Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.

Masivní a přívětivá

Byl to nejkrvavější teroristický útok ve Spojených státech do 11. září. Dne 19. dubna 1995 došlo k masivnímu bombovému útoku v Oklahoma City, při kterém zemřelo sto šedesát osm lidí. Cílem byla osmipodlažní federální budova Alfreda P. Murraha, kterou masivní nálož doslova roztrhala, vzhledem k její poloze v centru města však bylo poškozeno přes tři stovky dalších staveb.

Na chicagskou architektku Carol Ross Barneyovou, která byla následně pověřena vypracováním projektu nové federální budovy, čekal velmi nelehký úkol s ohledem na všeobecné obavy z dalšího možného útoku, kvůli kterým prezident Bill Clinton vydal zpřísňující bezpečnostní opatření týkající se třeba i odolnějších konstrukcí vládních staveb. Barneyová však z úkolu vybruslila s grácií – navrhla budovu s masivními železobetonovými zdmi o tloušťce pětatřiceti centimetrů, zároveň však nerezignovala na její otevřenost a přívětivost směrem k pracovníkům i veřejnosti. „Pokud byste měli vybrat jednu budovu, která odráží, jak se život v Americe změnil kvůli hrozbě terorismu, byla by to právě tato. Významným úspěchem Barneyové je to, že vytvořila projekt, který akceptuje novou bezpečnostní realitu, aniž zničila zásady – a z velké části i realitu – otevřené společnosti,“ píše pro deník Chicago Tribune kritik architektury Blair Kamin.

Oklahomský projekt je pro Carol Ross Barneyovou příznačný z vícera důvodů. Demonstruje její zájem o vytváření civilně příjemného městského prostředí, ze kterého profitují všichni bez ohledu na věk nebo sociální třídu, a současně vystihuje typ zakázek klientů, se kterými pracuje prakticky celý svůj život. Jsou to především veřejní zadavatelé či různé organizace zabývající se kulturními a sociálními otázkami. Barneyová je označuje jako „šlechetné klienty“, kteří sice většinou neoplývají velkými rozpočty, ale věnují se oblastem, které jí dávají smysl.

Carol Ross Barneyová se popisuje jako „dítě šedesátých let“. Kromě značného sociálního cítění je pro ni příznačný také zájem o životní prostředí, který si odnesla z působení v mírových sborech, kdy po studiu architektury odletěla s manželem na Kostariku, aby pracovala na ochraně tamní přírody. Jako architektka se nikdy nevěnovala pouze projektování, ale hledá si vlastní témata, která se snaží otvírat a přivádět k nim pozornost. V polovině sedmdesátých let se ve svých čtyřiadvaceti letech stala první prezidentkou organizace Chicago Women in Architecture, pomáhající prosazení žen v architektuře, která tou dobou byla výsostně mužskou profesí.

Doma

Život i dílo třiasedmdesátileté architektky jsou spjaty s jejím rodným Chicagem, kde také roku 1981 založila vlastní architektonické studio Carol Barney Architects. Právě tady taky před pár lety dokončila svůj nejdůležitější projekt týkající se revitalizace veřejného prostoru měst. Přes patnáct let totiž usilovala o proměnu zapomenutého nábřeží v centru Chicaga, ve kterém na rozdíl od většiny viděla obrovský potenciál. Nakonec dostala příležitost proměnu víc než dvoukilometrové náplavky spolu s dalšími navrhnout – po dokončení se místo stalo obrovským magnetem, kde lidé odpočívají a sportují v bezprostředním kontaktu s vodní hladinou.

Největší zásluhou chicagské architektky je její poukazování na to, v jakém spektru oblastí a projektů mohou její kolegové a kolegyně působit. Architektura totiž není jen otázkou krásných muzeí a rodinných domů. „Po celou dobu své praxe, celou svou kariéru, se zaměřuji na věci, které se obvykle ‚nenavrhují‘,“ říká Barneyová. „Lidé si někdy myslí: ‚No, můžeme si dovolit o tomhle moc nepřemýšlet,‘ jako třeba vlakové zastávky nebo obecně infrastruktura. Neexistuje ale nic, co by někdo nemusel navrhnout.“