Stačí vzít za kliku postranního vchodu do Rudolfina a náhle vstoupíte do úplně jiného prostředí, než jaké tento neorenesanční palác hudby nabízí – je to svět plný barev, rozličných materiálů, povrchů a nevšedních detailů. Vítejte ve zbrusu nových prostorech edukačního centra České filharmonie. Realizace z dílny 0,5 Studia dokážete mezi tuzemskou produkcí obvykle poměrně snadno rozeznat. Hlavně v otázce interiérové tvorby totiž patří mezi nejoriginálnější tvůrce u nás.
V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.
Architekt David Kotek tvrdí, že lokalita je vždy mnohem důležitější než dům samotný. Dům lze totiž upravit, přizpůsobit aktuálním potřebám, širší okolí udávající atmosféru místa však přetvoříte jen stěží. A příběh jeho po všech stránkách nevšedního bydlení architektovo přesvědčení stvrzuje. Na starý větrný mlýn narazil David Kotek náhodou při svých pravidelných vyjížďkách na kole po Ostravsku, odkud tento šestačtyřicetiletý architekt pochází.
Jedenadvacet let čekání je u konce. Po únavných odkladech a průtazích se o víkendu konečně otevřel nový areál Slovenské národní galerie. Vůbec největší slovenská investice do veřejné kulturní stavby od revoluce přinesla nejen nové výstavní prostory, ale také probudila k životu spící kus města.
Náprava chyb minulých generací. Tak by se dal stručně vystihnout jeden ambiciózní projekt městské regenerace, který se rodil dvacet let. Tam, kde se od sedmdesátých let v několika pruzích proháněla auta vysokou rychlostí, opět líně teče voda, bzučí včely a dovádějí místní obyvatelé.
Pro prosperujícího českého továrníka navrhli pokrokoví mladí architekti na sklonku třicátých let 20. století jednu z nejnákladnějších funkcionalistických vil v celém Československu, ze které se však po sametové revoluci záhy stal vybydlený squat. Majestátní stavba se nyní po mimořádně pečlivé rekonstrukci trvající patnáct let poprvé otevřela veřejnosti. Důvodem žalostného stavu kdysi reprezentativní vily byly restituční a majetkové spory v devadesátých letech.
Nedělní zápas mezi domácím Katarem a Ekvádorem zahájil dvaadvacátý fotbalový šampionát – historicky nejdražší mistrovství světa, ve kterém jde víc o demonstraci moci a zdrojů pořadatelské země než o samotný sport. A architektura stadionů tomu jasně odpovídá.
„Výjimečný architektonický počin.“ Tak zhodnotila mezinárodní porota letošního vítěze nejsledovanější soutěžní přehlídky architektury u nás. Stalo se jím vlastní bydlení architektů Jiřího a Barbory Weinzettlových, které si vytvořili úchvatnou přestavbou starých domů na jihu Čech. Tato volba však s sebou zároveň nese otázky, jakým typům architektonických projektů by se v dnešní době mělo dostávat těch největších poct a pozornosti.
Pokud se dnes projdete Honěticemi, poklidnou vesničkou jihozápadně od Kroměříže, na první pohled vás tady asi nic nepřekvapí. Jednu „specialitu“ ale možná sami po chvíli rozluštíte. Ocitáte se totiž prakticky výhradně mezi původními obyčejnými venkovskými domy a hospodářskými objekty – některé už dlouho chátrají, jiné mají za sebou více či méně zdařilou rekonstrukci. Dokazují to i údaje Českého statistického úřadu – v roce 1869 v Honěticích stávalo třiasedmdesát domů, roku 2011 osmašedesát.
Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem. Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít.
Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.
Rekonstrukce, konverze, regenerace. To jsou hesla, která už pár let hýbou soudobou architekturou po celém světě. Namísto uhrančivých novostaveb dostávají přednost spíš pokornější zásahy a práce se starými objekty. Svou zásluhu na tom má vedle stále většího důrazu na udržitelnou architekturu (nikoli jen ve smyslu environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém) také přesycenost vizuální pompézností, která je při řešení dnešních problémů příliš slabá.
Střešní bazény, privátní sauny a kluby, prostorné balkony se zelení a obchody se službami pár kroků od domovních dveří. Ne, to není popis nového rezidenčního komplexu s drahými byty poblíž centra města, řeč je o jednom sídlišti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které dokazuje, že i cenově dostupné městské byty mohou mít punc žádaného bydlení. V různých žebříčcích hodnotících životní úroveň a spokojenost obyvatel konkrétních měst se na prvních dvou příčkách pravidelně střídají Kodaň a Vídeň.
Zemřel architekt Tančícího domu, hlásaly titulky českých i zahraničních médií 17. září. Díky této světově proslulé stavbě si Vlado Milunić vydobyl takovou pozornost jako málokterý jiný tuzemský architekt. Jeho skutečný přínos pro českou architekturu ovšem spočívá v něčem zcela jiném. V této nechtěné situaci se ocitají mnozí architekti a architektky. Během své kariéry navrhnou jednu stavbu, pro kterou si je veřejnost zapamatuje, a z jejího stínu se dostávají už jen obtížně.
Před padesáti lety se v hlavním městě Bavorska odehrály letní olympijské hry, pomocí kterých se Německo snažilo definitivně vystoupit ze stínu druhé světové války a celému světu se prezentovat jako moderní a demokratická země. Tyto ideály mělo vyjadřovat také urbanistické a architektonické řešení velkorysého olympijského areálu, u kterého se mohou pořadatelské země inspirovat i dnes.Celý projekt olympijského areálu se rodil pod obrovským časovým tlakem.
V jedné malebné obci na Valašsku najdeme od minulého roku stavbu, která se může sebevědomě zařadit mezi nejlepší příklady vstupu soudobé architektury do venkovského prostředí u nás. Odvážná a pokorná realizace něžně objímající farní areál vyniká nejen svým elegantním uspořádáním, ale i kvalitně zpracovanými detaily.
Mnohé z vůbec nejlepších českých staveb šedesátých a sedmdesátých let najdeme v zahraničí. Ambasády dávaly totiž architektům neobvyklou míru tvůrčí svobody i šanci spolupracovat s kvalitními západními firmami. Díky tomu mohl vzniknout nefalšovaný gesamtkunstwerk v brutalistickém kabátě. „Při zahajovací recepci ve Stockholmu projevil nejvýznamnější švédský host zájem o rozhovor s architektem.
Přestože na začátku své kariéry stál odhodlaně v první linii právě se formujícího pluku avantgardní moderny, posléze zběhl do značně konzervativnějšího tábora nového historismu. Také z toho důvodu byl autor první moderní stavby rakouské monarchie, od jehož narození si právě připomínáme sto padesát let, až donedávna nezaslouženě přehlížen.
Architekti ze slovenského ateliéru beef vyprojektovali na okraji města Palma de Mallorca pro českého investora luxusní víkendový dům, který zaujme především svou snahou interpretovat lokální stavební tradice. Od začátku měli architekti jasno v tom, jak jejich návrh soukromé rezidence vypadat nemá. Nechtěli, aby jejich stavba působila jako architektonický export z pevninské Evropy bez jakéhokoli vztahu ke geografickému i kulturnímu kontextu místa.
Vila svou protáhlou hmotou vyplňuje takřka všechnu plochu vršku útesu. Je na něm posazena jako abstraktní objekt na hony vzdálený běžnému středomořskému domu, zároveň však se svým dramatickým prostředím navazuje důvěrný dialog v několika (na první pohled možná nezřetelných) rovinách. Dům se svou třípodlažní hmotou přizpůsobuje skalnatému podloží, měkce po něm stoupá a kopíruje jeho nerovnosti.
Vytvořit úplně obyčejné místo, za kterým lidé nebudou hledat žádného konkrétního architekta. S tímto pokorným cílem navrhly dvě české architektky proměnu nejmenšího žižkovského náměstí, která inspiruje nejen svým zpracováním, ale také odpovědným a zároveň neústupným přístupem. Strmé dlážděné ulice, bloková zástavba solidních činžovních domů, kočičí hlavy, nečekané průhledy typické pro tuto pražskou část. To jsou hlavní rysy dolního Žižkova,
Na území Grónska najdeme dnes už jen několik málo posledních historických vesnic a osad se stálými obyvateli. V důsledku rozvoje rybářského průmyslu i politiky Dánska, jehož je ostrov autonomní součástí, totiž postupně docházelo k přesídlování vesničanů do měst a větších osad, především do hlavního města Nuuk. To vedlo k vytvoření mnoha vylidněných osad duchů, které jsou po odchodu svých obyvatel vydány napospas drsnému místnímu klimatu.
V polovině šedesátých let se brazilské hvězdě architektury dostalo další privilegované zakázky – navrhnout luxusní hotelový komplex na jednom z nejlepších pozemků celé Madeiry. Ostrov si od projektu sliboval velký ekonomický i kulturní přínos, pro Oscara Niemeyera to však byl jeden z řady projektů, od kterého dal později navzdory svému prokazatelnému autorství ruce pryč. Už na satelitních snímcích Funchalu, hlavního města malého ostrova v Atlantském oceánu, tato budova upoutá vaši pozornost.
Pokud jde o počet obyvatel, nemají panelové domy v Česku konkurenci. Stále v nich žije třetina Čechů, v Praze dokonce polovina obyvatel. A i když nad paneláky mnozí ohrnovali a stále ohrnují nos, realita je taková, že poptávka po bytech v nich ani zdaleka neklesá. Svůj podíl na tom má pochopitelně současná bytová krize šponující ceny nemovitostí, ale také zdařilé příklady toho, že byty v panelácích lze poměrně snadno přizpůsobit individuálním potřebám a vytvořit z nich atraktivní bydlení – a to jak pro mladé samotáře, tak pro rodiny.
Weinviertel, historické území severovýchodního Rakouska při hranicích s jižní Moravou, patří mezi vyhlášené vinařské regiony. Místní zvlněná krajina je poseta rozlehlými vinohrady, mezi kterými se schovávají drobné obce s tradiční zástavbou a pitoreskními sklepními uličkami. Region spadající pod spolkovou zemi Dolní Rakousy sází v první řadě na enoturistiku a místní vinařství i díky tomu prosperují také v posledních letech – koneckonců se tady vyrobí třetina všech rakouských vín.
Když si člověk dnes prohlíží fotografie, v jakém stavu byl ještě před deseti lety jeden z nejvýznamnějších klášterních areálů z období baroka u nás, žasne nad tím, jaký kus práce se v odlehlém sedmitisícovém městě podařilo díky energii několika místních zrealizovat. Rozsáhlý klášterní komplex, který vznikl velkorysou barokní přestavbou podle projektu Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů z počátku 18. století, byl totiž totálně zpustošen za vlády komunistů, kdy v něm byl zřízen internační tábor pro řeholnice, které v něm žily v nelidských podmínkách.
Enoturistika, relativně nová forma cestovního ruchu spojená s poznáváním a konzumací vína, nabírá v posledních dekádách na významu. Nová vinařství se proto nestavějí už jen jako ryze výrobní areály, ale jako lákavé turistické destinace, kde se lidé mohou pobavit v architektonicky promyšlených prostorech a užít si krásnou krajinu. Vzorem takových snah je luxusní jihofrancouzské vinařství, kde na jednom místě najdeme hned několik realizací předních světových architektů.
Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky. Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu.
Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.
Historická budova památkově chráněných jatek po dekádách chátrání vstupuje do nové éry. Pozoruhodná konverze je dalším dokladem transformace postindustriálního města, které vsadilo na kvalitní soudobou architekturu. Když přijde řeč na hlavní centra soudobé české architektury, obvykle se zmiňují malá města a obce, jako jsou Litomyšl, Dolní Břežany nebo Líbeznice. Velká města totiž v tomto ohledu dlouhodobě zaostávají, což souvisí s nízkou poptávkou ze strany veřejných zadavatelů.
