Střešní bazény, privátní sauny a kluby, prostorné balkony se zelení a obchody se službami pár kroků od domovních dveří. Ne, to není popis nového rezidenčního komplexu s drahými byty poblíž centra města, řeč je o jednom sídlišti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které dokazuje, že i cenově dostupné městské byty mohou mít punc žádaného bydlení.

Napřed

V různých žebříčcích hodnotících životní úroveň a spokojenost obyvatel konkrétních měst se na prvních dvou příčkách pravidelně střídají Kodaň a Vídeň. Důležitým kritériem takového posuzování je cenová dostupnost a kvalita bydlení, které města nabízejí. V tomto ohledu má Vídeň proti jiným evropským metropolím velký náskok – její bytová politika totiž cíleně prosazuje a staví městské byty už kontinuálně skoro celé století, takže se může pochlubit několika skvělými příklady úspěšných sídlišť.

Velkým strašákem rozlehlých, nově budovaných obytných celků je to, že se z nich časem stanou vyloučené lokality izolované od okolního města, které slouží prakticky jako pouhé noclehárny generující různé sociálněpatologické jevy. Další obavu a zdroj obecné skepse při posuzování rezidenčních komplexů pro tisíce lidí představuje jejich samotná podoba, která často sklouzává k anonymně generické architektuře, se kterou se jejich obyvatelé nedokážou identifikovat, nenabízí jim potřebnou pestrost míst pro jejich každodenní životy.

Zasloužené docenění

Harry Glück (1925–2016), vlivný rakouský architekt a urbanista, si byl všech těchto rizik dobře vědom. V této alpské zemi bychom ve druhé polovině minulého století nenašli povolanějšího odborníka na plánování sídlištních celků – odhaduje se, že během padesáti let vyprojektoval zhruba osmnáct tisíc bytů! Jeho nejlepším dílem je svou podobou futuristické sídliště Alterlaa na jihozápadním okraji Vídně. Pracoval na něm takřka čtvrt století, s plány začal už na konci šedesátých let, dokončení rozlehlého areálu pro víc než devět tisíc lidí proběhlo v roce 1985. Dnes už se tomuto sídlišti dostává obecného uznání – nejen mezinárodními odborníky, ale i obyvateli –, po dokončení ale architekt schytával kritiku z mnoha stran. Ta se zaměřovala hlavně na údajnou předimenzovanost sídliště (při jeho návštěvě vám velikost až čtyř set metrů dlouhých a sedmadvacet vysokých bloků opravdu vyrazí dech) a anonymní prostředí.

„Hustota, ta obrovská hustota, to je třeba říct, umožňuje mnoho věcí – celý komplex se školami, školkami, nákupním centrem a vším ostatním, co tam je. To je možné pouze při určitém počtu obyvatel. Veškerá nabídka služeb v rámci komplexu a také jeho správa dosahují téměř úrovně hotelu,“ píše v knize Harry Glück: Wohnbauten rakouský kritik architektury Friedrich Achleitner, který podle svých slov dokázal pochopit kvality tohoto sídliště až dlouho po jeho dokončení.

Vysoký počet lidí na relativně malém území generuje poptávku po různých službách, takže součástí sídliště je kromě vlastní zastávky metra, školek a sportovišť také obchodní centrum a nepřeberné množství služeb včetně například nově postaveného kostela. Harry Glück nevymýšlel Ameriku, inspiroval se u mnoha podobně fungujících areálů z období rudé Vídně dvacátých a třicátých let. Glück byl obecně velkým zastáncem velkých sídlišť, neboť tvrdil, že pouze takový typ zástavby umožní stavět hospodárně, nezabírat cennou zemědělskou půdu a vytvářet velkorysé zelené plochy.

Promyšlenost návrhu se propisuje i do rozmanitého řešení jednotlivých bytů – Alterlaa nabízí hned pětatřicet typů půdorysů, přičemž průměrná plocha bytu čítá pětasedmdesát metrů čtverečních. Díky snadno rozpoznatelné, terasovité siluetě budov mají byty až do dvanáctého patra k dispozici prostorné balkony a lodžie zakončené velikými květináči pro pěstování květin i zeleniny, které nejenže dobře vypadají, ale také zajišťují obyvatelům soukromí. Byty ve vyšších patrech mají díky prolamovaným fasádám výhledy do sto osmdesáti stupňů. A cena? Ještě před dvěma lety byla cena nájmu stometrového bytu 940 eur. Také díky tomu si bydlení na tomto sídlišti pochvaluje přes devadesát procent jeho obyvatel.