Jako kosmická loď ze sci-fi filmu schovaná za štukovanými fasádami historického činžovního domu. Tak působil dnes již neexistující interiér bytu vlivného londýnského kritika architektury, který pro něj začátkem 80. let vypracoval Jan Kaplický. Teď se na toto málo známé dílo neofuturistického architekta zaměřuje výstava v pražské Winternitzově vile.

Příležitost

„Jakožto kritik architektury jsem měl opravdu pocit, že mám určitou zodpovědnost nejen mluvit o tom, co je to architektura, ale také investovat do sebe a do svého bytu. Spolupracovat se zajímavým architektem mi proto přišlo jako správné rozhodnutí,“ vysvětluje v rozhovoru s kurátorem výstavy Adamem Štěchem Deyan Sudjic, proč se při rekonstrukci svého bytu vydal takto nekonvenční cestou. Psal se rok 1983, Jan Kaplický žil v londýnském exilu a snažil se prosadit jako cílevědomý architekt. Tou dobou už také vedl s kolegou Davidem Nixonem vlastní studio Future Systems, které produkovalo futuristické vize architektury kosmického věku, reálných zakázek umožňujících jejich stoprocentní pracovní osamocení však bylo poskrovnu. Bývalý ředitel londýnského Design Musea Deyan Sudjic byl jedním z prvních klientů Kaplického.

První polovina 80. let se v díle Jana Kaplického nese ve znamení obdivu ke strojové estetice a technologiím – až o dekádu později začal upřednostňovat organicky tvarovanou architekturu plnou barev. Během práce na Sudjicově bytě navrhl Kaplický i interiér, ve kterém bydlel se svou tehdejší přítelkyní Evou Jiřičnou. Pracoval přitom s motivy připomínajícími vybavení letadel či ponorek, které (hlavně díky značně většímu rozpočtu) dále rozvedl právě v zakázce pro známého kritika a teoretika; ta jej také zviditelnila na londýnské scéně.

Praktičnost neřeším

Deyan Sudjic byl tehdy pár let po studiích architektury, dokázal si však ušetřit slušnou sumu na koupi a rekonstrukci bytu. Vzhledem k jeho otevřenosti odvážným nápadům byl pro Kaplického ideálním klientem, který mu zajistil neobvykle velkou tvůrčí svobodu. Stometrový byt v části Londýna zvané Malé Benátky měl nevšední dispozici – vznikl propojením dvou sousedních bytových domů z poloviny devatenáctého století. Kvůli tomu byl mezi oběma částmi bytu výškový rozdíl, který Jan Kaplický překonal pomocí nejzapamatovatelnějšího prvku celého interiéru – rampy s otvorem ve zdi ve tvaru klíčové dírky, kterou si pravděpodobně vypůjčil ze svého milovaného filmu 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka.

Ani v tomto případě – stejně jako ve všech svých projektech – se Kaplický nesnažil vytvořit konvenční řešení. Sudjic, tehdy svobodný a bezdětný, od něho jistou radikalitu naopak očekával. Prvním krokem bylo totální vyčištění a vybourání příček stometrového bytu, takže vznikly tři velké prostory, pro které architekt vymyslel speciální moduly integrující veškeré potřebné zařízení. V koupelně bychom našli velký hliníkový panel přiléhající ke zdi, na který jsou napojeny vana, umyvadlo i toaleta. Málokdo by si chtěl užívat koupel čelem ke zdi a hned vedle záchodové mísy, ale to Kaplický prostě neřešil. Nezapochyboval ani nad použitím sklolaminátu pro linku „kulinářské pracovní stanice“ (tak říkal kuchyni v tomto bytě), na který se nesmělo pokládat nic horkého.

Byla to právě tato nepraktičnost zařízení celého bytu, kvůli které se jeho majitel o pouhých pět let později rozhodl přestěhovat. Se svou manželkou měli totiž obavy z vychovávání dcery mezi ostrými kovovými hranami a elektrickými zásuvkami instalovanými přímo do zvýšené podlahy, pod níž byly veškeré rozvody a technologie. Aby mohli byt snáze prodat, kompletně jej vyklidili. „Dnes už by tomu bylo jinak, tehdy bychom ho ale nedokázali prodat. Byt jsem nabídl Janovi, nemohl si ho ale dovolit. Abychom byt prodali, museli jsme ho celý přeměnit, udělat z něj zkrátka normální byt. Cítil jsem se hrozně, že to dělám. Jan byl zděšený, ale nakonec mi odpustil,“ vzpomíná Deyan Sudjic na dnes už legendární realizaci dokazující, že silné architektonické návrhy mohou mít velký vliv, i když zůstanou jen na papíře nebo na fotografiích.