Dominantní role Německa ohrožuje sousední země i celou Evropskou unii, varuje polský filozof Marek Cichocki. „Nebezpečná situace nastává vždy, když stát s tak velkými možnostmi a významem zkusí prosadit určité nepromyšlené kroky,“ upozorňuje na opakované neúspěchy německé politiky vlivný konzervativní myslitel.

Z pohledu Cichockého jsou potíže Němců zároveň výjimečnou příležitostí pro ostatní země střední Evropy, které dnes mohou samy rozhodnout o své budoucnosti. V čem mohou být efektivní a mírumilovní Němci svým sousedům a Evropě nebezpeční, vysvětluje Cichocki na příkladu uprchlické krize. „Zvláště migrační politika, k jaké se Němci rozhodli v září minulého roku, byla příliš vstřícným signálem pro uprchlíky a migranty mířící do Evropy. Chybná byla i v tom smyslu, šlo o jednostranné rozhodnutí. Navíc partneři Němců v Evropské unii dostali nesprávnou informaci, protože sami Němci začali ze svých rozhodnutí posléze ustupovat a postupně začali zavírat jižní hranice. Zpřísňují i azylové právo, ale důsledky těch špatných signálů se už nedají zrušit. Teď máme v Evropské unii velmi vážný spor nad otázkou, jak bychom měli krizi řešit,“ uvedl Cichocki.

Němci podcenili uprchlickou vlnu, teď se však poučili a stejnou chybu nebudou opakovat. Nebo myslíte, že to je hlubší problém?

Samozřejmě. Ta chyba není prvním případem, kdy Německo jménem Evropy provádí chybnou politiku a prosazuje chybná rozhodnutí. Stalo se to v případu „Energiewende“, když kancléřka Merkelová jednostranně rozhodla o ústupu od atomové energie v Německu, bez konzultace s partnery v Evropské unii, i když její rozhodnutí bezprostředně změnilo energetickou situaci v mnoha zemích střední Evropy. Druhým příkladem je chybná berlínská politika ve vztahu k Rusku, která Putina povzbudila v jeho agresivních krocích. Tím mám na mysli události v minulém roce, kdy Rusko připojilo Krym.

Když to řeknu v nadsázce, příliš vlivní Němci jsou opět neštěstím pro Evropu?

Chtěl bych, aby se mi rozumělo dobře. Myslím si, že Němci jsou velmi důležitým národem v Evropské unii, určitě hrají dominantní, klíčovou roli ve středu Evropy. V samotné unii není doceněná jejich role a zvláště možnosti, které mají k dispozici. Přitom Němci přijímají rozhodnutí, která nepomáhají řešit evropské problémy a přispívají ke vzniku nových krizí. Vychází mi z toho, že s Německem nejde spojovat mnoho nadějí, v Evropské unii potřebujeme širší platformu, na které by se rozhodovalo. Především by měla spojovat různé úhly pohledu. Vedle Německa by měla vzít na zřetel úhel pohledu Britů, Skandinávců, pohled střední Evropy, jihu, Francie. Jinak řečeno, musíme zařídit, aby se Evropa budovala na širokém konsenzu, a nemůžeme outsourcovat naše problémy do Berlína. Vždycky to nepřinese dobrý výsledek.

Společné rozhodování osmadvaceti členských států je ideál, který se nikdy nepodaří naplnit, nezdá se vám? Těžko se můžeme vyhnout tomu, že řadu problémů zase nechá Evropa na Němcích.

To je naopak velmi reálná možnost, ostatně jediná, kterou máme k dispozici. Pokud nenajdeme širší základnu pro řešení problémů v Evropské unii, Unie prostě nemusí přežít a začne se rozpadat. Budeme mít brexit, grexit, budeme mít i swedxit, stále více zemí bude svůj vztah k evropskému projektu ztrácet. Proto musí být více inkluzivní – a to je možné pouze tehdy, když za něj budou odpovědní všichni jeho účastníci. To se samozřejmě nestane, když budeme přesouvat odpovědnost na jeden stát. Nejde přejít ani to, že Německo ji nebude schopno unést. Ocitá se pod stále větším vnitřním tlakem a v příštích letech bude stále méně stabilní, ať společensky, ekonomicky nebo politicky. Tím spíše nemůžeme své západní sousedy obtěžovat očekáváním, že budou řešit všechny možné evropské problémy.

Dočasné řešení uprchlické krize nabídla Evropě dohoda středoevropských a balkánských států. Státy na území bývalého Rakouska-Uherska se při zprostředkování Vídně dohodly na uzavření balkánské cesty. To je z vašeho pohledu správná cesta?

Zatím se zdá, že tak to nepůjde. Politika, kterou pod tlakem událostí začnou provádět takové země jako Rakousko, země našeho regionu nebo Bulharsko vyvolává negativní reakci ze strany Berlína, který se dosud cítí, podle mého soudu zbytečně, zásadně odpovědný za řešení uprchlické otázky. Berlín nevyřeší otázku uprchlíků, kteří směřují do Evropy, bez kooperace a dohody na společném postupu s Rakouskem, Maďarskem, Českem, Polskem, Slovenskem a jinými státy regionu. Ale bez spolupráce nebude schopen vyřešit mnohem vážnější problémy. Otázka nezní jenom tak, jestli budeme schopni ubránit vnější hranici Evropské unie na západním Balkáně, ale jestli si v nejbližší době budeme schopni poradit s jiným problémem, který na západním Balkáně nastane. Neustále zde roste nestabilita a to může vést ke konfliktu, který tak může opět vypuknout hned za naší hranicí. To Berlín sám nevyřeší a je nezbytné, aby byl schopen spolupracovat a akceptovat jiné úhly pohledu, jiné pocity a zájmy.

Jádrem problémů, ve kterých teď žijeme, je tedy pocit odpovědnosti, který má Berlín za celý svět?

Určitě ho má za celou Evropu. To je klíčový moment německé politiky na úrovni morálky, základních politických zájmů i idejí. Německá politika cítí odpovědnost za budoucnost a úplnost evropského projektu. Právě v tom se skrývá problém. Když Němci cítí odpovědnost za celek, jsou ze svého pohledu osvobozeni z povinnosti dohody s jinými partnery z Evropské unie. To lze doložit na událostech, které se rozběhly v září minulého roku, kdy během setkání rady evropských ministrů vnitra bylo řešení vynuceno na státech střední Evropy většinovým hlasováním. Naneštěstí se tehdy podle mého soudu ani polská vláda nezachovala správně. Dnes máme takovou situaci, že z jedné strany nám Němci v Evropské unii nastavili chybnou politiku, ze které začali po nějaké době ustupovat. A vlády našeho regionu, které stály na druhé straně, tuto politiku zpochybnily i po přehlasování. To je nejradikálnější konflikt, který je vůbec možné si představit. Proto opravdu hrozí, že se rozhodnutí o přijímání uprchlíků dostane před evropský soud.

Podívejte se také na krizi eurozóny. Tam jsme zažili od Německa rovněž jednostranný přístup, který opět nepřispěl k řešení problému. Eurozóna je v krizi i nadále, spory mezi severem a jihem se pouze prohlubují. Dnes Řecku jako jedinému státu Evropské unie hrozí nejen to, že nedosáhne růstu a zůstane stranou celkového ekonomického vzestupu, ale ještě se stane jedním velkým uprchlickým táborem. Takový typ rozhodnutí není možné hodnotit pozitivně. Zdá se mi, že přišel čas udělat určitou bilanci a domluvit se, jak by šlo lépe řešit problémy, které v Evropské unii rostou. To podle mého názoru vyžaduje jiný pohled na roli Německa v Evropské unii, přitom nepopírám jeho klíčovou roli a nezpochybňuji jeho zřejmý potenciál, který je třeba využít i ku prospěchu ostatních.

Jak chcete Němce přesvědčit, aby změnili politiku, když jsou přesvědčeni, že ji dělají správně?

Diskuse v samotném Německu se posunula. Některé chyby, ke kterým došlo během krize eurozóny, způsobily škody také německým občanům. Migrační krize zasáhla Němce velmi bolestně, protože zpochybnila nejen finanční, ale i fyzické bezpečí obyvatel. Dopady krize vyvolaly větší poptávku po stranách, jako je AfD. To ukazuje na odpor německých obyvatel ve vztahu k většině politických elit, a tedy ve vztahu k vládě Angely Merkelové. To je také jediná síla, která může způsobit, že se německý politický establishment probudí a dojde k závěru, že se dosavadní politika musí korigovat. Je to otázka zdravého rozumu, pokud Němcům opravdu záleží na tom, aby Evropská unie přežila.

Opravdu jim na tom záleží?

Myslím, že záleží, protože to je v jejich zájmu. Zřejmě je existence Evropské unie nejvíc v zájmu Německa, protože z ní nejvíc profituje. A pokud tomu tak je, Němci musejí změnit svou politiku, aby Evropskou unii zachránili.

V Německu by protagonistou takové změny musel být úřad kancléřky, která své názory nemění. Nebo vidíte jinou možnost?

Nevím. Zdá se mi, že problémem kancléřky Merkelové je to, že patří do kategorie politiků, kteří reagují na události, a ne mezi politiky, kteří dokážou v okamžiku nebezpečí přemýšlet o alternativách. Není politikem, který projektuje budoucnost, který zkouší vytvořit předpoklady umožňující překonat krizovou situaci. Navíc se mi zdá, že zvláště její poslední reakce na společné stanovisko zemí střední Evropy a Bulharska ve věci evropské migrační politiky ukazuje, že osobně chce především bránit smysl své politiky. Už ji nedokáže hájit před vlastními občany, protože se staly věci, které její postup jednoznačně zpochybnily, ale zkouší ji bránit v Evropské unii, třeba když trvá na systému uprchlických kvót. To už je taková rozpačitá obrana dosavadních pozic. Tomu se dá psychologicky i lidsky porozumět u politika, který už tak dlouho vládne. Když dlouho řídí vládu, není už v zásadě schopen něco zásadně změnit a revidovat svůj dosavadní pohled. Změna německé politiky proto předpokládá určitou politickou změnu uvnitř Německa. To je jistě těžké a rizikové.

Tváří tvář potížím Německa jsou státy střední Evropy nuceny vytvořit vlastní politiku nezávislou na okolí. Je to vůbec možné, anebo prostě vždy budeme manévrovat mezi Německem a Ruskem?

Zejména dnes je to možné. Před střední Evropou se otevírá velmi zajímavá šance k integraci a k úvahám o regionální spolupráci. Také z toho důvodu, že máme co do činění s velkými změnami ve východní Evropě. Bez ohledu na to, jak skončí rusko-ukrajinský konflikt, návrat před rok 2013 už není možný. Jinými slovy: východní Evropa bude vypadat úplně jinak, stejně jako dochází k hlubokým změnám v západní Evropě. Západ se v období krize změnil, a proto přestává být pro Evropany jedinou možností, která nemá alternativu. Nese to v sobě určitá rizika, ale státy střední Evropy dnes mají šanci překonat roli, ve které jsou po roce 1989. Tedy překonat roli států, které se odtrhly od východního bloku, které však zůstávají na okraji a mohou usilovat jen o to, být funkční periferií Západu. Současné změny otevírají možnost a zároveň nás nutí stát trochu pevněji na vlastních nohou. I v hospodářském a společenském smyslu, i z pohledu, jestli dokážeme spoléhat na sebe jako na velký soběstačný region, který má vlastní cestu rozvoje, svůj vlastní posttransformační ekonomický model a který má vlastní výklad dějin. Šance střední Evropy, aby se stala samostatnou oblastí kontinentu, vůbec neznamená, že bychom se měli distancovat od Evropské unie a od NATO, naopak. Je to šance, aby každý z těchto států dokázal být v rámci Evropské unie a NATO rovnocenným a sebevědomým členem.

To se bude těžko naplňovat, nezdá se vám? Pokud politice rozumíme jako mocenskému konfliktu, který se rozhoduje na základě síly, pak slabé státy střední Evropy nemohou hrát důležitou roli.

O tom právě mluvím. Síly v Evropě slábnou. Státy, které by mohly usilovat o roli mocností, které mohou svou vůli vnucovat jiným, právě slábnou. Francie nedokáže hrát roli vedoucího evropského státu, Německo je na tom podle mého názoru stejně. Rusko je velké a zdá se být silné. Přesto platí jedno pravidlo. Každý další den, ve kterém existuje ukrajinská vláda v současné podobě, je dalším dnem, v němž Rusko slábne. Evropě nehrozí koncert velmocí, protože nemá velmoc. Francie i Německo jsou pohlceny samy sebou, Rusko bude mít stále víc vnitřních problémů. To je okamžik, kdy se země našeho regionu mohou přihlásit k právu tvořit vlastní budoucnost podle vlastních pravidel, potřeb a zájmů. Teď nemusí tolik podléhat vnějšímu tlaku, se kterým měly v historii velmi vážné problémy.

Nedokážu si představit, jaký má být český, slovenský nebo polský zájem. Nejde o ekonomický prospěch?

Jistě víte, že se státy našeho regionu v posledních pětadvaceti letech rozvíjely podle jasného vzorce, který přinesl nepopiratelné výhody. Praha, Varšava, Bratislava vypadají jinak než před pětadvaceti lety. Přes všechny nedostatky to jsou úplně jiná města, úplně jiné státy. Ale byl to rozvoj, který projektoval někdo jiný, bez ohledu na to, co nám je a není vlastní. Vyznačoval se obecnými aspiracemi žít svobodně a evropsky, ale v menším stupni obsahoval naše představy, co je v ekonomickém smyslu spravedlivé, jaký společenský model je správný, jak odpovídá naší kultuře a potřebám. Byli jsme jen v malé míře projektanty rozvoje, i když jsme ho uskutečňovali. Byl výsledkem naší práce, ale tolik nebyl výsledkem našich úmyslů. Shodli jsme se, že zadáním pověříme Evropskou unii, Spojené státy. Dnes, po pětadvaceti letech transformace, musejí být Češi, Poláci, Maďaři, Slováci, Baltové dospělí natolik, aby byli sami schopni projektovat svou budoucnost. To neznamená proti někomu a není to pouze projev vnitřní vyspělosti. Je to objektivní nutnost, protože Evropská unie i Západ, které mají stále víc problémů samy se sebou, už nemají zájem na tom, aby nám dodávali vzor, jak bychom měli vypadat. Cesta rozvoje uplynulých pětadvaceti let se vyčerpala.

A s tím si teď máme sami poradit?

Jak jsem říkal, je v tom třeba vidět velmi velkou šanci, aby příštích pětadvacet let už nebylo snahou někomu něco dokazovat, abychom někoho stále nedoháněli. Jde o to, aby příštích pětadvacet let bylo takových, jak to považujeme za nutné, a abychom za to převzali vlastní odpovědnost.