Jistotou českých liberálů, demokratů a většiny takzvaných elit je, že patříme na Západ. Potíž je v tom, že tato jistota je stále narušovaná, něčím kažená a čímsi zpochybňovaná. Spíš než jistota je to zbožné přání. Možná nám něco brání. Myslím, že jsme to my, respektive něco důležitého v nás, odvážím se napsat to slovo: v nás, Slovanech.

Jan Zábrana ve svých denících Celý život vzpomíná, jak mu někdy v 60. letech přišel dopis s pravou, nikoli reprodukovanou fotografií Isaaka Babela, na jejímž rubu bylo azbukou napsáno: „Daragomu drugu Janu Emanueloviči Zabranovi jevo drug Isaak.“

Byl to samozřejmě vtip, Babel byl už dávno mrtvý – zastřelili ho v kobkách NKVD v roce 1940. Když Zábrana přemýšlel, kdo by si z něj mohl takto originálně vystřelit, hned vyloučil své přátele Josefa Škvoreckého a Václava Havla. Ti se, jak píše, o Rusko nikdy nezajímali, byli to západníci tak bytostní, že vlastně omylem a nedopatřením žili v zemi, která však patřila v jejich době jednoznačně na Východ. Tak to ostatně také brali a chovali se podle toho.

Zábranův vztah k Rusku byl jiný, samozřejmě zcela kritický k sovětské realitě, ale přitom k Rusku či k tomu, co z něj činí „ideální Rusko“, citově otevřený. Tím citem byla směsice melancholie a těžké životní skepse, která se vyjadřuje ruským slovem chandra. Je to ta známá tíha na duši, jež přitom zakotvuje člověka k něčemu důležitému a podstatnému – nebo aspoň má ten pocit. Je to stesk, ale je mu dobře v tom smutku. Na jednu stranu ho ničí, na druhou stranu činí jaksi více „lidským“. A této lidskosti, jež se sice projevuje někdy velmi obtížně a jejím obsahem není právě starost o květináče či vypucované boty, směrem na východ zjevně přibývá. Potvrdí to myslím každý, kdo se tam někdy vydal. Je to, jak když se přibližujete k náruči, která vás sevře a vy s ní splynete ve stavu, kdy už je všechno jedno, na ničem nezáleží, čas přestane platit, kontury se smažou, všichni jsou jedno tělo a jedna mysl, která se noří do opilé nirvány, do slastného pocitu nicoty, toho vůbec nejslovanštějšího rozpoložení: vsjo ravno, nic nemá cenu, tolko žiť nužno.

Češi jsou někde na půli cesty mezi tímhle sklonem rozpustit se ve východním nihilismu – a přece jen držet nějakou (západní, evropskou) fazonu. Historicky a mentálně jsou rozpolceni. Na jedné straně byli geografickou polohou a silnějšími vlivy sousedů (ano, Němců) taženi na západ, což jim přinášelo především materiální prospěch, který se ovšem logicky netýkal všech, ale jen právě těch elit. Na druhé straně je vnitřní síla (slovanství) táhne na druhou stranu, k těm kulatým báním a nekonečným stepím. Nikdy jim to nic dobrého nepřineslo, ale vyprávějte to duši. Ta má své důvody.

Vracíte se domů přes hranice na Šumavě, minete orientální tržiště, projedete špalírem prostitutek a řvavých reklam na jejich zaměstnavatele a pak zajdete do první hospody, z níž se vám chce hned odejít – a víte, že na Západě nejste. Nejenže nejste v Německu, což můžete být i rádi, ale jste na Východě, doma.

Podobné obrazy uvidíte na Ukrajině, v Rumunsku, v Rusku – a ano, i v Polsku: takový přejezd z Čech (a Moravy) do Polska, až na ty spřežky na nápisech, skoro nepoznáte, do Rakous nebo Bavor okamžitě. Na Ukrajině nebo v Rusku vám to často velmi připomíná domov: ty rozbité nebo neexistující chodníky, omleté patníky, povalené ploty, zrezivělé okapy. Jenom je to desetkrát, dvacetkrát horší. Ale jaksi příbuzné. Ten, kdo se o chodníky nebo ploty měl starat, jako by měl pocit, že to je jedno. Mávl nad tím rukou a šel filozofovat. Nač by nám byly spravené chodníky, když naše duše se chce vznášet v oblacích? Němec, Angličan i Francouz začne od chodníků. Tam pro něj začíná civilizace. Na Východě se tahle fáze přeskakuje.

Když člověk pokračuje od hranic dál, směrem k Praze se to dosti zlepšuje a je plno míst, kde to u nás vypadá skoro jako na tom Západě, ba často lépe, protože tam to všude dobře skutečně nevypadá. Ale i na těch velmi upadlých, nebezpečných a ošklivých místech třeba někde na předměstí Paříže či kdesi v Porúří víte, že jste na Západě. Poznáte to nejen podle vizuálních signálů, že to kdysi byl Západ, ale i podle toho, v co se to nyní proměňuje.

Migrační proud směřující zásadně na Západ tu hranici znovu zviditelnil. Kolektivní mysl uprchlíků se nedá lehce oklamat: chtějí na Západ z různých důvodů, ale mezi nimi je podstatný i ten, že nechtějí na Východ. A oni poznají, co je Východ: divně se tam mluví a obyvatelstvo je tam jaksi tajemné, do sebe uzavřené a vypadá, že nikdy nevidělo cizince. A když vidělo, stačilo mu to do konce života. Na Západ lze krom toho vznášet morálně-historické nároky (kolonizace, intervence), na Východ nikoli. Tady se z hříchů Západu při vší snaze sebemrskačů vinit nelze. Ani jsme se k nim totiž nedopracovali.

A tak k lítosti nás, kteří tíhneme k Západu, se zdá, že masivní migrace příkop mezi evropským Západem a Východem ještě prohloubí. Západ se posune směrem, který se bude stále hůř obhajovat jako přitažlivý. A Východ bude mít představu, že brání něco, o co Západ vlastní vinou přišel. K lítosti těch, kteří Západ milují, budou muset těm obráncům dát někdy za pravdu. I když velmi neradi.