Na italském ministrovi vnitra Matteu Salvinim je něco obdivuhodného. Objížděl i během prázdnin všechny důležité italské pláže a v plavkách budoval svou popularitu. Do minulého čtvrtka nikdo přesně nechápal, jaký to má smysl. Až toho dne vyzval k rezignaci svého nadřízeného, premiéra Giuseppa Conteho. Premiér odpověděl, že o jeho setrvání ve funkci nerozhoduje jeden ministr. Ovšem nemohl zpochybnit, že Salvini řídí jednu z vládních stran a že se velmi pravděpodobně stane v blízké budoucnosti jeho nástupcem. Salviniho prezentace jsou zábavné a jeho optimismus tak nakažlivý, že může být vzorem pro české politiky.

Salviniho vzestup připomíná grotesku, přesto se striktně drží mocenské logiky. Ve volbách loni v březnu skončil se svou stranou Liga na třetím místě a okamžitě se dostal do centra chaotických jednání o nové vládě. Ustavila se koalice, ve které se Salviniho pravicoví populisté dali dohromady s levicovým Hnutím pěti hvězd a premiérem se stal nestraník Conte. Šéf Ligy byl zřejmě posledním člověkem, který by si myslel, že mezaliance dlouho vydrží. Pozici ministra vnitra však využil k boji proti nelegálním migrantům. Tím posílil oblibu své strany z necelých dvaceti až ke čtyřiceti procentům. V květnu suverénně vyhrál evropské volby, a tak se čekalo na vhodný okamžik, ve kterém se vyplatí shodit vládu. Ministr vnitra Salvini tak učinil týden před svátkem Nanebevzetí Panny Marie, tedy v období, kdy si každý Ital bere volno a nikdo takový krok nečeká.

Čtyři cesty k nové vládě

Teoreticky mohou být italské volby už v říjnu, to ovšem předpokládá, že se parlamentní komory sejdou co nejdřív a vyjádří vládě nedůvěru. Pak je prezident Sergio Mattarella musí rozpustit a volby vyhlásit. Tento scénář ovšem nepůjde snadno uskutečnit. Mattarella měl v pondělí podle deníku Il Giornale čtyři scénáře. Nepatří mezi ně varianta, že do říjnových voleb prostě dovládne Conteho kabinet. Přece jen není možné, aby volby organizoval ministr vnitra, který usiluje o premiérský post. Nejblíž této verzi je plán, že prezident jmenuje přechodnou vládu. Jejím řízením a tím i přípravou podzimních voleb pověří některého z bývalých předsedů Ústavního soudu. Druhou možností je vláda, která kromě přípravy voleb prosadí rozpočet na rok 2020 se zadáním, že splní požadavky Evropské unie a přitom nezvýší daně. Tady se jako ideální premiér nabízí bývalý předseda Mezinárodního měnového fondu Carlo Cottarelli. Mattarella také může sestavit vládu odborníků, která připraví volby na květen příštího roku. Do čela by zamířila pravicová předsedkyně Senátu Elisabetta Casellatiová, případně šéf sněmovny Roberto Fico z Hnutí pěti hvězd. Pro čtvrtou možnost, tedy regulérní vládu, která by vydržela do řádných voleb v roce 2022, se nabízí prominentní premiér Mario Draghi, který právě ukončil svou misi jako šéf Evropské centrální banky. Prezident se ovšem nechal slyšet, že počká, jaké varianty mu straničtí politici nabídnou.

Na výčtu z Il Giornale je obdivuhodný už jenom fakt, kolik možností a do jakých detailů se najednou nabízí. Dalo by se z toho usoudit, že Italové dokážou v politice zahořet stejně vášnivě jako například při fotbale, a co je z tuzemského pohledu zvlášť zajímavé, k dispozici mají řadu kvalitních kandidátů, kteří by přinejmenším podle povrchního pohledu dokázali řídit tak velký stát.

Sám Salvini je zosobněním energie, jaká v tuzemské politice chybí. Srovnatelné potíže řeší Italové rychleji a s větší elegancí. Například volební pat v březnu 2018 zdržel sestavení vlády o tři měsíce. Obdobná situace po českých volbách v říjnu 2017 se vyřešila až po devíti měsících. Na Apeninském poloostrově není možné představit si fatalismus, se kterým zdejší voliči i politici akceptují, že prezident nemusí při sestavování vlády respektovat žádná pravidla nebo že premiérem může být jen volební vítěz Babiš a do příštích voleb nikdo jiný. Tím se Česko jakoby vrací do časů nehybnosti před rokem 1989, kdy vedoucí úlohu KSČ definovala ústava.

V Itálii mají na vybranou mezi dvěma hlavními variantami. První z nich umožní volby, ve kterých suverénně vyhraje Salvini, stane se premiérem a ukáže, jak si dovede poradit s odpovědností. Podle druhé z nich využije římský establishment příležitosti, že populisté z Ligy a Hnutí pěti hvězd nedokázali dlouho vládnout, a vytvoří více či méně úřednický kabinet s podporou socialistů a Pěti hvězd. Samozřejmě za předpokladu, že jim to pak ve volbách Salvini spočítá. Tak ovšem vypadá jen rámcový scénář, ve kterém se ještě může objevit řada nových neznámých.

Kdo jde proti všem

Italové se možná těšili na klidnou dovolenou, zřejmě si však značná část nenechá ujít důležité dějství z politické kariéry Mattea Salviniho. Novinář původem z Milána dokáže hrát úlohu silné osobnosti, která jediná má dostatek vůle a schopností změnit neúnosné poměry. Čtrnáctiměsíční vláda, ve které byl ministrem vnitra a vicepremiérem, ovšem nepředvedla žádné překvapivé výkony, ani neplní většinu významnějších volebních slibů. Oba technokrati v čele vlády, vedle premiéra Conteho ministr financí Giovanni Tria, dokonce předvedli, že poměry zase tak neúnosné nejsou. Kabinet zastavil zadlužování a může se chlubit i tím, že se podařilo oživit export. Poptávka po silných osobnostech může už brzy poklesnout, a tak není divu, že se Salvini vzbouřil. Jak známo, všechny silné osobnosti demokratických režimů od Churchilla přes de Gaulla až třeba k Brandtovi musely překonávat odpor snad celé politické scény, a přesto splnily své historické poslání. Teď stojí sám proti všem předseda italské Ligy a jeho nepřátelé dokonce chtějí zabránit jeho volebnímu vítězství vytvořením antisalviniovské vlády. Salvini nemůže prohrát, nepřátelé ho však mohou na nějakou dobu odsunout do ústraní.