Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.

Krok po kroku

Siru Davidu Alanu Chipperfieldovi cestičku nikdo nevyšlapal. Neměl vlivné rodinné konexe ani bohaté investory ze svého okolí, kteří by mu na začátku kariéry přihráli nějakou tu zakázku, u které by se mohl blýsknout. Protože vyrůstal na odlehlé farmě v hrabství Devon na jihozápadě Anglie, pohyboval se mezi obyčejnými stavbami, které měly v první řadě dobře sloužit, nikoli oslňovat. Jeho dětským snem bylo stát se veterinářem, ve škole mu však šlo vedle sportu hlavně kreslení, takže se nakonec rozhodl pro architekturu. Několik let pak pracoval ve studiích slavných architektů, než si ve dvaatřiceti založil vlastní ateliér, v jehož prostorech společně s dalšími provozoval malou galerii 9H, která prezentovala práce tehdy přehlížených evropských architektů.

Netrvalo dlouho a mladého architekta si všiml slavný japonský módní návrhář Issey Miyake, pro kterého začal ihned navrhovat interiéry butiků – nejen v Londýně, záhy také v Japonsku, kam se kvůli tomu na čas přestěhoval. V Japonsku se přes Miyakeho dostal ke svým prvním velkým zakázkám (muzeu Gotoh, budově pro Toyotu a sídlu společnosti Matsumoto), které dokončil zkraje devadesátých let. „Začátek své kariéry jsem si trochu vymyslel. S interiéry obchodů, projekty v Japonsku a pár soutěžními návrhy už ale bylo možné vzbudit v ostatních představu, že mám opravdovou kancelář,“ řekl devětašedesátiletý architekt deníku The Guardian.

Nejjistější

A zdání úspěšné kanceláře se Chipperfieldovi očividně navodit podařilo, jelikož roku 1993 byl osloven do soutěže, která nakonec vyústila v projekt, který sám označuje jako zlomový. Tehdy se hledala cesta, jak naložit s ruinou Nového muzea na berlínském Muzejním ostrově, které zničilo bombardování za druhé světové války. Britský architekt při řešení složitého úkolu prokázal, co mu jde nejlépe – navrhl pokorné zásahy, přitom však úchvatně poetické úpravy, které sešily staré s novým málo vídaným způsobem. Realizace zaznamenala doslova senzaci, a to jak mezi odborníky, tak i turisty. Rekonstrukce Nového muzea je současně nejlepší ukázkou toho, v čem David Chipperfield exceluje především ­– a sice při práci v historickém prostředí, které dokáže povznést a zároveň tiše doplnit vhodnou vrstvou moderní architektury. Prokázal to také u loni dokončené revitalizace renesanční Staré prokurácie na náměstí Sv. Marka v Benátkách. Architekt, který byl roku 2010 povýšen do rytířského stavu, nemá problém držet své ego pevně na uzdě.

Je to zásluhou jeho analytického uvažování o každém individuálním projektu. Chipperfield tvrdí, že oproti své generaci, která se většinově soustřeďuje na produkt, jemu jde v první řadě o proces. „Navrhování není věc barev a tvarů. Jde o rozvíjení řady otázek a myšlenek, které mají určitou přísnost a důsledky. Pokud to dokážete, pak už nezáleží na tom, jakou cestou se vydáte, jestliže jste se po ní vydali správně a byli jste při tom důslední,“ tvrdí architekt. Také proto nemá Chipperfield jasně definovatelný styl – jeho stavby vždy vynikají určitou uměřeností a často odkazují ke klasicistní architektuře, každý úkol si však zasluhuje specifické řešení.

David Chipperfield byl už poslední roky nejžhavějším kandidátem na Pritzkerovu cenu. Jeho kancelář s pobočkami v Evropě i Číně zaměstnává přes dvě stě padesát lidí, sám Chipperfield ale už velké množství času tráví ve svém druhém domově v rybářské vesnici Corrubedo na severu Španělska, kde s rodinou provozuje malé bistro. Nedávno také založil neziskovku, která hledá potenciál rozvoje tamního chudého regionu. Jak totiž sám tvrdí, architekti mohou a měli by zaujímat angažovanější roli při utváření nejen krásnějšího, ale také udržitelnějšího a spravedlivějšího světa.