Veřejnosti ne příliš známý architekt jedněch z nejavantgardnějších projektů minulého století dostal ke konci svého života příležitost zrealizovat šestici monumentálních staveb, které snadno rozpoznáte i z letadla po odletu z Ruzyně. Přestože kladenské věžáky dnes oslavujeme jako zcela unikátní architektonický soubor evropského významu, Josefa Havlíčka vyčerpaly po psychické i fyzické stránce a přispěly k jeho předčasné smrti.

Přešít kabát

Ani po bezmála sedmdesáti letech od svého dokončení neztratily obytné věže v kladenském Rozdělově nic ze své velkoleposti. Díky své výšce i vyvýšené poloze v rámci města přitáhnou naše pohledy a vyvolají zvědavost už z veliké dálky. Nejde však jen o velikost, že jde o výjimečné stavby, napoví jejich členitost a půvabná kompozice. Architekt Josef Havlíček (1899–1961) jim totiž coby výtvarně nadaný autor propůjčil jakýsi náboj, s jakým se u bytových souborů setkáme jen zřídkakdy.

Pokud by však podoba třináctipatrových domů závisela pouze na Havlíčkovi, vypadaly by docela jinak. Když dostal tento zásadní představitel meziválečné avantgardy roku 1946 za úkol vypracovat celkový plán zamýšleného kladenského sídliště pro zaměstnance kladenských černouhelných dolů a hutí Poldi, navrhl jako jeho jednoznačnou dominantu pětici výškových domů v duchu ryzí funkcionalistické tradice. Jejich hladké fasády se paprskovitě rozevíraly do tří stran díky nezvyklému půdorysu ve tvaru písmene Y. Takový návrh v mezinárodním stylu však začal víc a víc narážet na stranické postoje, jelikož komunisté začali v 50. letech (nejen) v architektuře uznávat už jen principy socialistického realismu. Havlíček tento zpátečnický postoj jako jeden z mála veřejně silně kritizoval, ani osobnost jeho formátu s tím ale nic nezmohla. Kompromis přinesl „zabalení“ věžáků vycházejících z modernistických představ o bydlení do kabátu neoklasicistického střihu.

Totální nasazení

Josef Havlíček byl velmi průbojným architektem, který vehementně prosazoval i své utopistické návrhy. Také díky tomu se mu však společně s kolegou Karlem Honzíkem (1900–1966) podařilo na přelomu dvacátých a třicátých let postavit palác Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově – jeden z vůbec nejlepších příkladů funkcionalismu v Praze, kterému se přezdívá první pražský mrakodrap (stavba s novým názvem Dům radost by však měla brzy projít nepatřičnou „rekonstrukcí“). Značné pozdvižení vyvolal také Havlíčkův návrh pyramidálních výškových staveb na Novém Městě v Praze nebo soutěžní návrh na řešení Nuselského mostu, který podpíralo několik vysokých bytových domů.

„Že se mnohé, takřka neuskutečnitelné akce Havlíčkovi podařily, bylo zásluhou jeho mimořádné přesvědčovací schopnosti a výmluvnosti. Ale nebyla to výmluvnost ledajaká, byla prostě havlíčkovská. Při obhajování konceptů a prosazovaných myšlenek zasypával odpůrce i účastníky porad anekdotami, podobenstvími, pořekadly a často – k úžasu shromáždění – citoval Shakespeara, Swifta i svého oblíbeného Simplicissima. Jeho obhajoby byly podloženy širokou vzdělaností, a hlavně přesvědčením o správnosti cíle: šlo mu o dokonalé dílo,“ napsal o svém kolegovi Karel Honzík.

Svým nasazením dotáhl po dlouhých bojích do konce také kladenské věžáky (poslední z nich byl dokončen roku 1957), které vynikají celkovou architektonickou velkorysostí a standardem bydlení. Nájemci bytů (domy patří od poloviny 60. let městu) měli už tehdy k dispozici hned tři výtahy, společné prostory kluboven či prádelen a hlavně bohatě prosluněné prostorné byty. Nešetřilo se ani na površích a materiálech, což je nejlépe vidět ve vstupní hale jednoho z domů, která prošla nedávno důkladnou obnovou do původního stavu v souvislosti s otevřením Muzea věžáků. Návštěvníci tam mají příležitost prozkoumat věžák od protiatomového krytu po střešní terasu a zavítat také do bytu s původním zařízením.

Přestože byl Josef Havlíček mnohými kritizován, že návrhem zradil své funkcionalistické kořeny, dnes vidíme, že jde v kontextu dobové produkce po kolektivizaci stavebnictví o takřka zázračné dílo, kterému nesahá většina dnešních bytových staveb ani po kotníky.