Evropská unie oslaví šedesát let od podpisu zakládajících Římských smluv. Při té příležitosti musí řešit, kam dál poté, co se z klubu rozhodla odejít Velká Británie. Podle všech civilizačních i mocenských měřítek jeden z nejúspěšnějších členů klubu. Odchod úspěšných je vždycky nejlepším důkazem, že ten klub má problém. Lidé ve většině členských zemí jsou s jeho směřováním čím dál více nespokojeni. A vztahy mezi členskými zeměmi jsou podle řady měřítek asi nejhorší od podpisu Římských smluv.

Slovo proevropský se vyprázdnilo do duté fráze. Málokdo z těch, kdo pro sebe tento přívlastek používají, je schopen říct, co to dnes znamená. A pokud řekne, že je to pokračování stále těsnější integrace Unie, je fanouškem nárazu do zdi, k němuž taková cesta nevyhnutelně spěje. Drtivá část občanů většiny zemí Unie pokračování v takové cestě odmítá. Z příběhů brexitu a Donalda Trumpa už je jasné, že cesta proti zájmům majority společnosti se nevyplácí. V současné době už je ve většině zemí neprůchodná.

Šéf Evropské unie Jean-Claude Juncker připravil Bílou knihu pěti alternativ, kam by Unie mohla po brexitu do roku 2025 směřovat. Máme tedy konečně na stole konkrétní návrhy, na nichž může začít konkrétní domácí debata o našem zájmu ve výběru směru. Zbavená floskulí typu: proevropský, hlavní proud, izolace, místo u stolu.

První cestou je pokračování současného směru. Stručně řečeno: znamenalo by to prohlubování jednotného a digitálního trhu a spolupráce v oblasti bezpečnosti. Kontrola hranic a další oblasti by však zůstaly v rukou národních vlád.

Druhou je omezení Evropské unie na pouhý jednotný trh. Bezpečnost, obrana či řešení migrační krize by byly zcela v kompetenci národních vlád.

Třetí variantou je často skloňovaná vícerychlostní Evropa. Členské země by si mohly vybrat, ve kterých oblastech se chtějí hlouběji integrovat a kde si naopak pravomoci ponechat.

Čtvrtá varianta se dá zjednodušeně popsat jako méně je více. Sedmadvacítka by se mohla rozhodnout pro menší počet oblastí, ve kterých bude postupovat společně. Hlavním principem čtvrté varianty je slibovat méně, dělat méně, ale zato efektivněji.

Pětkou je hlubší integrace a odevzdávání dalších pravomocí až k federalizaci a politické unii, jak o ní sní belgický europoslanec Guy Verhofstadt (tradiční host na sjezdech Babišova hnutí ANO).

Summit v Římě je 25. března. Hlubší debata ale odstartuje až po francouzských a německých volbách, které mohou směřování Evropské unie během jediného dne zásadně otočit. Novým francouzským prezidentem se může stát buď politicky obtížně zařaditelný Emmanuel Macron, jenž je přinejmenším zastáncem čím dál hlubší integrace v ekonomické oblasti, nebo naopak šéfka Národní fronty Marine Le Penová, která slibuje odchod Paříže z eurozóny. V Německu má šanci porazit Angelu Merkelovou, jež nemá ráda změny a inklinuje k udržení statu quo, vášnivý eurofederalista verhofstadtovského typu Martin Schulz.

Junckerova pětka jsou jasné obrysy a před našimi říjnovými parlamentními volbami by bylo fér, aby politické strany jasně odkryly karty, jakou Unii si představují. Jasně, konkrétně, bez klišé typu proevropský.

Když necháme stranou předsudky z pohledu vlastních zájmů, vychází jako nejpřijatelnější buď varianta dvě: jednotný trh, nebo varianta čtyři: méně je více.