Brexit byl jen poslední, ale dost ostrou ukázkou krachu elit, který se dá stále silněji pozorovat ve všech vyspělých západních zemích. Střední Evropu a Česko nevyjímaje. Intelektuální, akademické, mediální a do značné míry i politické elity ztrácí schopnost přesvědčovat společnost o svých názorech a ovlivnit ji. Tím přestávají být elitami a stávají se jejich karikaturou – pseudoelitami uzavřenými do svého umělého, vysněného světa a přesvědčenými o své vyvolenosti a nadřazenosti, v níž ztratily schopnost společnost vést. Právě tato schopnost je podstatou elity.

Je to vrstva, která má formální i neformální moc, rozhoduje a vede. Ta moc ale vychází právě ze schopnosti udávat tón, přesvědčovat a ovlivňovat. A ochoty ostatních vrstev tu elitu následovat. Když tu moc ztratí, stává se pseudoelitou, karikaturou elity, kterou většina následovat nechce, a dokonce se proti ní různým stylem vymezuje a bouří. Krachem elity se otevírá obrovský volný prostor pro ty, kdo společnost ovlivnit dokáží. Teď se hraje o to, jestli zkrachovalé elity nahradí skutečné nové elity, se schopností pochopit strachy, touhy a zájmy většiny společnosti, nebo volný prostor ovládnou populisté a extremisté.

Život v izolaci

Krach elit se odehrává na několika frontách, zásadně ovlivňujících společnost. Nejviditelnější je to u evropské integrace, migrace, ekologismu, vzdělání a genderu a sexuální orientace. Všude tady razí intelektuální, mediální a politické elity názory, které většina společnosti dlouhodobě odmítá. Elitám se nedaří přesvědčit je, proč jsou pro ně dobré. Není to ale zdaleka jen příkop mezi elitami a nižšími vrstvami, jak se v poslední době se vzestupem populistických stran často zdůrazňuje. Názory pseudoelit nesdílí ani značná část lidí z vyšších a středních vrstev. Jen o tom prozíravě nemluví, aby si ve společnosti, kde jsou jiné než rádoby elitní názory karikovány, zesměšňovány a v mnoha případech především v prostředí univerzit nebo vysokého byznysu můžou mít i existenční následky, udrželi své postavení a nedostali se do profesního ohrožení. Své zájmy a názory ale samozřejmě projevují u každých voleb. Je to jedno z vysvětlení, proč tak často průzkumy nevycházejí, jak se to naposledy projevilo i u brexitu. Tito lidé velmi často v průzkumech neodpoví pravdivě, protože své vůči elitám kritické názory nechtějí veřejně sdílet. Právě oni jsou podstatnou částí té mlčící většiny, která neinvestuje čas a energii do veřejného souboje s agilní, rétoricky agresivní menšinou, pasující se na elitu.

Skutečnost versus mediální virtuální realita

Proto u tolika témat veřejná debata úplně selhává a ztrácí schopnost ovlivnit společnost. Podává o ní totiž falešný obraz – a lidé to moc dobře vidí, že falešný je. Menšinový názor elity v něm vypadá jako dominantní. Jediný správný a přijatelný. Elita ovládá velkou část médií hlavního proudu včetně těch veřejnoprávních a má do nich exkluzivní přístup. Většinový názor ve veřejné debatě velmi často zazní jen tak, že je karikován. Velká část společnosti proto ten elitní mediální kánon nevnímá jako něco, co ji přesvědčuje, ale naopak odrazuje a utvrzuje v její pozici. Říká si: tohle není můj svět. A vůbec nechci, aby byl. U brexitu to bylo vidět v krystalické podobě. Většina těch, jimž se říká názoroví lídři - akademici, experti, intelektuální celebrity a přední komentátoři - vyzývala k hlasu pro setrvání Londýna v Evropské unii. Na víc než polovinu Britů to nemělo vliv.

Právě u evropské integrace je ta propast mezi elitou a většinou společnosti vidět velmi silně. Platí to pro většinu zemí Evropské unie včetně České republiky. V médiích hlavního proudu, na univerzitách a v kulturních elitách je čím dál hlubší evropská integrace vydávána za tu jedinou správnou cestu. Navzdory všem krizím a slepým uličkám, krizí eura počínaje a velkou migrační krizí konče. Ty krize jsou servírovány spíš za záminky k další a hlubší integraci. Univerzální odpověď na všechny neduhy zní: více Evropy, společné evropské řešení. Zbrzdění integrace, nebo dokonce krok zpět, jakým by bylo třeba to, že si některá země přiznala, že jí společná měna prostě nesedla, je vydáváno za katastrofu.

Už si netroufnou

Většina společnosti to ale vidí úplně jinak. Dva týdny před britským referendem vyšel velký průzkum amerického institutu Pew Research Center o tom, jak Evropané z deseti vybraných zemí pohlížejí na Evropskou unii. Česká republika do něj zařazena nebyla. Z jiných, o pár měsíců starších průzkumů se ale dají vyčíst podobné trendy. Pew zkoumal deset států, v nichž dohromady žije 80 procent obyvatel Evropské unie a představují 82 procent výkonu evropské ekonomiky. Nálady se sledovaly letos v dubnu a květnu. Na otázku, jak hodnotí Evropskou unii, prokázali obyvatelé většiny zkoumaných zemí silnou míru skepse. Největší byla v Řecku, kde vidí EU negativně 71 procent lidí. Pak následovala Francie s 61 procenty. V Británii má negativní pohled 48 procent lidí. Úplně stejně skeptiků je ale v Německu a ještě o procento víc ve Španělsku. Ve Švédsku 39 procent. Navzdory tomu, že jsou ve většině západních médií líčeni jako zaostalí nacionalisté, se jako nejentuziastičtější stoupenci Evropské unie projevili Poláci a Maďaři. V Polsku vidí Unii pozitivně 72 procent lidí a negativně jen 22 procent (více než dvakrát nižší skóre než v Německu a dvakrát nižší než ve Švédsku). V Maďarsku je to 61 procent společnosti s pozitivním a 37 procent s negativním pohledem. Tedy téměř přesný opak nálad ve Francii. Nálepkování toho, kdo je „proevropský“ a kdo je nacionalista, působí při společenských náladách, které objevil Pew, hodně mimo realitu. Ukazuje to, jak se ve veřejné debatě s oblibou a stádně opakují klišé, která nejsou ničím podložená. Třeba ta o prointengrační západní a nacionalistické střední a východní Evropě.

V únoru zveřejnila podobný průzkum německá nadace Friedrich Ebert Stiftung. V ní je také zařazeno deset zemí EU, tentokrát ale nechybí Česko a Slovensko. Tady se výzkumníci ptali, jestli při hodnocení členství v EU převažují výhody, nebo nevýhody. Vyšli jsme jako nejkritičtější. Čtyřiačtyřicet procent Čechů je přesvědčeno, že nevýhod je víc. Jen 13 procent si myslí, že převažují výhody. Osmatřicet procent nemá jasný názor. Na Slovensku je naopak těch, kdo vidí negativa, 28 procent a pozitiva 26 procent. Velmi podobně kritičtí jako my jsou ale Italové (41 procent vidí spíš negativa), Nizozemci a Švédové (38 procent) či Francouzi (36 procent).

Průzkum také vyvrací představu, že odpor k současné podobě je výhradně záležitostí nižších vrstev. Skeptická k Evropské unii je i značná část vrstev vyšších. U nás a ve Švédsku převládají nevýhody EU nad výhodami u 35 procent. Více výhod vidí naopak jen 23 procent příslušníků vyšších českých vrstev. Ve Švédsku je to 37 procent. Naopak ve Španělsku jsou nižší vrstvy fanoušky Evropské unie. Pro 35 procent Španělů z nižších vrstev převládají výhody nad nevýhodami. Opačný pohled má jen 25 procent z nich. Z toho je zřejmé, jak elity nemají vliv nejen na nižší, ale ani na vyšší společenské vrstvy.

Reagovat na takovou společenskou atmosféru po brexitu úprkem k hlubší integraci je politická sebevražda. Lidé by na to velmi pravděpodobně reagovali dalším odklonem od vládnoucího establishmentu a podporou stran, které to razantně odmítají. Proto slyšíme podobné nápady jen od nevolených figur z evropských institucí. Naopak premiéři a prezidenti jsou velmi zdrženliví. Německá kancléřka Angela Merkelová i její ministr financí Wolfgang Schäuble mluví o tom, jak je potřeba začít se už konečně ohlížet na zájmy lidí.

Ve Francii, kterou příští rok čekají prezidentské volby, v nichž je zatím favoritkou Marine Le Penová z populistické Národní fronty, si i kandidáti tradičních stran veřejně pohrávají s myšlenkou referenda o setrvání Paříže v Evropské unii. Podle deníku Politico to v různé formě připouštějí oba potenciální prezidentští kandidáti pravicových republikánů Nicolas Sarkozy a Alain Juppé, a dokonce i socialistický ministr současné vlády Emanuel Macron. „Bylo by naprosto nezodpovědné uspořádat ve Francii referendum v současné době,“ řekl Juppé v rozhovoru pro deník Le Monde. „Evropská unie ale potřebuje proměnu, což by si v určité fázi referendum vyžádalo. To by se však muselo konat ve všech dotčených zemích, nejen ve Francii.“

Právě na evropských tématech je nejvíc vidět, jak se veřejná debata vzdálila od skutečné atmosféry ve společnosti. Není tu atmosféru schopná reflektovat, a už vůbec ji není schopná ovlivňovat. Mimochodem, v průzkumech, které následovaly po brexitu, se ukázalo, co bylo hlavním motivem pro hlas k odchodu. Nebyla to migrace, ta skončila až na druhém místě. Průzkum institutu Lorda Ashcrofta zjistil, že tou hlavní motivací byl princip, že by se o Velké Británii mělo rozhodovat ve Velké Británii. To podle různých jiných výzkumů není nijak výjimečně britský pocit, sdílí ho většina Evropanů.

Fascinace vlastním světem

Dalším tématem, kde se krach elit a jejich neschopnost přesvědčit a ovlivnit společnost projevuje, je migrace. Elity a ti, kdo vévodí veřejné debatě, přesvědčovali, jak je migrace potřebná. Jak je důležité stát se pestřejší společností. Jak se prostě nedají chránit hranice a migraci z muslimského světa je nezbytné přijmout jako nevyhnutelný fakt. Kdo to odmítá, je ustrašený xenofob a nacionalista. U nás, na rozdíl třeba od Německa, došlo ke štěpu mezi mediálně intelektuální a politickou elitou. Značná část těch, kdo ovládají média a mají do nich přístup, se přidala k promigračnímu proudu. I veřejnoprávní média své zpravodajské a publicistické pořady vědomě nebo podvědomě ladila tak, že ty, kdo byli k masovému přistěhovalectví z jiných kultur kritičtí, líčila jako zpátečnickou raritu, vymykající se evropskému standardu. Velmi často se objevovala klišé o tom, jak je střední Evropa u migrace v izolaci. Do vyznění už se nehodil silný protimigrační odpor v Británii nebo ve Francii. Většinou se objevovala jen srovnání s Německem, kde ale také vítací kultura začala časem slábnout.

Naopak všechny parlamentní strany (až na čestného předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga, který kritizoval linii své vlastní strany) zaujaly stejně ostražitý a kritický postoj jako většina společnosti. Zpětně se těžko odhaduje, jak velkou roli v tom sehrál fakt, že se na odporu k neřízené a chaotické migraci začal profilovat Andrej Babiš a ostatní si uvědomili, že si tady prostě nemůžou troufnout jít proti zájmům voličů, aby jim k ANO neutekli.

Masová migrace je fenoménem, který elity z velké části vítají, ale většina společnosti odmítá. Ta většina společnosti totiž bývá nezvládnutými důsledky masové migrace zasažena. Oni se s migranty přetahují o pracovní místa. Oni s nimi žijí ve čtvrtích, kde už se najednou necítí doma. Oni se musí potýkat s přecpanými školami, v nichž často kvůli přistěhovalcům klesá kvalita vzdělání. Přesně to vadí velké části Britů. Elity kážou přínosy přistěhovalectví, ale sami jeho důsledky na vlastní kůži nemusí zažívat. Bydlí v jiných čtvrtích, jejich děti chodí do jiných škol.

Tady hraje velmi silnou roli blok mentální představivosti. Příslušníci elit vědí, že migrace je dobrá pro ně. Je skvělé jezdit na studijní pobyty, stipendia a stáže po univerzitách a výzkumných centrech. Je skvělé a určitě pro společnost přínosné, když si manažeři velkých firem jezdí předávat zkušenosti z jedné země do druhé a mohou přinášet inspiraci a nápady domů. Migrace v nejvyšších společenských patrech byla vždy přínosem. Tito lidé mají schopnost a motivaci se přizpůsobit cizím pravidlům a vytěžit z pobytu v cizině co nejvíc. To je řízená migrace, jakou provozuje třeba Kanada nebo Austrálie. Prostě si podle vzdělání a schopností vybírá ty nejlepší. Evropské elity to ale zhusta kritizují jako nedemokratické a dokonce nehumánní. Je to přesný opak masové, neřízené migrace, jakou prožívá Evropa. Snaží se přesvědčit, že existuje právo přistěhovat se, kam chci. To ale není a nikdy nebylo. Každý má jistě právo opustit svou zemi, ale nemá žádný nárok, že by ho jiná musela přijmout (s výjimkou toho, když je ohrožen jeho život).

Zemanovi užiteční...pseudoelitáři

Právě na migraci se dá přesně ukázat, jak lidé velmi často dělají přesně něco jiného, než k čemu je elity, nezřídka značně netolerantně a agresivně, vyzývají. Zruční populisté toho odporu k názoru pseudoelit umějí výborně využít. Klasickým příkladem je prezident Miloš Zeman. Velmi snadný terč intelektuálních a mediálních elit. Prezident říká to, co je v souladu s názorem většiny společnosti. Velmi často to říká obhrouble, vulgárně a jde hodně za hranu dobrého vkusu. Ví, že se spustí povyk intelektuálních elit, což mu zvedne podporu. Jsou to jeho nejlepší političtí marketéři, aniž si to v zápalu boje proti Zemanovi uvědomují.

Tento fenomén sehraje podstatnou roli v prezidentské kampani. Postavit proti Zemanovi pseudoelitu typu Tomáše Halíka, hlásající názory, s nimiž se drtivá většina společnosti neztotožňuje, a která se přitom považuje za avantgardu a proroka těch správných názorů, současnému prezidentovi jen zvedne podporu. Bez ohledu na to, že většina médií bude své čtenáře přesvědčovat o opaku. Jediným, kdo má proti Zemanovi šanci, je osobnost, která si správně uvědomuje, jaká je ve společnosti atmosféra, jaké mají lidé zájmy, a půjde jim vstříc. To neznamená být populistou. Je ale potřeba mít jasné a srozumitelné názory na hlavní společenská témata jako migrace nebo evropská integrace. Naivní europeista, zastánce neřízené migrace a kazatel planetárního dobra nemá šanci. Před časem se v Knihovně Václava Havla konalo takové neveřejné nominační sympozium o možných prezidentských kandidátech, kteří by se dali postavit proti Zemanovi. Textař Michal Horáček, který už sám sebe a své peníze nabídl ke kandidatuře, údajně projevoval vysokou míru realismu a pochopení, že žádná odtržená pseudoelita nemá v tom souboji šanci.

Společnost je velmi atomizovaná do bublin a stát se skutečnou elitou se schopností ovlivnit a vést ostatní je a bude čím dál těžší. Teď je zlomová doba, kdy se hraje o to, komu lidé uvěří a kdo nahradí zkrachovalé pseudoelity. Jestli z toho chaosu dokážou vzejít skutečné nové elity se schopností vést a zaujmout, nebo jestli dostanou příležitost zneužít důvěru lidí populisté. Ten souboj bude hodně komplikovat, že si pseudoelity nebudou chtít za žádnou cenu přiznat své omyly, selhání a konec moci a nebudou ochotny opustit pozice, v nichž se tak pevně zabydlely.