Šestnáctitisícové městečko jihovýchodně od Prahy si aktuálně užívá mimořádný zájem médií z celého světa. Vděčí za to nové školce, která zaujme už na první pohled svou excentrickou podobou, jež má podle jejího architekta podněcovat svobodnou hru dětí v dnešní regulacemi svázané společnosti.

Hlad po novém

Z nádraží sem nevede zrovna pěkná procházka. Nejdřív se musíte vymotat z labyrintu prapodivných nadchodů a podchodů, abyste se přes spleť oplechovaných obchoďáků s velkými parkovišti a benzinek dostali na okraj města, kde se rozkládá rozvojové území Říčany-Větrník. Jelikož se tu mezi poli rozprostírá zatím jen pruh rodinných domků, svítí pestrobarevné výčnělky školky (jejich autor jim říká pagody) už zdálky jako maják. Postavit výstřední budovu bylo záměrem architekta Davida Krause od začátku a nakloněno mu bylo i vedení města s tehdejším starostou Vladimírem Kořenem.

Jsou to pochopitelně právě tyto pagody, které přitahují největší pozornost – obdivnou i pohoršenou. Česká architektura dlouhodobě sází spíš na racionálně pojaté formy a uměřenou barevnost danou především použitými materiály, realizace uznávaného architekta Davida Krause do ní vnáší nový a zajímavý impulz. Fakt, že se říčanská školka objevila už v desítkách zahraničních médií zaměřených na architekturu a design, podle Krause jen dokazuje obecný hlad po alternativních vzdělávacích a výchovných programech i nově řešených školních budovách.

Tohle nejde

Ještě nedávno bychom u nás architektonicky zdařilé nové školky hledali jen velmi obtížně, situace se však začíná postupně měnit. Prakticky všichni tuzemští architekti a architektky, kteří již projekty mateřských škol zpracovávali, se však shodují v tom, že jejich návrhy značně komplikuje nepřeberné množství předpisů a norem z důvodů mnohdy přehnaných obav z bezpečnosti dětí a dohledu na ně. Každý záměr architektů, který se neslučuje s běžnou praxí, proto vyžaduje velkou práci s jeho prosazením. Ani to však nakonec nezaručuje, že následně dopadne tak, jak bylo zamýšleno. Své o tom ví také David Kraus. Do prostorného vstupního atria totiž dal zavěsit velkou (pochopitelně certifikovanou) síť, na které by mohly děti dovádět – zanedlouho ji však školka uzavřela z obav, aby na ní děti nepřišly k úrazu. Na pedagogický sbor mateřských škol je totiž v tomto ohledu kladen velký tlak nejen kvůli předpisům, ale i ze stran samotných rodičů úzkostlivě hlídajících své ratolesti.

Budova MŠ Větrník je uspořádána do několika částí, které vzájemně propojuje hlavní centrální hmota s plochou střechou, kterou díky množství světlíků proudí dovnitř denní světlo – a to i do míst, která by jinak byla odkázána jen na umělé osvětlení. Tato centrální část zahrnuje veškeré potřebné zázemí pro provoz školky. Samotné třídy jsou umístěny ve zmíněných pagodách, které se díky rozměrným oknům otvírají do svažité zahrady. Třídy nabízejí otevřené světlé prostory podporující dětskou kreativitu. Jejich konstrukce měla být původně dřevěná, to ovšem normy neumožnily, jde proto o ocelový skelet pokrytý zvenčí barevnými plechovými šablonami. Právě třídy ilustrativně nastiňují střet toho, co chtějí děti a co dospělí. Jedna z nich nabízí díky vyosení stěny „zašívárnu“, kam na hrající si děti učitelky nevidí – je to z celé třídy mezi dětmi to nejoblíbenější místo, pedagogický sbor si však stěžuje, že proto nelze zajistit neustálý dohled nad nimi, jak to nařizuje školský zákon a požadují také rodiče.

Dojem z krásné stavby trochu kazí stav interiéru, na jehož zařízení je vidět snaha o co největší finanční úsporu. Jsou to však právě vnitřní prostory, kde děti i pracovníci tráví nejvíc času, takže by jejich kvalitnímu vybavení měla být věnována adekvátní pozornost. A možná i zamyšlení, jestli je opravdu potřeba každou volnou plochu pokrývat obrázky zvířátek. Nemělo se nechat trochu prostoru dětské představivosti?