Na Letné bylo v neděli 23. června přes čtvrt milionu lidí, přesto se obří protesty proti premiéru Andreji Babišovi nedočkaly takových ohlasů, jaké měly v poslední době obdobně zaměřené akce v jiných zemích. Přitom měly proti pražské demonstraci jen zlomek účastníků. Shromáždění odsuzující polskou vládní stranu PiS Jarosława Kaczyńského si vysloužila pozornost jen ve dvou případech. Poprvé v prosinci 2015 brojilo proti vládě padesát tisíc lidí, loni v červenci přilákal boj za „svobodné soudy“ do Varšavy 70 tisíc lidí. Tvrdí to organizátoři, policie připouští jen devět tisíc. Dvě demonstrace proti Orbánovi překročily i podle odhadů pořadatelů hranici deseti tisíc účastníků. Poprvé je přivedly do centra Budapešti protesty proti internetové dani z roku 2014 a loni proti „otrockému zákonu“ umožňujícímu protáhnout pracovní dobu.

Přesto byly tyto méně početné akce podnětem pro desítky a stovky zpravidla souhlasných komentářů, jež oslavovaly, jak se občanská společnost vzepjala proti autoritářským vládcům, kteří likvidují nezávislé soudy, média a liberální demokracii vůbec.

Pražská demonstrace patří do vyšší ligy protestů, kam se obvykle dostanou jen větší země. V Evropě bylo v posledním desetiletí dosaženo úrovně 250–350 tisíc účastníků jen pětkrát. Vyšší účast v této době zřejmě není možná, i když údaje organizátorů někdy udávají větší počty. Superdemonstraci kategorie Letná dokázali zorganizovat antibrexitáři při londýnských Pochodech pro budoucnost loni v říjnu a letos v březnu. Francie se přihlásila protesty Žlutých vest, kterých třetí sobotu v listopadu 2018 přišlo 290 tisíc. Hranici 300 tisíc dosáhly v lednu 2012 protesty proti plánu prezidenta Françoise Hollanda legalizovat manželství a výchovu dětí pro páry stejného pohlaví. Přes čtvrt milionu Rumunů demonstrovalo v lednu 2017, když se šéf sociálních demokratů Liviu Dragnea rozhodl změnit justiční systém, aby unikl trestnímu stíhání. Tento případ je z pohledu Čechů nejzajímavější. Méně početné protesty následovaly až do loňského srpna, kdy se začala moc Dragney hroutit. Letos v květnu byl nejmocnější muž v zemi odsouzen na tři a půl roku vězení za zpronevěru státních peněz a eskortován k výkonu trestu.

Proto nemá v přepočtu na obyvatele letenská událost v Evropě konkurenci. Nejblíž se z toho pohledu dostaly protesty Slováků po zavraždění novináře Jána Kuciaka z března 2018. Tehdy 65 tisíc lidí na bratislavském náměstí SNP donutilo k rezignaci premiéra Roberta Fica. Češi na Letné museli mít mimořádně silnou motivaci, mnohem silnější než protesty drážďanské Pegidy, kam přišlo nejvýš 25 tisíc lidí, přesto se dočkaly řádově většího ohlasu než Praha.

Kdo svrhl levicovou diktaturu

Fotografie z pokojné demonstrace se svatovítskou katedrálou na obzoru obletěly svět, nechyběly ani pochvaly, že všechno proběhlo pokojně. O motivech se však čtenáři zahraničních médií dozvěděli jenom to, že Češi žádají demisi premiéra, který se dostal do podezření z korupce. Německý Frankfurter Allgemeine Zeitung se v prvních dnech odvážil výroku, který byl stejně jenom připomínkou obvyklé praxe. „Pouze podložené podezření, že může být usvědčen z milionového podvodu, je tak vážná věc, že by se premiér měl vzdát až do vysvětlení případu všech veřejných úřadů a politických funkcí,“ stojí v jednosloupkovém komentáři. Zahraniční veřejnost nerozumí, co se v Česku děje, a proto se nedostává superlativů.

V týdnu po demonstracích se přece jen objevily dva podrobnější komentáře pokoušející se pražské události vysvětlit. Vídeňský deník Der Standard, který si zakládá na kompetenci pro východní Evropu, zařadil Letnou mezi protesty, které se v Česku stejně jako na Slovensku, v Polsku, Maďarsku nebo Rusku „stavějí na odpor autoritářským tendencím“. Národovcům, populistům a bigotním křesťanům v zemích bývalého sovětského bloku se podařilo získat lid pro nový model vládnutí, který lze popsat jako „odpudivou směs nacionalismu, autoritářského modelu vládnutí a superkorupce“. Naštěstí statisíce protestujících v Praze a dalších zemích otevírají cestu, po níž se země východního bloku znovu mohou vrátit k liberální demokracii západního typu. „Monumentální změna, která všechny překvapila před třiceti lety, stále ještě působí,“ napsal Hans Rauscher.

Rakouský novinář komentuje protesty v různých zemích najednou a tím prozrazuje svůj pocit nadřazenosti. Větší vstřícnost prokázal v mnichovském listě Süddeutsche Zeitung Daniel Brössler, jehož rodina pochází z Brna. Pozastavil se nad tím, že se nikdo nezajímá o pražskou demonstraci, která měla větší účast než jakákoli podobná událost v osmkrát větším Německu. Obyvatelé Západu by proto měli uznat, že nemají monopol na evropské hodnoty. „Lidé na pražských ulicích bojují také o toto dědictví,“ uvedl Brössler, který ovšem podobně jako vídeňský kolega přiřazuje k Letné volbu slovenské prezidentky Zuzany Čaputové a „proevropské síly v Polsku“.

Letná se používá jako doklad, jakou popularitu mají různá hnutí na podporu tzv. evropských hodnot a liberální demokracie v celé východní Evropě, tím se však nevysvětluje, proč Čechů přišlo desetkrát nebo dvacetkrát víc. Proti Kaczyńskému nebo Orbánovi, kteří jsou pro mnohé západní novináře zosobněním málo demokratických režimů na východě, se vydají nejvýš desetitisíce občanů, statisíce však vyrazí proti Babišovi, který cizím žurnalistům vnutil, aby ho uctivě titulovali „český Trump“. Co tedy uniká i těm vstřícnějším západním vzdělancům typu Daniela Brösslera?

Komentáře obsahují pocit nadřazenosti Západu nad národy, které se po svržení komunistického režimu teprve hrabou z úpadku. Autoři komentářů tím prozrazují, že zapomněli skutečný význam toho, co se odehrálo roku 1989, i když jim to jejich vlastní experti čas od času připomínají. Rakouský historik Manfried Rauchensteiner v nedávno vydané knize Pod dohledem napsal, že zhroucení sovětského bloku v roce 1989 bylo pro Evropu stejně důležitým předělem jako letopočty 1914 a 1939. Málokdo si dává práci s tím, aby popsal, jaké síly se ve společnosti tehdy uvolnily, proto ani není jasné, jak převrat roku 1989 pojmenovat, Rauchensteiner má ovšem jasno. „Většině z těch, kteří uváděli do pohybu změny v zemích sovětského bloku, by se nelíbilo, kdyby je někdo označoval za protagonisty konzervativní revoluce. Ale z dnešního pohledu to tak člověk může klidně nazvat,“ uvádí historik.

V samotných zemích východního bloku se obvykle připouští, že roku 1989 k nějaké revoluci došlo. Nebývá ovšem zvykem spojovat svržení levicové diktatury s přívlastkem konzervativní nebo pravicová. Je pravda, že se pravice obvykle hlásí k principům, jako jsou občanská a podnikatelská svoboda, ochrana majetku a na politice nezávislá justice, a že právě tyto principy se pokoušeli revolucionáři roku 1989 obnovit. Potíž je v tom, že termín „konzervativní revoluce“ vyvolává v celé Evropě negativní asociace. Poprvé ho použil Friedrich Engels, ale používal ho také například Thomas Mann, a právě oni ho spojili s výkladem, že aktéři takových revolucí chtějí omezovat svobodu, rovnost a demokracii. Averze k jinak užitečnému termínu může být jednou z příčin, proč se dosud nepodařilo najít mainstreamový výklad událostí roku 1989 a proč je tak těžké pochopit, co se v osvobozených státech východní Evropy odehrálo v uplynulých třiceti letech.

Letná skončila, zapomeňte

Největší zásluhu za transformaci po roce 1989 mají ve většině východních zemí pravicové strany a premiéři, od české ODS přes slovenské křesťanské demokraty, pravicové křídlo polské Solidarity a maďarský Fidesz až třeba po chorvatskou nacionální HDZ a vládní strany v Pobaltí. Levice zpravidla využívala personální zdroje minulých režimů, a i když se také přihlásila k demokracii, maximálně prováděla revizi dosavadních reforem. V některých zemích se úplně zhroutila. Hodnoty pravicových či konzervativních revolucí roku 1989 nikdo do detailu nepopsal, přesto mají tehdejší události značnou setrvačnost, jak připustil i novinář Rauscher.

Tuzemské protesty proti premiérovi získaly nečekaný ohlas, protože opakovaly scénář roku 1989 s vrcholem na Letenské pláni. Přidávali se lidé různých společenských vrstev i názorů, přesto podle výzkumu společnosti Median převládali voliči pravice. Přišla i radikální levice, ta však zůstala na okraji. Dřív oceňovala Babišovu snahu přerozdělovat, teď se nečekaně prezentovala požadavkem zestátnit Agrofert. V časopise Alarm to vysvětluje jeden z jejích vůdců Jan Májíček. Označuje Letnou za divadlo, předvádějící „plytké protesty nepřinášející žádná politická řešení“, ovšem bylo by chybou nevyužít možnost „prosadit se ve veřejném prostoru“.

Obecně platí, že větší účast bývá na demonstracích proti garnituře vychované ještě minulým režimem. Slováky se podařilo mobilizovat proti exkomunistovi Robertu Ficovi. Největší maďarské demonstrace proběhly roku 2006, když unikla nahrávka z neveřejné schůzky vládních socialistů, na které se premiér a rovněž bývalý komunista Ferenc Gyurcsány přiznal, že veřejnosti „lžeme ráno, v poledne i večer“. Do značné míry násilné protesty tehdy přilákaly pětkrát víc účastníků než jakýkoli protest proti Orbánovi. Těžko se hledají lidé pro boj s Kaczyńským, když jako Orbán sehrál v roce 1989 důležitou roli při pádu diktatury.

Od Engelsových dob zůstaly v povědomí západoevropských národů zakódovány obavy před konzervativní revolucí, která likviduje občanské svobody, podrývá rovnost a kácí demokracii. Proto západní veřejnost podporuje ve východních státech každého, kdo se vyzbrojí evropskými vlajkami a protestuje proti politikům, kteří chtějí konzervativní hodnoty dále prosazovat. Naopak má Západ menší obavy z bývalých komunistů typu Babiše, který sice překračuje pravidla víc než většina východních vládců, ale konzervativní revoluci odmítá. Ze západního pohledu mohou být pravicoví Babišovi kritici horší než Babiš, proto je lepší na Letnou zapomenout.