Při debatě o různých krizích, které Evropa od roku 2008 zažívá, se naráží na různé civilizační dělicí linie. V aktuálně akutní migrační krizi se u nás zdůrazňovalo dělení na „uzavřenou“ a „ustrašenou“ střední a východní Evropu bez zkušenosti s masovým přistěhovalectvím, jaké zažil „otevřený“ a „kosmopolitní“ Západ. Velmi rychle se ale ukázalo, že žádná taková dělicí linie ve skutečnosti neexistuje.

Pokud jde o migraci, odmítají ji stejně silně jako my, Slováci, Poláci nebo Maďaři také Britové, Francouzi, Nizozemci, Dánové či Finové. Jestli skutečně nějaká dělicí linie vstřícnosti k masové migraci byla, stálo na jedné straně izolované Německo, zpočátku spolu se Švédskem a Rakouskem, a na druhé straně zbytek Evropy. Švédové mezitím pod vlivem reality otočili a Rakušané chtěli na hranici stavět žiletkový plot proti přívalu migrantů.

V krizi eura, která migrační krizi předcházela a do značné míry byla i jedním z jejích spouštěčů, byla patrná linie mezi výkonným, šetřivým Severem v čele s Německem – a Jihem, pro nějž nikdy nebyl výkon ani spořivost tak podstatnou hodnotou a provozoval jiný společenský model. Ten se začal hroutit, když se Sever s Jihem svázal společnou měnou a stáhl Řecko, Španělsko a spol. do sociálních katastrof.

Další severo-jižní dělicí linie se dá najít v postupu různých progresivismů, jako jsou genderová a sexuálně identitní témata. Severem se rychle šíří, Jih a Východ je vůči nim více imunní. Těžko si představit, že by v některém ze skandinávských hlavních měst pochodovalo na protest proti sňatkům homosexuálů přes milion lidí jako v roce 2012 v Paříži.

Stejná generace, jiná mentalita

To, že je dělicí linie Sever–Jih přirozeně podstatně silnější než osa Východ–Západ, se velmi výstižně ukazuje na mladé generaci, její aktivitě a samostatnosti. V tomto případě je nejpřesnější mluvit o aktivním severozápadním a pasivním jihovýchodním modelu. Když se podíváte na to, kolik mladých lidí v generaci mezi 15 a 24 lety má alespoň nějakou práci, jež jim zajišťuje vlastní příjem, a nejsou úplně závislí na rodičích, je ten rozdíl propastný.

Vůbec nejvíc mladých z této generace pracuje podle statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na Islandu. Jakoukoliv práci, tedy klidně na pár hodin týdně jako brigádu při studiích, má 67,9 procenta mladých mezi 15 a 24 lety. Následuje Švýcarsko s 60,9 procenta a Nizozemsko s 58,9 procenta. V Dánsku pracuje 54,5 procenta této generace, v Rakousku 51,6, ve Velké Británii 48,3, ve Spojených státech amerických 47,4 procenta. V Německu 46,4, ve Finsku 41,3. Průměr třicítky nejbohatších zemí v OECD je 39,7 procenta. Průměr zemí Evropské unie už jen 32,6 procenta.

Druhému konci žebříčku vévodí Řecko, kde pracuje jen 14,1 procenta mladých. Následuje Itálie s 15,6 procenta, Španělsko s 16,5. V Lucembursku, s velkým náskokem nejbohatší zemi Evropské unie, pracuje jen 17,1 procenta. Třiapůlkrát méně než v sousedním Nizozemsku. Za ním už začíná střední Evropa. Na Slovensku má práci jen 22,1 procenta mladých, v Maďarsku 23,3, v Polsku 25,6, ve Slovinsku 25,9 procenta. My jsme s 27,3 procenta lídrem regionu. Jsme na tom jen nepatrně hůř než Francouzi s 27,8 procenta mladých v práci. Za sebou jsme nechali bohatou Belgii s 24,3 procenta.

Co je příčinou té obrovské propasti? Úroveň vzdělání? Civilizační a kulturní vzor konkrétní společnosti? Nebo výkon ekonomiky a schopnost nabídnout lidem dost pracovních příležitostí?

Škola není překážka v práci

První, co se nabízí, je vzdělání. Je to věk, kdy se zpravidla dokončují studia na vysoké škole. S výjimkou těch, kdo se rozhodnou dělat doktorát. Ten už ale vyžaduje alespoň částečně učit nebo bádat, tedy nějaké pracovní nasazení. Jenže když se podíváte do statistik, kolik mladých dodělá vysokou školu, hned vidíte, že v nich vysvětlení aktivity nebo pasivity mladých nenajdete. Všude ve vyspělých zemích neustále stoupá počet lidí, kteří jdou na vysokou školu. V těch, které jsou na čele žebříčku nejpracovitějších mladých, je zároveň v generaci nejvíce studentů. Ve Velké Británii má v pětadvaceti (to je věk, kdy se počítá, že už má běžný student univerzitu za sebou) vysokoškolské vzdělání 48,3 procenta generace. Ve Švýcarsku 43,2, v Nizozemsku 42,9, v Dánsku 41,4 procenta.

Menším počtem vysokoškoláků se dá částečně vysvětlit vyšší pracovní aktivita mladých v Rakousku nebo Německu, zemích, které tolik nepodlehly trendu masového rozšíření univerzitního vzdělání. V Rakousku ho má v pětadvaceti letech 25,5 procenta generace, v Německu 29,9 procenta. Pro srovnání: průměr zemí OECD je vysoký, 40,8 procenta generace s vysokoškolským diplomem.

A teď pohled na druhou stranu žebříčku, jihovýchodní zónu, kde pracuje podstatně méně mladých. Země střední Evropy, kde bylo dlouho pro značnou část společnosti absolutorium vysoké školy těžko dosažitelným zbožím, se rychle dotáhly na podíl mladých s vysokoškolským diplomem běžný ve vyspělých státech. V Polsku má dnes vysokoškolské vzdělání 41,4 procenta pětadvacetiletých. V Maďarsku 30,8, na Slovensku 29,7, u nás 29,2. Nadprůměrnou část mladých s vysokoškolským titulem má i Španělsko s 41,7 a Řecko s 37,8 procenta. Z toho je zřejmé, že v samotném studiu na vysoké škole překážka není. Mladí v západní a severní Evropě, na rozdíl od svých vrstevníků ve střední a jižní Evropě, zvládají kombinovat školu i práci. Nebo k tomu mají lepší podmínky a musejí překonávat méně překážek. Každá pracovní zkušenost, aktivita a finanční nezávislost na rodičích samozřejmě zvyšuje šanci, že lidé budou v životě úspěšní, dokáží se o sebe postarat a budou umět lépe řešit problémy.

Kde se život nedá vyladit

U nás a v dalších postkomunistických zemích střední a východní Evropy masové otevření vysokých škol svou roli v nižší pracovní aktivitě mladých sehrálo. Ještě v roce 1998 pracovalo ve věku mezi 15 a 24 lety 41,4 procenta lidí. Bylo to samozřejmě mnohem méně než ve Švýcarsku, Nizozemsku, Británii a Skandinávii. Do roku 2005 se ovšem jejich počet snížil na současnou úroveň 27,5 procenta. Vysokou školu v té době dokončovalo 11,9 procenta své generace, třetina dnešního stavu. Třeba v Polsku už to ale tehdy bylo 26,9 procenta. Ze srovnání je zřejmé, že se mladí ve střední Evropě, na rozdíl od mladých Švýcarů, Skandinávců nebo Britů, nenaučili ladit studia s alespoň nějakou prací.

Svou roli jistě sehrávají příležitosti i společenské vzorce. Kdybyste v Anglii, Americe, Nizozemsku nebo třeba v Dánsku provozovali životní styl vlastní řadě českých studentů, tedy bydlet u rodičů a žít jen z jejich peněz, budou se vám ostatní smát. Považuje se tam za naprosto přirozené, že s odchodem na univerzitu opouštíte domov. Pronajmete si spolu s kamarády byt a seženete alespoň nějakou práci. Buď jen proto, abyste si vydělali peníze na bohatý společenský život, který k té životné etapě přirozeně patří, nebo abyste začali sbírat pracovní zkušenosti, jež se vám později budou hodit do životopisu. Všichni vědí, že přijít na pracovní pohovor s čerstvým diplomem a nulovou pracovní zkušeností podstatně snižuje šanci, že dostanete dobré místo. Je to přirozené. Každý personalista raději sáhne po aktivním člověku, který může předvést, že už za sebou něco má.

Tento přirozený kulturně-civilizační vzorec výrazně přispívá k tomu, že země, kde hodně mladých z generace 24 minus pracuje, jsou vyspělejší, úspěšnější a silněji prosperují. Jen samotný výčet z čela žebříčku – Británie, Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko – mluví sám za sebe.

Mladým se tam samozřejmě také snáze hledá práce, protože společnost je méně rigidní a byrokratická. Studenti potřebují pružnost a volnost, různé speciální smlouvy a zkrácené úvazky. Těch je u nás i v dalších zemích střední a východní Evropy minimum. Ve Švýcarsku pracuje na částečný úvazek 36,3 procenta lidí. V Nizozemsku 49,6 procenta. V Německu 26,6 a v Dánsku 24,5 procenta. Nejméně z celé Evropy je to na Slovensku s 5,1 a u nás s 5,5 procenta. V Maďarsku je to šest a v Polsku 7,1 procenta.

O této velké slabině se mluví snad dvacet let. Nezměnilo se vůbec nic. V roce 2004 u nás na částečný úvazek pracovalo 4,5 procenta lidí. Zkostnatělost a podivný odpor k různým pružným formám práce připravuje mnoho mladých lidí o šanci získat už při studiích pracovní zkušenost a vydělat si peníze. Společnost zároveň přichází o jejich energii a chuť se učit. Tady je jedno z vysvětlení, proč pružné, přizpůsobivé společnosti dlouhodobě prosperují nesrovnatelně silněji než ty zkostnatělé a byrokratické. Vždycky je výhoda, když lidé nejsou postaveni před tvrdou volbu buď – anebo. Práce, nebo škola. Děti, nebo kariéra. Ty volby spolu úzce souvisí. Státy, kde je snadné sladit práci i výchovu dětí, mají proti těm rigidním výrazně menší demografické problémy.

Past pasivity a beznaděje

Jižní Evropa má s pružností práce a částečnými úvazky podobný problém jako ta střední. V Řecku je využívá jen 9,3 procenta lidí, ve Španělsku 15,8 a v Itálii 14,1 procenta. Na jihu Evropy se ale dá velmi nízká pracovní aktivita mladé generace vysvětlit její těžkou diskriminací na trhu práce. Tamní zákony a různé odborářské dohody chrání místa starších před mladými. Ve Španělsku se v posledních třech letech nezaměstnanost mladých blížila k šedesáti procentům. Teď výrazně klesla – na 46 procent. V Řecku už dokonce jednou šedesát procent přesáhla. I tam se ji ovšem podařilo snížit – na 48 procent. Jsou to země, kde mladí lidé zažívají těžké trauma z chabé životní perspektivy. Těžko mohou mít iluze, že by našli nějakou práci ještě při studiích. Teď, po prudkých poklesech z rekordních hodnot, mají skoro poloviční šanci, že zůstanou bez práce i dlouho po škole.

Jižní Evropa má celkově problém, že je kvůli svému špatně fungujícímu ekonomickému modelu – a zjevně nevhodně zvolené měně – schopná nabídnout práci nejmenšímu počtu svých obyvatel. Průměrná zaměstnanost v zemích OECD v generaci mezi 25 a 64 lety, která se považuje za plně produktivní (s výjimkou žen s malými dětmi není důvod, aby v ní někdo nepracoval) dosahuje 76 procent. V Řecku je to ale jen 62,6 a ve Španělsku 67,6 procenta. U těch zemí, kde pracuje nejvíce mladých, platí i pravidlo, že nejvíce pracují všechny generace. Ve Švýcarsku dosahuje zaměstnanost 86,9 procenta. Ve Velké Británii 82,8, v Dánsku 81,6 procenta.

Český unikát

A právě tady je vidět zajímavý paradox, který ukazuje, že u nás, na rozdíl třeba od Řecka, Španělska, ale taky Slovenska nebo Polska, mladí lidé z generace 24 minus nepracují čistě z kulturních a civilizačních důvodů. Naše ekonomika je totiž schopná nabízet stejný počet příležitostí k práci jako země, kde pracuje několikanásobně víc mladých. Celková zaměstnanost v té plně produktivní generaci mezi 25 až 64 lety je nižší než ve Švýcarsku. Celkově dosahuje 83,6 procenta. Pracuje tady ale víc lidí než v citované Británii, Dánsku nebo Nizozemsku. Je to srovnatelné s Německem s 83,3 procenta. Ostatní země střední Evropy jsou s velkým odstupem za námi.

Ze statistik vyplývá ještě jeden zajímavý paradox: mezi vysokoškolsky vzdělanou společností mají ženy velkou převahu nad muži ve všech zemích OECD s výjimkou Švýcarska. V poststudijní generaci 25 až 34 let má u nás vysokoškolský titul 32 procent žen, ale jen 24 procent mužů. V té nejmladší, ještě studijní generaci mezi 15 a 24 lety má alespoň nějakou práci 21,6 procenta žen a 29,2 procenta mužů. To je velká nerovnováha proti zemím, kde celkově pracuje hodně mladých. Ve Švýcarsku má v generaci 24 minus práci 60,9 procenta žen a 63,2 procenta mužů. V Nizozemsku 58,8 procenta žen a 59,7 procenta mužů. Nabízí se přirozené vysvětlení, že některé ženy už v té době mají děti. Jenže právě v tom není mezi Češkami, Švýcarkami a Nizozemkami žádný rozdíl. Druhé vysvětlení si žádá hlubší pohled do stavu vysokých škol. Převaha dívek na univerzitách míří na měkké společenské obory, nezřídka různé genderové, mediální a marketingové hybridy, které nedávají mnoho užitečné kvalifikace, jež by byla v reálném životě uplatnitelná. A možná se to odráží i v hůř dostupné práci, než když ji hledají kluci, kteří mnohem častěji míří na „tvrdé“ technické a přírodovědné obory, práva nebo ekonomii.

Mladým Čechům, na rozdíl od zjevně handicapovaných Řeků nebo Slováků, nebrání v tom, aby byli stejně pracovití a akční jako Britové nebo Švýcaři, slabá ekonomika s nedostatkem příležitostí, ale jen byrokracie a jejich vlastní životní styl a priority.