Nakladatelství Penguin Random House UK oznámilo, že stáhne z prodeje knihu pro děti od kuchaře Jamieho Olivera po kritikách ze strany zástupců původního obyvatelstva Austrálie. Ti si stěžovali, že jedna z postav knihy Billy and the Epic Escape (Billy a velkolepý útek) je vylíčena za použití stereotypů týkajících se původního obyvatelstva, takzvaných Austrálců.
Ferrante je občas literárními kritiky očerňována tím, že její knihy zabředávají do červené knihovny, že píše literaturu pro lidi, kteří neumějí číst... I seriál může někdy připomínat limonádové telenovely, v nichž emoce padají jako prudký déšť. Ferrante ale tuto emoční intenzitu nikdy nepředkládá prvoplánově a bezobsažně. Veškerý děj se odehrává velmi obyčejně a příběh nespěchá za žádnou lacinou katarzí ani doslovným posláním.
Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo.
David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti…
Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
Mírovou cenu německých knihkupců na závěr Frankfurtského knižního veletrhu dostala americko-polská novinářka a spisovatelka Anne Applebaumová, která se dlouhodobě zabývá moderními dějinami východní Evropy. Nová držitelka mírové ceny vyzvala k dodávkám zbraní Ukrajině a k pomoci této zemi napadené v roce 2022 Ruskem, informovala agentura DPA. „Abychom Rusku zabránili v šíření autokratického politického systému, musíme Ukrajině pomoci zvítězit,“ řekla Applebaumová.
Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.
Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili na uměleckém festivalu Fall.
Intermediální výtvarník Patrik Pelikán o sobě občas prohlašuje, že není umělcem, ale zedníkem, což je pravda, jelikož tuto profesi vykonává už přes deset let souběžně se studiem na AVU. Pro Pelikána je ostatně proces tvorby důležitější než výsledek, což stvrzuje tělesný aspekt jeho práce, který se přetavuje do úmorné dřiny. Slavný Duchampův výrok „Mým uměním je žít“ bychom v Pelikánově případě tedy měli transformovat do věty „Mým uměním je pracovat“.
Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu. Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo.
„Jmenuji se Jiří Peňás, jsem obyvatel Letné, ale zároveň takový zdrženlivý cestopisec, který si dal kdysi za úkol, že každý týden napíše jeden portrét nějakého dosažitelného místa – nejsem žádný dobrodružný cestovatel.“ Těmito slovy začíná krátké video, které natočil autor Výprav. Reprezentativní box s šesti Peňásovými knihami i s mapou všech navštívených míst se na Hithitu bude za výhodnou cenu 1800 korun prodávat již jen několik posledních dní.
Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.
Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.
Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století. Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.
Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.
O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).
Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen… O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.
Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.
Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.
Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.
Laureátem 29. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal Jiří B. Mayer s knihou Závojnatky. Jeho rukopis se prosadil v konkurenci 127 zaslaných prací. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a originální skleněná plastika ve tvaru otevřené knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno ve čtvrtek 5. září 2024 v Kaiserštejnském paláci v Praze. Slavnostní večer uváděl Čestmír Strakatý.
Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.
Posledních několik let už nové desky Nicka Cavea neočekávám s takovou netrpělivostí jako kdysi. Před lety jsem si navíc ještě musel dávat pozor na jazyk, nazvat hudbu ubrečenou a k uzoufání patetickou je přece jen trochu nepatřičné, obzvlášť když se skrze ni autor vyrovnává s traumatem, které mu způsobila tragická smrt jeho syna. Ale nemohu si pomoct, od desky Push the Sky Away (2013) Cave skutečně nemá desku, kterou bych poslouchal s vášní, jinak než z pouhé úcty k němu.
Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.
Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.
Julian Casablancas z kapely The Strokes si před lety založil boční projekt The Voidz, kde pořádně upustil uzdu svým hudebním fantaziím. Jestli nějaké desky z poslední dekády mohou posloužit jako protiargument k tomu, že žánr indie rocku je už mrtvý, vyprázdněný pojem, jsou to právě první dvě desky The Voidz, Tyranny (2014) a Virtue (2018). Žánrová roztříštěnost, existenciální úzkost, nezařaditelnost přítomnosti, strach z budoucnosti, satira na popkulturu a ironizování nostalgie.
Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.
Komiksové nakladatelství Crew letos vydalo titul Komiks pro Ukrajinu s podtitulem Věnováno statečnému lidu Ukrajiny. Je to patnáct krátkých povídek plus plakáty, obálky a politické kresby zámořských kreslířů, které vyšly ve Spojených státech jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. České vydání je převod amerického, jež vyšlo ovšem před dvěma lety, tedy v době nejvíc zjitřené světové reakce na ruské barbarství, kdy kreslíři zastoupení v této knize měli pochopitelnou zvýšenou potřebu na převratné události reagovat a případně nějak pomoci jejich obětem.
Pokud se letos v české poezii knihou roku stala sbírka Červený obr od Terezy Bínové, tak debut roku v téže žánrové kategorii bude patřit jistojistě mladému básníkovi Lubomíru Tichému. Konkrétně za jeho lyrickou prvotinu nazvanou Místní. Vsadit si na to v Tipsportu tentokrát nemůžete, ale věřit byste nám mohli. Tento pomyslný vavřín ostatně stvrzuje i nakladatelství Fra, kde kniha vyšla. Nestává se moc často, aby začínající autor vydal debut u jedné z našich nejprestižnějších literárních značek. Vybíravý Petr Borkovec má čich nejen na brouky, ale i na dobré básníky.
