Ve středu ve sněmovně podpoříme premiéra Andreje Babiše a pak všechno půjde dál stejně jako dosud. Tak nezajímavými slovy lze shrnout výsledek včerejšího jednání předsednictva ČSSD, které podle očekávání mnohých mělo zkrátit působení současné vlády. Přesto je možné pochopit výsledek debaty sociální demokracie jako jistý druh osudového proroctví, jež věští konec jedné politické generace.

Předseda ČSSD Jan Hamáček toho řekl na tiskové konferenci po předsednictvu trochu víc. Prohlásil, že strana Babiše podrží přes všechny jeho poslední maléry s dotacemi, pro setrvání ve vládě si však klade čtyři podmínky. Ovšem nad těmito podmínkami může jejich partner mávnout rukou. Musí prý zařídit, ať se konečně vymění ministr kultury Jan Staněk, seženou peníze na nějaké sociální projekty ČSSD a podobně, tedy samé věci, za něž se nemusí střílet. Očividně o nich předseda Hamáček mluvil jen tak, aby to nevypadalo, že mu střet zájmů a trestní stíhání premiéra nevadí.

Kdo chtěl svrhnout vládu

Zajímavější byl postoj, který Hamáček prezentoval se svým zástupcem Romanem Onderkou. Z vlády prostě nemůžeme odejít, protože by nás nahradil populista Tomio Okamura a jeho SPD. Pak by to bylo pro Českou republiku a všechny její občany mnohem horší. Tento argument je pozoruhodný tím, že svědčí o přepólování uvnitř sociálnědemokratické strany. Ještě před volbami v roce 2017 doporučovalo liberální křídlo ČSSD, jehož součástí je i Hamáček, ať už se strana s nebezpečným oligarchou rozejde. Proti tomu stálo levé či zemanovské křídlo, které naopak k další spolupráci s Babišem vybízelo. Po porážce ve volbách do sněmovny se stal předsedou liberál Hamáček, jenž tlaku zemanovců ustoupil a domluvil s Babišem druhou společnou vládu. Jak ukázalo včerejší hlasování na předsednictvu, teď jsou právě liberálové kolem Hamáčka hlavními příznivci spolupráce s Babišem. Setrvání ve vládě je jedinou šancí, jak přežít alespoň po nějaký čas. Pro ukončení spolupráce s ANO jsou naopak zemanovci typu Jiřího Zimoly a Michala Haška, kteří loni účast ve vládě žádali. Cílem může být rozvrátit stranu ještě víc, než se jim to podařilo dosud.

Obě křídla sociální demokracie si vyměnila pozice, a nabídla tak obraz strany těsně před zánikem. Jedni se snaží zachránit, co ještě zachránit jde, druzí chtějí urychlit neodvratný zánik. Raději hrozný konec než hrůza bez konce. Značka sociální demokracie přežije, není však jisté, co bude se stranou, která ji dnes používá.

Opozice oslabuje, ANO drží

Těžko může někdo popřít, že Hamáček s Onderkou hovoří zcela rozumně a logicky. Bylo to vidět ve chvíli, kdy vysvětlovali, proč nepodpoří návrh na nedůvěru vládě, se kterým přišla opozice. Přece nemá smysl, aby se domlouvali se stranami, které už prokázaly svou neschopnost, když dostaly šanci Česku vládnout, a nic se od nich nedá čekat ani v této chvíli. Situace před druhým hlasováním o nedůvěře v tomto volebním období opravdu nenabízí pro příznivce opozičních stran povzbudivý obraz. Ještě při hlasování loni v listopadu mělo šest opozičních stran dohromady k dispozici 92 poslanců. Pak museli i sociální demokraté vzít vážně výzvu, že se svými patnácti hlasy rozhodnou o pádu Babiše. Mezitím o dva poslance přišla ODS, tři utekli Okamurovi. I kdyby všichni sociální demokraté chtěli svrhnout vládu, s 87 opozičními poslanci by měli k dispozici jen o dva hlasy víc, než je třeba k vyslovení nedůvěry. Sázet na to, že šéfům šesti stran tyto dva hlasy neutečou, by mohl jen člověk se zálibou v hazardu. Tím ovšem není Jan Hamáček, který na rovinu řekl, že Babiše podpoří s větší rozhodností než při loňském listopadovém hlasování. Tehdy se sociální demokraté jenom zdrželi, teď budou přímo hlasovat proti nedůvěře. Jako by tím šéf ČSSD říkal, že v české politice je jen jedna konstanta jménem Babiš a té je třeba se držet. A skutečně nelze popřít, že v tuzemském chaosu prokazuje stabilní postoj toliko hnutí ANO a jeho šéf, kterému ostatně nic jiného nezbývá, protože se musí všemi silami hájit proti obvinění, že je podvodník.

Ani v této situaci není třeba lámat hůl nad českým národem či nad politikou vůbec. Jedná se pouze o selhání jedné politické generace, kterou bude třeba nahradit.