Už zase křičí a ukazuje prstem

Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis, jejich kouzlo bylo v tom, že se nebrali příliš vážně, dokázali se sami shodit, zároveň byli zdaleka nejstylovější – od způsobu, jakým se oblékali, až po knihy, které četli. Na Different Class se střetává láska, sex a život v jeho nejšpinavějším podání s tím nejvzletnějším popem. Čím je píseň zpěvnější, tím více je její text zralý na psychiatra, pop pro outsidery asi nikdy nezněl lépe. A nikdy poté už nebyli Pulp tak bezútěšně bezstarostní. „Jako teenager jsem hodně svých myšlenek o sexu nebo vztazích převzal z písní,“ říká dnes jednašedesátiletý zpěvák a textař kapely Jarvis Cocker. „Zjistil jsem, že realita je úplně jiná. Mým posláním se stalo pokusit se o tom psát způsobem, který mi připadal realističtější. Jednou jsem mluvil s přírodovědcem Davidem Attenboroughem a ten mi řekl, že v podstatě všechna zvířecí volání jsou jen pářící volání, kdy se ptají po někom, s kým by mohla mít sex. Vlastně jsem se svými písněmi dělal to samé,“ přehání Cocker, jak u něj ostatně bývá zvykem. Pulp jsou zpátky se vším, co k nim patří. Sabotáž vzpomínkových rozhovorů, ironické pomrkávání směrem k fanouškům a hlavně výborný první singl Spike Island, který zní, jako kdyby se posledních čtyřiadvacet let hudební historie vůbec neodehrálo. Kdepak nějaké koncerty vyčpělých machistů z Oasis, letošní léto bude patřit nostalgii neurotiků. Znáte snad jinou kapelu, co dokáže udělat hit z písně, jež začíná slovy „Zde přichází další můj panický záchvat“? Těch pár týdnů čekání si zkraťte třeba skvělou loňskou knihou Uncommon People: Britpop and Beyond in 20 Songs od novinářky Mirandy Sawyer. „Jediná kniha o polovině devadesátých let, kterou jsem četl a která dokázala plně přiblížit, jaké to bylo, když jsem je prožíval,“ píší o ní dojatí britští pamětníci.

Pulp: More, Rough Trade, 50 min., vyjde 6. června

Už zase křičí a ukazuje prstem

Je vědecky dokázáno, že mezi zánikem Slunce a okamžikem, kdy se o něm dozvíme, uplyne něco kolem osmi minut. To odpovídá době, kterou potřebuje světlo k překonání vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. V dané situaci bychom o momentu, který se odehrál v minulosti, neměli žádné tušení a nesli bychom pouze jeho fatální následky. Právě po tomto děsivě nepředstavitelném astronomickém jevu se jmenuje první komplexní monografie českého sochaře a vizuálního umělce Matěje Franka: The Death of the Sun. Empty Places / Smrt Slunce. Prázdná místa. Publikace dokazuje, že soudobé sochařství se už nemusí přetavovat pouze do figurativně hmotného umění, ale že naopak vstupuje do pestrého intermediálního dialogu s architekturou, land artem, body artem, filmem či fotografií.

Matěj Frank: The Death of the Sun. Empty Places / Smrt Slunce. Prázdná místa, Barbora Kundračíková (ed.), nakladatelství Bludný kámen, KANT, 304 str.

Nová galerie

Otevírá se nový výstavní prostor na Malé Straně. Ethera galerie se bude zaměřovat především na současné směry v oblasti minimalismu a abstrakce. Součástí galerie bude také Artshop, kde najdete originální umělecká díla a limitované edice tisků. Otevření galerie doprovodí výstava Topologie hrany zakladatelů galerie – Karolíny Jež a Jakuba Grosze – zaměřená na minimalistickou geometrickou abstrakci. Vernisáž a slavnostní otevření galerie se uskuteční 20. května. Výstava potrvá do poloviny června, poté ji nahradí samostatná expozice italského abstraktního malíře Franca Hullera.

Karolína Jež a Jakub Grosz: Topologie hrany, Ethera galerie, Praha, do 14. 6. 2025

Temné uličky

Mladý lékař přijíždí na odbornou konferenci do Karlových Varů, kde ho čeká večerní vystoupení před naplněným sálem. Svou nervozitu se rozhodne zmírnit krátkou procházkou po okolí. Ulice cizího města ho zavedou až k jeho okraji a vyhlášeným lesním vyhlídkám, kde se muž nechá zlákat nenápadnou opuštěnou uličkou. Příběh starý jako lidstvo samo. Vypadá to, že thrillery od ženských autorek zažívají svou renesanci. Novou knihu v těchto dnech vydává i Kateřina Surmanová, jejíž Šepot z lesa patří k tomu nejlepšímu, co u nás v tomhle někdy stále ještě inovativním žánru za poslední roky vyšlo.

Kateřina Karolová: Postranní ulička, nakl. XYZ, 240 str.