V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.

Ochránce hodnot

Britský panovník se nikdy netajil svými vyhraněnými názory na architekturu. Jako urputný ochránce tradičních hodnot (a forem) se nejednou pustil do otevřených sporů s mnohými architekty své generace, kteří vlastní tvorbou odráželi nebo rovnou udávali nové trendy odpovídající technologickému i společenskému vývoji. Ve svém „boji“ zacházel přitom tak daleko, že jednou dokonce neváhal přemlouvat katarské emíry, aby rozvázali spolupráci s jedním z nejvlivnějších architektů přelomu milénia, sirem Richardem Rogersem (1933–2021), jehož návrh nových bytovek na londýnském brownfieldu Chelsea Barracks neodpovídal vkusu tehdejšího prince Charlese. A jak si monarcha přál, tak se i stalo – pochopitelně k velké nevoli Rogerse i mnohých dalších.

Jako svůj manifest vydal Karel III. roku 1989 knihu Vize Británie: Osobní pohled na architekturu, která je jakousi obhajobou podoby britských měst z georgiánské doby osmnáctého a začátku devatenáctého století a naopak rázným odmítnutím jejich novodobého rozvoje. Karel III. v knize také shrnul svých deset bodů architektury a územního plánování. Zatímco třeba jeho upřednostňování chodců před automobilovou dopravou nebo přizpůsobování se okolní zástavbě by podepsalo také mnoho dnešních respektovaných architektů a urbanistů, jiné body působí dosti vágně a zpátečnicky (vytvářet harmonii výstavbou podle starých vzorců). A protože měl Karel III. značně větší možnosti než všichni ostatní teoretici, rozhodl se své principy zhmotnit v podobě městečka postaveného na zelené louce.

Život ve skanzenu

Úzké křivolaké ulice, drobná náměstí nepravidelných tvarů, výhradně šikmé střechy s tmavou krytinou a na fasádách převážně dvou- a třípodlažních budov jedině cihlový obklad nebo hladká omítka tlumených barev. Obrazy městečka Poundbury působí jako z historického filmu, kde je vše perfektně udržováno a celistvost nenarušuje jediný „cizorodý“ prvek, který by prozrazoval, že všechny domy byly postaveny na přelomu milénia (a s využitím moderních konstrukčních technologií). Poundbury zkrátka působí až křečovitě harmonicky, takže si od svých kritiků vysloužilo přezdívku feudální disneyland. Výstavba probíhala na pozemcích hrabství Dorset na okraji města Dorchester, které by se – nebýt prince Charlese – jinak prodaly do soukromých rukou a následně využily podle plánů developerů. Projekt Poundbury byl však financován cornwallským vévodstvím (v čele s tehdejším vévodou Charlesem), takže nepodléhal konvenčním realitním standardům daným trhem, ale jde v důsledku spíš o architektonický i sociální experiment.

Hlavním urbanistou Poundbury vybral duchovní otec projektu vlivného teoretika a architekta Léona Kriera, se kterým sdílí odpor k modernismu. Krier vypracoval návrh města po vzoru tradičních schémat ostrovních i kontinentálních sídel. Již zmiňovaná Charlesova zásada upřednostňovat chodce před automobilisty se v územním plánu promítla do pravidla sedmdesáti metrů, kdy jsou auta po každém takovém úseku nucena zpomalit kvůli nepřehledné zatáčce, zúžené silnici nebo retardéru, aby byla zajištěna bezpečnost provozu. Dalším stěžejním principem je mix funkcí tak, aby obyvatelé měli veškeré služby v docházkové vzdálenosti. V nabídce tu jsou garsonky za dvě stě tisíc liber i luxusně zařízené domy téměř za dva miliony liber, celá pětina bytů slouží jako dotované sociální bydlení.

Život v Poundbury podléhá poměrně striktním pravidlům. Majitelé domů nesmějí třeba změnit barvu fasády, instalovat satelity na střechy nebo přetvářet své předzahrádky, aby nedošlo k narušení jednotného rázu šestitisícového městečka. Přehnaný důraz na estetiku je zároveň tou nejslabší stránkou Poundbury, znemožňující jeho přirozený vývoj, takže bude i po svém plánovaném dokončení roku 2025 působit spíš jako skanzen než místo plné života.