žádné vzrušení. Londýnská vláda pod rezolutní Theresou Mayovou vyzařuje jistotou, že brexit lze vyjednat čistě. Taková vyrovnanost a klid se nicméně zdá neoprávněná. Zvláště při pohledu na bezpečnost Evropy a mnohé krize přichází brexit v nebezpečný okamžik, píše list Neue Zürcher Zeitung (NZZ).
Evropská unie oslaví šedesát let od podpisu zakládajících Římských smluv. Při té příležitosti musí řešit, kam dál poté, co se z klubu rozhodla odejít Velká Británie.
ROZHOVOR S POLITOLOGEM IVANEM KRASTEVEM. Narodil se roku 1965, vystudoval politické vědy v Sofii. Univerzitu dokončil, právě když se měnil režim.
České zdravotnictví patří v Evropě k lepší polovině, ve srovnání se zeměmi střední a východní Evropy vychází dokonce jako suverénně nejlepší. Tvrdí to analýza Evropského spotřebitelského indexu zdravotní péče (EHCI), jehož výsledky interpretoval Zdravotnický deník. Česko v hodnocení předstihlo Velkou Británii či Itálii.
Jednou z kuriozit evropské reakce na zvolení Donalda Trumpa je, že konečně stanul v Bílém domě někdo, kdo naplňuje letitou evropskou karikaturu amerického prezidenta.
V Evropské unii již desítky let periodicky zaznívají slova o evropské armádě. Za její zárodky jsou vydávány iniciativy jako třeba společná francouzsko-německá brigáda anebo tzv. EU battlegroups. Ty ale mají omezené použití a obrana zůstává doménou jednotlivých států, maximálně je předmětem mezivládní spolupráce.
Někde se stala chyba. Sociální demokraté byli ještě před dvěma lety nejsilnější politickou silou v Evropě. Následovalo období, v němž evropská ekonomika zvyšovala výkon, sociální demokraté z toho však netěží. Právě naopak. Rok 2017 pro ně může zčistajasna být rokem konečného úpadku. Hnutí, které vzniklo před 150 lety, může napsat své poslední kapitoly také v Česku.
Maďarský premiér Viktor Orbán ve čtvrtek v Bruselu přesvědčoval o potřebě podniknout reformy, které by "Evropě vrátily její velikost", v parafrázi hesla nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Server Politico však upozornil, že pod Evropou nemá Orbán na mysli Evropskou unii.
Prezidenti, zákonodárci a osoby z veřejného života ze zemí střední a východní Evropy napsali otevřený dopis nově zvolenému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Varovali ho před spojenectvím s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který podle nich „neudělá Ameriku znovu velikou“. Dopis podepsali i Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra.
Winston Churchill přednesl na půdě Curyšské univerzity proslov, kde doporučil „zřídit něco na způsob Spojených států evropských“. Odvolával se přitom na myšlenky československého hraběte Richarda Coudenhove-Kalergi.
Největší obavy z migrace mají v celé Evropě Češi, i když k nim žádní uprchlíci nemíří, a pokud někdo omylem přijde, uteče. Ukázal to nový Eurobarometr, podle kterého 71 procent Čechů odmítá pomoc uprchlíkům.
Kam kráčí Česko? Podobným směrem jako téměř celá západní civilizace – do nových a neprobádaných politických vod, kde neplatí stará nepřátelství a aliance a kde se naopak lze dočkat spojenectví, jichž by se ještě nedávno nenadál ani ten největší vizionář. Když se červnových oslav pětasedmdesátin Václava Klause zúčastnil sociolog, dnešní socialistický europoslanec a ještě nedávno guru novolevicového proudu české společnosti Jan Keller, pamětníci si mohli hlavy ukroutit. Dobře si totiž vybavovali Klausova slova o soudruhu Kellerovi.
Brexit byl jen poslední, ale dost ostrou ukázkou krachu elit, který se dá stále silněji pozorovat ve všech vyspělých zemích. Intelektuální, mediální a do značné míry i politické elity ztrácí schopnost přesvědčovat společnost o svých názorech a ovlivnit ji.
Vláda Petra Nečase byla tou nejeuroskeptičtější za dobu trvání samostatné České republiky. Sobotkův kabinet rád zdůrazňuje, že po době nečasovského temna opět vedeme dialog a jsme uznávanými partnery, účastníky hlavního proudu evropské integrace. Jenže navzdory její apriorní snaze se jí podařilo dostat se s Bruselem do ostřejšího střetu než kdy vládě Nečasově.
Jistotou českých liberálů, demokratů a většiny takzvaných elit je, že patříme na Západ. Potíž je v tom, že tato jistota je stále narušovaná, něčím kažená a čímsi zpochybňovaná.
Při sledování diskuse ve společnosti člověka napadá, že by tu mohla mít slušný úspěch strana s programem zrušení této země. Ne masový, na volební vítězství to není. Ale jako podnik na slušnou a dlouhodobě spolehlivou obživu by to muselo obstát.
Ptáte se, kam že Česko kráčí. Anketám a interview se v poslední době vyhýbám, na řadu otázek neznám odpověď. Sotva vím, jak to či ono doopravdy je, většinou nevím, co s tím. Hlavně proto, že skutečnost a její obrazy v médiích včetně sociálních sítí se stále častěji rozcházejí. Jistě, lze se s tím smířit: ty obrazy jsou dnes už přece součástí reality, ty bláho! Tak to prostě v tomto světě je, přestaň brečet.
Kniha Ohrožená Evropa – Rodící se krize od George Friedmana vyznívá pro Evropany neradostně. Tak jako vždycky je Evropa plná národů a národností, které se v dějinách často srážely.
Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena.
Německo ohrožuje sousední země i Unii, varuje polský filozof Marek Cichocki. „Nebezpečná situace nastává, když stát s velkými možnostmi zkusí prosadit nepromyšlené kroky."
Z detailů o vyměklosti evropské společnosti a neschopnosti se bránit, kterou ve vyhrocené verzi sledujeme od začátku loňského září, docela mrazí.
Současná migrační vlna do Evropy má potenciál dlouhodobě změnit charakter starého kontinentu. Znamená to víc halal obchodů, opět početnější nižší vrstvy a větší strukturální nezaměstnanost.
Je to asi nejbizarnější pasáž dokumentárního filmu Matrix AB. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš rozdává předvolební koblihy ve vestibulu stanice metra I. P. Pavlova.
V posledních pár týdnech se nám nahromadila skrumáž neuvěřitelné nezodpovědnosti v bezpečnostních otázkách. Je to projev naprostého diletantství, anebo nezodpovědnost jako program?
Při debatě o různých krizích, které Evropa od roku 2008 zažívá, se naráží na různé civilizační dělicí linie. V aktuálně akutní migrační krizi se u nás zdůrazňovalo dělení na „uzavřenou“ a „ustrašenou“ střední a východní Evropu bez zkušenosti s masovým přistěhovalectvím, jaké zažil „otevřený“ a „kosmopolitní“ Západ. Velmi rychle se ale ukázalo, že žádná taková dělicí linie ve skutečnosti neexistuje.
Čím prochází Evropa? A jak se s tím umí vyrovnávat čeští politici? Kam vede přehnaná politická korektnost? A co by říkal na uprchlickou krizi Václav Havel?
„Jde o válečný akt,“ prohlásil francouzský prezident Francois Hollande poté, co při sérii teroristických masakrů v Paříži přišlo o život 132 lidí a dalších více než tři sta bylo vážně zraněno. Několik desítek jich stále v pařížských nemocnicích bojuje o život. K útokům se hned v sobotu oficiálním prohlášením přihlásilo islamistické hnutí Islámský stát.
