Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.
Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.
Český čtenář knih Terryho Pratchetta (1948–2015) zpozorní nad jeho knižní novinkou, sbírkou dvaceti povídek Jedním tahem pera, sotva si všimne jména nakladatele. Je to za třicet let totiž autorův kloudně první prozaický titul, který u nás nevyšel pod hlavičkou nakladatelství Talpress.
„Jde o derivát toho, co mě fascinuje. Od brutalistní architektury po stará auta,“ říká ilustrátor Tomáš Motal. Motalův svět je bezvýchodný, přitom pozoruhodně vtahující. Stejně jako krajina, ve které se odehrává. Bezpochyby jeden z nejpůsobivějších českých komiksů posledních let.
Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy.
Monografie absolventa oboru fotografie FAMU Jana Douši mapuje detailním, přitom velmi náruživým způsobem všechny oblasti života a tvorby českého exilového fotografa a kulturního organizátora Bohumila Krčila, mimořádné osobnosti české kultury. Jádro knihy je možno hledat v reprodukcích desítek fotografií z Krčilova života i dosud nepublikovaných snímků autorských. Krčil tu vystupuje jako jedinečná osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře není doceněn.
Dostanou-li se člověku, nadto odborníkovi v oboru, nedejbože do rukou seznamy povinné či doporučené četby pro žáky základních škol, je to nezřídka prostředek, jak si vyzkoušet míru vlastního údivu, jak začít pochybovat o příčetnosti tuzemského vzdělávacího systému či jak otestovat, kde leží hranice, za níž už nelze tolerovat učitelské manýry a je naopak potřeba se s nimi veřejně začít přít. Pro zachování svého duševního zdraví by tedy zjevně bylo vhodnější, kdyby bylo možné se takovým seznamům vyhnout.
Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová nepovažuje žádné ze svých rozhodnutí v krizích z doby šestnáctileté vlády za vyloženou chybu. Uvedla to v rozhovoru se skupinou RND, který poskytla u příležitosti vydání svých memoárů. Kniha s názvem Svoboda, Paměti 1954 - 2021 v úterý vyšla ve třech desítkách jazyků včetně češtiny. Kritiku, které čelí kvůli některým krokům v politice vůči Rusku, v migrační krizi či v době pandemie covidu-19, bývalá kancléřka podle svých slov bere na vědomí, za svými rozhodnutími si ale stojí.
Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje
Školní knihovny na Floridě odstraňují stovky knih, včetně románů od Stephena Kinga, Kurta Vonneguta nebo George Orwella. Podle zprávy Ministerstva školství Floridy pro školní rok 2023 až 2024 byly ze školních polic odstraněny klasiky jako Jatka č. 5 Kurta Vonneguta, Modrooká Toni Morrison nebo knihy s LGBTQ tematikou jako All Boys Aren’t Blue od George M. Johnsona. Podle změn v zákonech nyní mohou rodiče a obyvatelé státu snadněji napadnout obsah školních knihoven, upozorňuje NBC News.
Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.
Nakladatelství Penguin Random House UK oznámilo, že stáhne z prodeje knihu pro děti od kuchaře Jamieho Olivera po kritikách ze strany zástupců původního obyvatelstva Austrálie. Ti si stěžovali, že jedna z postav knihy Billy and the Epic Escape (Billy a velkolepý útek) je vylíčena za použití stereotypů týkajících se původního obyvatelstva, takzvaných Austrálců.
Ferrante je občas literárními kritiky očerňována tím, že její knihy zabředávají do červené knihovny, že píše literaturu pro lidi, kteří neumějí číst... I seriál může někdy připomínat limonádové telenovely, v nichž emoce padají jako prudký déšť. Ferrante ale tuto emoční intenzitu nikdy nepředkládá prvoplánově a bezobsažně. Veškerý děj se odehrává velmi obyčejně a příběh nespěchá za žádnou lacinou katarzí ani doslovným posláním.
Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo.
David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti…
Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
Mírovou cenu německých knihkupců na závěr Frankfurtského knižního veletrhu dostala americko-polská novinářka a spisovatelka Anne Applebaumová, která se dlouhodobě zabývá moderními dějinami východní Evropy. Nová držitelka mírové ceny vyzvala k dodávkám zbraní Ukrajině a k pomoci této zemi napadené v roce 2022 Ruskem, informovala agentura DPA. „Abychom Rusku zabránili v šíření autokratického politického systému, musíme Ukrajině pomoci zvítězit,“ řekla Applebaumová.
Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.
Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili při příležitosti jeho návštěvy uměleckého festivalu Fall, organizovaného pražským kulturním centrem DOX.
Intermediální výtvarník Patrik Pelikán o sobě občas prohlašuje, že není umělcem, ale zedníkem, což je pravda, jelikož tuto profesi vykonává už přes deset let souběžně se studiem na AVU. Pro Pelikána je ostatně proces tvorby důležitější než výsledek, což stvrzuje tělesný aspekt jeho práce, který se přetavuje do úmorné dřiny. Slavný Duchampův výrok „Mým uměním je žít“ bychom v Pelikánově případě tedy měli transformovat do věty „Mým uměním je pracovat“.
Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu. Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo.
„Jmenuji se Jiří Peňás, jsem obyvatel Letné, ale zároveň takový zdrženlivý cestopisec, který si dal kdysi za úkol, že každý týden napíše jeden portrét nějakého dosažitelného místa – nejsem žádný dobrodružný cestovatel.“ Těmito slovy začíná krátké video, které natočil autor Výprav. Reprezentativní box s šesti Peňásovými knihami i s mapou všech navštívených míst se na Hithitu bude za výhodnou cenu 1800 korun prodávat již jen několik posledních dní.
Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.
Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.
Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století. Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.
Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.
O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).
Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen… O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.
Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.
