Vůbec první registrovaná architektka v Pákistánu postavila svou kariéru na návrzích miliardových sídel vládních i finančních institucí. Skutečné důvody, proč se Yasmeen Lariová nyní dočkala udělení jednoho z největších profesních ocenění přímo z rukou krále Karla III., však leží někde docela jinde. Zajistit milion nových příbytků během následujících dvou let. To je aktuální cíl, který si Yasmeen Lariová stanovila po loňských mimořádně ničivých povodních v Pákistánu.
Šestnáctitisícové městečko jihovýchodně od Prahy si aktuálně užívá mimořádný zájem médií z celého světa. Vděčí za to nové školce, která zaujme už na první pohled svou excentrickou podobou, jež má podle jejího architekta podněcovat svobodnou hru dětí v dnešní regulacemi svázané společnosti. Z nádraží sem nevede zrovna pěkná procházka. Nejdřív se musíte vymotat z labyrintu prapodivných nadchodů a podchodů.
Organické vrstvení historických epoch a slohů se prolíná domem v jedné z nejstarších částí Starého Města pražského od sklepů až po krovy a ilustrativně současně dokládá postupný vývoj pražského jádra. K těmto historickým vrstvám nyní architekti ze studia QARTA Architektura přidali v rámci komplexní a detailní rekonstrukce zcela novou, která je však nijak nepřehlušuje. Krátkodobé ubytování, hluční turisté, trdelníky namísto pekáren, suvenýry místo drogerií i nedostatečná nabídka bydlení.
Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.
Když se před pár lety začala šířit zpráva o tom, že v Roztokách u Prahy byla objevena dosud neznámá stavba jednoho z nejvlivnějších českých architektů první poloviny dvacátého století, stáli v úžasu i sami znalci díla Jana Kotěry. Raná stavba tvůrce, od jehož úmrtí nás dělí sto let, se po dekádách dřímání pod slupkou pozdějších úprav dočkala pečlivé obnovy až nedávno díky obdivuhodnému úsilí jejího nového majitele.
Nejslavnější uruguayský architekt všech dob odstartoval svou hvězdnou kariéru nebývale rychle – a v nebývalém tempu. Ve věku, kdy se architekti zpravidla teprve seznamují se svou budoucí profesí, Rafael Viñoly už pracoval na návrzích velkých obytných souborů. Díky tomu nese jeho podpis kolem šesti stovek projektů. Posledních deset let nepatřilo mezi nejpohodovější období profesního života Rafaela Viñolyho. Přestože o prestižní zakázky neměl nouzi.
Při projíždění územím nikoho kolem vlakového nádraží by vás ani nenapadlo, že právě tady v záplavě chátrajících staveb a billboardů najdete jeden z nejzajímavějších gastronomických podniků celého Liberce. V jednom ze starých nádražních skladů se totiž místní úspěšní podnikatelé rozhodli vybudovat nové útočiště své vyhlášené pražírny, které si vás získá skvělou kávou i obdivuhodně pojatým prostorem.
Napříč republikou bychom na prstech jedné ruky napočítali menší města a obce, jež dlouhodobě dbají o kvalitu architektury a veřejného prostoru. Vedle tradičně zmiňované Litomyšle, Dolních Břežan nebo Líbeznic jsou to takéTrojanovice začaly svou novou identitu stavět na kvalitní architektuře takřka před patnácti lety, během kterých se tady podařilo uskutečnit nějakých deset pozoruhodných novostaveb a rekonstrukcí. beskydské Trojanovice s necelými třemi tisíci obyvateli.
Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.
Veřejnosti ne příliš známý architekt jedněch z nejavantgardnějších projektů minulého století dostal ke konci svého života příležitost zrealizovat šestici monumentálních staveb, které snadno rozpoznáte i z letadla po odletu z Ruzyně. Přestože kladenské věžáky dnes oslavujeme jako zcela unikátní architektonický soubor evropského významu, Josefa Havlíčka vyčerpaly po psychické i fyzické stránce a přispěly k jeho předčasné smrti.
Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.
Zajistit jeden nový byt každou hodinu. To je aktuální cíl strategie, kterou loni schválilo pražské zastupitelstvo, aby hlavní město dokázalo do budoucna zajistit dostatek bydlení pro stále se zvyšující počet svých obyvatel. Nová výstava v Centru architektury a městského plánování (CAMP) pomocí přehledných grafů a čísel seznamuje s kontextem bytové krize, kterou pociťuje stále víc Pražanů.
Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.
Od roku 1989 se toho v areálu Pražského hradu po architektonické stránce odehrálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve většině případů jde o drobné zásahy a úpravy, které při procházce ani nezaznamenáte, najdeme tu ovšem také několik výrazných stavebních intervencí vnášejících do památkově bedlivě střeženého prostředí nové impulzy – a nutno zdůraznit, že zpravidla velmi kvalitní. Celé toto období si můžeme rozparcelovat do třech dekád reprezentovaných třemi českými prezidenty, kteří se k podobě hradního areálu chovali zcela rozdílně.
Jako kosmická loď ze sci-fi filmu schovaná za štukovanými fasádami historického činžovního domu. Tak působil dnes již neexistující interiér bytu vlivného londýnského kritika architektury, který pro něj začátkem 80. let vypracoval Jan Kaplický. Teď se na toto málo známé dílo neofuturistického architekta zaměřuje výstava v pražské Winternitzově vile.
Měl to být jeden z největších projektů Karla Pragera, kterému se průběžně věnoval od šedesátých až do konce sedmdesátých let. Na území zvaném Pelc-Tyrolka v trojské kotlině se podle jeho návrhu zamýšlelo vybudovat rozlehlý vysokoškolský areál zahrnující fakultní budovy, menzu i koleje. Stejně jako v mnohých dalších případech však z původního Pragerova návrhu sešlo, ba co hůř – postavil se jen jeho fragment působící nemístně a až smutně osamoceně. Na jedné straně krásné místo pod skálou na pravém břehu Vltavy nedaleko zoo totiž od napojení na širší okolí odřezává spleť mnohaproudových silnic.
Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k obrovským soukromým i veřejným investicím do rozvoje cestovního ruchu v horských oblastech. Jedním z těch nejambicióznějších (a esteticky nejradikálnějších) projektů byla výstavba odlehlého střediska, kde se mělo sportovat v architektonicky a umělecky velkolepém areálu.
Stačí vzít za kliku postranního vchodu do Rudolfina a náhle vstoupíte do úplně jiného prostředí, než jaké tento neorenesanční palác hudby nabízí – je to svět plný barev, rozličných materiálů, povrchů a nevšedních detailů. Vítejte ve zbrusu nových prostorech edukačního centra České filharmonie. Realizace z dílny 0,5 Studia dokážete mezi tuzemskou produkcí obvykle poměrně snadno rozeznat. Hlavně v otázce interiérové tvorby totiž patří mezi nejoriginálnější tvůrce u nás.
V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.
Architekt David Kotek tvrdí, že lokalita je vždy mnohem důležitější než dům samotný. Dům lze totiž upravit, přizpůsobit aktuálním potřebám, širší okolí udávající atmosféru místa však přetvoříte jen stěží. A příběh jeho po všech stránkách nevšedního bydlení architektovo přesvědčení stvrzuje. Na starý větrný mlýn narazil David Kotek náhodou při svých pravidelných vyjížďkách na kole po Ostravsku, odkud tento šestačtyřicetiletý architekt pochází.
Jedenadvacet let čekání je u konce. Po únavných odkladech a průtazích se o víkendu konečně otevřel nový areál Slovenské národní galerie. Vůbec největší slovenská investice do veřejné kulturní stavby od revoluce přinesla nejen nové výstavní prostory, ale také probudila k životu spící kus města.
Náprava chyb minulých generací. Tak by se dal stručně vystihnout jeden ambiciózní projekt městské regenerace, který se rodil dvacet let. Tam, kde se od sedmdesátých let v několika pruzích proháněla auta vysokou rychlostí, opět líně teče voda, bzučí včely a dovádějí místní obyvatelé.
Pro prosperujícího českého továrníka navrhli pokrokoví mladí architekti na sklonku třicátých let 20. století jednu z nejnákladnějších funkcionalistických vil v celém Československu, ze které se však po sametové revoluci záhy stal vybydlený squat. Majestátní stavba se nyní po mimořádně pečlivé rekonstrukci trvající patnáct let poprvé otevřela veřejnosti. Důvodem žalostného stavu kdysi reprezentativní vily byly restituční a majetkové spory v devadesátých letech.
Nedělní zápas mezi domácím Katarem a Ekvádorem zahájil dvaadvacátý fotbalový šampionát – historicky nejdražší mistrovství světa, ve kterém jde víc o demonstraci moci a zdrojů pořadatelské země než o samotný sport. A architektura stadionů tomu jasně odpovídá.
„Výjimečný architektonický počin.“ Tak zhodnotila mezinárodní porota letošního vítěze nejsledovanější soutěžní přehlídky architektury u nás. Stalo se jím vlastní bydlení architektů Jiřího a Barbory Weinzettlových, které si vytvořili úchvatnou přestavbou starých domů na jihu Čech. Tato volba však s sebou zároveň nese otázky, jakým typům architektonických projektů by se v dnešní době mělo dostávat těch největších poct a pozornosti.
Pokud se dnes projdete Honěticemi, poklidnou vesničkou jihozápadně od Kroměříže, na první pohled vás tady asi nic nepřekvapí. Jednu „specialitu“ ale možná sami po chvíli rozluštíte. Ocitáte se totiž prakticky výhradně mezi původními obyčejnými venkovskými domy a hospodářskými objekty – některé už dlouho chátrají, jiné mají za sebou více či méně zdařilou rekonstrukci. Dokazují to i údaje Českého statistického úřadu – v roce 1869 v Honěticích stávalo třiasedmdesát domů, roku 2011 osmašedesát.
Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem. Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít.
Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.
Rekonstrukce, konverze, regenerace. To jsou hesla, která už pár let hýbou soudobou architekturou po celém světě. Namísto uhrančivých novostaveb dostávají přednost spíš pokornější zásahy a práce se starými objekty. Svou zásluhu na tom má vedle stále většího důrazu na udržitelnou architekturu (nikoli jen ve smyslu environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém) také přesycenost vizuální pompézností, která je při řešení dnešních problémů příliš slabá.
Střešní bazény, privátní sauny a kluby, prostorné balkony se zelení a obchody se službami pár kroků od domovních dveří. Ne, to není popis nového rezidenčního komplexu s drahými byty poblíž centra města, řeč je o jednom sídlišti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které dokazuje, že i cenově dostupné městské byty mohou mít punc žádaného bydlení. V různých žebříčcích hodnotících životní úroveň a spokojenost obyvatel konkrétních měst se na prvních dvou příčkách pravidelně střídají Kodaň a Vídeň.
