Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.
Předem je jisté, že se osobností podzimu stane britský premiér Boris Johnson, který je připraven dokončit brexit bez dohody s Evropskou unií. Stejnou pozornost ještě vzbuzuje šéf italské strany Liga Matteo Salvini, který chce prosadit předčasné volby, stát se premiérem a zbavit svou zemi krunýře sterilních úspor, který jí ordinuje Brusel.
Neúspěšný premiér likviduje už druhou neúspěšnou vládu, tak jde shrnout aktivity Andreje Babiše (ANO) po návratu z dovolené. Už jednatřicátého května požádal prezidenta Miloše Zemana, ať jmenuje ministrem kultury Michala Šmardu (ČSSD). Uplynulo 77 dnů, Babiš se vrátil od moře, vystoupil v televizi Prima a prohlásil: „Pan Šmarda není dobrý kandidát. Já říkám za sebe. S tímhle pánem já ve vládě nebudu.“ O den později vyšel v Právu rozhovor, kde vyzval sociální demokraty, ať sami návrh na jmenování Šmardy stáhnou.
Současný vývoj průmyslu ve střední Evropě včetně Německa podezřele připomíná situaci v roce 2008, kdy okamžitě po návratu z prázdnin vypukla největší krize od války.
Už dlouho patří země Visegrádu k páriům Evropské unie, protože sabotují plány, na kterých se shodne většina v Bruselu. To se však dramaticky mění, protože Poláci, Maďaři i Slováci se najednou stali miláčky evropského establishmentu. Jenom Češi se zabydleli v roli neoblíbených záškoláků.
Na italském ministrovi vnitra Matteu Salvinim je něco obdivuhodného. Objížděl i během prázdnin všechny důležité italské pláže a v plavkách budoval svou popularitu. Do minulého čtvrtka nikdo přesně nechápal, jaký to má smysl. Až toho dne vyzval k rezignaci svého nadřízeného, premiéra Giuseppa Conteho. Premiér odpověděl, že o jeho setrvání ve funkci nerozhoduje jeden ministr. Ovšem nemohl zpochybnit, že Salvini řídí jednu z vládních stran a že se velmi pravděpodobně stane v blízké budoucnosti jeho nástupcem. Salviniho prezentace jsou zábavné a jeho optimismus tak nakažlivý, že může být vzorem pro české politiky.
Bude směšné, když se při první hádce o prebendy rozpadne pražské spojenectví nových stran, které chtěly ostatním ukázat, jak se to má správně dělat.
Zneklidňující zprávy z dopravy přicházejí s rychlejší frekvencí a svědčí o tom, že přinejmenším sektor silničních staveb se propadá do krize. Zřejmě nejnápadnější je oznámení ministra Vladimíra Kremlíka, podle kterého Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI) v příštím roce utratí 70 miliard korun. To je o 28 miliard korun méně, než stojí v rozpočtovém výhledu schváleném sněmovnou. Něco se muselo přihodit.
Nemůže to být veselý pohled pro ministra, když rozpočet na rok 2020 zvyšuje v jeho resortu výdaje o 300 milionů, a přitom to v minulých letech bylo v průměru o pět miliard. Právě to potkalo vicepremiéra a ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD). Není divu, že napsal premiérovi Andreji Babišovi (ANO) dopis, který končí větou: „Současný návrh rozpočtu na rok 2020 považuji za naprosto nerealistický.“ Premiér se mu podle očekávání vysmál. „ČSSD by měla konečně začít šetřit,“ prohlásil a dodal, že ČSSD snad má slavné heslo „Zdroje tu jsou“ ve své genetické výbavě.
Již druhé rozhodnutí o střetu zájmů premiéra Andreje Babiše vydal Městský úřad Černošice.
Radek Mátl poznal během několika hodin, co to znamená šéfovat Ředitelství silnic a dálnic. V pátek ho ministr dopravy Vladimír Kremlík pověřil řízením státní firmy a už večer mu volal premiér Andrej Babiš, ať o dva dny odloží začátek oprav na desetikilometrovém úseku D1 v Praze-Chodově. „Jsem rád, že je nový ředitel ŘSD Radek Mátl akční a po mém telefonátu posunul plánované uzavírky z pátku na neděli v noci a příští týden,“ pochválil se sám Babiš na Twitteru. „Bohužel to bude něco stát,“ reagovala oficiálně Eurovia, která měla na pátek nasmlouvané pracovníky i stavební stroje. Uhradit ztrátu v řádu milionů bude požadovat po státu. Tím rozzlobila Babiše. „Pochybná firma Eurovia má spor s ŘSD asi o tři miliardy za D47 a já se vůbec divím, že stát s takovouto firmou ještě spolupracuje,“ postěžoval si premiér.
Kolik nevinných lidí ještě musí být zavražděno, aby postižené státy konečně zasáhly proti rostoucí vlně násilí? Nepohodlnou politickou otázku opět připomněly dva víkendové masakry v amerických obchodních zónách, při kterých přišlo o život třicet náhodných návštěvníků. Odpověď se bude hledat těžko, paradoxně z toho důvodu, že se i nové vraždy okamžitě staly tématem selhávající politiky.
Za invazi kůrovce mohou naši předkové, kteří před sto lety sázeli smrkové monokultury. Když se k tomu přidají klimatické změny, není divu, že brouk zničí veškeré smrkové lesy. Fatalismus v boji s kůrovcem vyznává i ministr životního prostředí Richard Brabec. Jako kdyby chtěl zakrýt, že minulé generace ani současné sucho nemohou za všechno.
Pár hodin po kapitulaci Paříže usnul maršál v nedalekém Belleville na kulečníkovém stole. Záhy ho však vzbudili. Měsíc jasně svítil, a když procitl, uviděl před sebou francouzského generála, který ho německy oslovil: „Nebojte se, jsem Cailancourt, vyslanec císaře Napoleona. Císař je připraven odstoupit všechna své území pod podmínkou, že zůstane císařem Francie.“ Tak se skoro padesátiletý maršál Josef Radecký, šéf generálního štábu české armády i spojeného štábu protifrancouzské koalice, dozvěděl o konečném vítězství ve válce s Napoleonem. Za jedenadvacet let zažil řadu porážek, ale nakonec byl díky jeho vojenským schopnostem francouzský císař zbaven moci.
Z krize v letech 2008 a 2009 se Německo dokázalo vyexportovat. Dnes znalci předpovídají, že se náš západní soused znovu propadá do recese, přitom vývoz jako krabičku poslední záchrany použít nemůže. Nastal čas vypsat konkurz, kdo po prázdninách největší exportní ekonomiku na světě zachrání.
Popularita ANO pomalu ustupuje, ukazuje průzkum Medianu.
Systém EET se zaváděl za podezřelých okolností. Lepší výběr daní po jeho první a druhé vlně nejde prokázat, případně je zanedbatelný. Naopak je jisté, že zvýšil časové nároky na daňové poplatníky a personální náklady na finančních úřadech.
Pěkný příklad země, která se propadla do bezčasí, nabízí Česká republika.
Vedra a zvlášť sucho pustoší české země, jak se dá dokumentovat na návrzích, kterými hodlají změnit ústavu komunisté, lidovci a Starostové. Pokud novely projdou, bude mít občan právo na pitnou vodu, i kdyby stát musel znárodnit všechny vodní zdroje. Neblahý vliv vedra na autory ze tří parlamentních stran je mimo diskusi.
Ředitelství vodních cest je unikát. Asi není možné najít úřad, který má okolo dvaceti zaměstnanců, a přesto je schopen utratit bez užitku částky v řádu miliard.
Výzkum německých nemocnic od Bertelsmannovy nadace ukázal, že polovina z nich je zbytečných. Při použití stejného klíče pro Českou republiku se ukazuje, že je rozumné zrušit aspoň třetinu. Německá zdravotnická veřejnost návrh odsoudila s tím, že by to znamenalo pohromu. V tuzemsku sám premiér nasazuje síly i prestiž, aby zachránil malý špitál někde v severním pohraničí.
Zázrakem nízké nezaměstnanosti si Česko vysloužilo věhlas v celé Evropské unii. Přesto primát skrývá nepříjemnou skutečnost, že neobvykle mnoho lidí pracuje za velmi nízkou, dalo by se říci „hladovou“ mzdu.
Slunce svítí, vlaky jezdí, policie dohlíží na bezpečnost. Takové zprávy konstatují něco samozřejmého, a proto se nepovažují za zprávy. Samozřejmostí by také mělo být, že platí ústava, přesto se připomínka tohoto faktu v Česku stala zprávou. Po 31. květnu to nebylo úplně jisté, protože prezident Miloš Zeman nereagoval na návrh premiéra Andreje Babiše (ANO) a nechtěl odvolat ministra kultury Antonína Staňka.
Ministryně Alena Schillerová prokázala značnou vynalézavost při výběru toho, co bude zdaněno, i při vysvětlování, proč je to vlastně užitečná věc.
Na Letné bylo v neděli 23. června přes čtvrt milionu lidí, přesto se obří protesty proti premiéru Andreji Babišovi nedočkaly takových ohlasů, jaké měly v poslední době obdobně zaměřené akce v jiných zemích. Přitom měly proti pražské demonstraci jen zlomek účastníků. Shromáždění odsuzující polskou vládní stranu PiS Jarosława Kaczyńského si vysloužila pozornost jen ve dvou případech.
Slavnou divadelní trilogii Wallenstein dokončil Friedrich Schiller před 220 lety a od té doby je hrdina Wallenstein považován za jednoho z největších Němců. Jen tragický osud zabránil, aby počátkem sedmnáctého století sjednotil Německo a ochránil ho před dvěma stoletími úpadku. Wallenstein se ovšem narodil v Heřmanicích u Jaroměře jako Albrecht z Valdštejna a patří spolu s Přemyslem Otakarem II. a Karlem IV. ke třem velikánům, o kterých se dá říci, že byli Češi a že řídili osud Evropy.
Zřejmě není nic těžšího než představit si hrdinský skutek, který vykoná sociální demokracie a její předseda Jan Hamáček.
Silný muž v čele státu je lepší než rozhádané politické strany a parlamentní žvanírna. Takové hodnocení politiky pomohlo mnohému šikovnému populistovi do čela státu, který pak řídil řadu volebních období, pokud nezesílil natolik, aby demokracii přímo zrušil. Nikdo z těch, kdo silné muže podporují, si obvykle nepoloží otázku, co se stane, až jejich lídr zestárne. Odpověď na ni přinesly volby v patnáctimilionovém Istanbulu a je jednoduchá.
Mladíci z Milionu chvilek pro demokracii upozornili na prvotní hřích tuzemské politiky.
Šéfovi ČSSD Janu Hamáčkovi zazvonil před dvěma týdny telefon. Na lince se hlásil jeden z méně zkušených členů poslaneckého klubu a varoval, že z klubu vystoupí, pokud bude do Rady ČTK zvolen pravicový radikál Michal Semín.
Ve středu ve sněmovně podpoříme premiéra Andreje Babiše a pak všechno půjde dál stejně jako dosud. Tak nezajímavými slovy lze shrnout výsledek včerejšího jednání předsednictva ČSSD, které podle očekávání mnohých mělo zkrátit působení současné vlády. Přesto je možné pochopit výsledek debaty sociální demokracie jako jistý druh osudového proroctví, jež věští konec jedné politické generace.
