Pár hodin po kapitulaci Paříže usnul maršál v nedalekém Belleville na kulečníkovém stole. Záhy ho však vzbudili. Měsíc jasně svítil, a když procitl, uviděl před sebou francouzského generála, který ho německy oslovil: „Nebojte se, jsem Cailancourt, vyslanec císaře Napoleona. Císař je připraven odstoupit všechna své území pod podmínkou, že zůstane císařem Francie.“ Tak se skoro padesátiletý maršál Josef Radecký, šéf generálního štábu české armády i spojeného štábu protifrancouzské koalice, dozvěděl o konečném vítězství ve válce s Napoleonem. Za jedenadvacet let zažil řadu porážek, ale nakonec byl díky jeho vojenským schopnostem francouzský císař zbaven moci.

Napoleon porážel dvě desetiletí všechny evropské mocnáře i jejich vojevůdce, proto se po jeho pádu vyrojilo hodně vítězů. Vavříny si po uzavření skvělého vídeňského míru přisvojili ještě diplomaté v čele s Klementem Metternichem a náhle zbytečný maršál byl přesunut do Šoproně jako velitel jezdecké divize.

Přesto se rodák z Třebnice u Sedlčan dokázal do dějin vrátit. Ve čtyřicátých letech reformoval italský sbor rakouské armády tak úspěšně, že roku 1848 porazil italskou revoluci a podle obvyklého výkladu tak na dalších sedmdesát let zachránil habsburskou monarchii. Pozdější historie mu opět nepřála, protože po pádu Rakouska ho neměl kdo slavit. Maršála připomíná jenom jezdecká socha na vídeňském Ringu před ministerstvem pro digitalizaci. Mohutný pomník z Malostranského náměstí v Praze byl odsunut do lapidária Národního muzea před sto lety.

Cesta do Lipska

Jean Victor Moreau zemřel počátkem září 1813, týden po bitvě u Drážďan, ve které Napoleon porazil tzv. českou armádu, jak se nazývala spojená vojska rakouského generála Karla Schwarzenberga a ruského cara Alexandra. Bývalý francouzský generál bojoval na ruské straně a svými posledními slovy komentoval drážďanské fiasko: „Chcete dopadnout Napoleona tam, kde není,“ řekl carovi.

Věcně měl Moreau pravdu. Jak připomíná současný historik Franz Herre, Schwarzenberg a Alexandr se u Drážďan prohřešili proti Všeobecnému operačnímu plánu spojeneckých armád, který vypracoval šéf generálního štábu Radecký pro tažení proti Napoleonovi na podzim roku 1813. Dokument vznikl z nutnosti, protože k porážce francouzského císaře se musela na půdě saského království sejít široká koalice. Vedle jižní české armády vedené Schwarzenbergem operoval dál na severovýchod v čele slezské armády pruský generál Gebhart Leberecht von Blücher. Ještě dál na sever směrem k Berlínu se postavil švédsko-prusko-ruský sbor, který vedl další bývalý francouzský generál, následník švédského trůnu Jean-Baptiste Bernadotte. Tolik velkých panovníků a slavných vojevůdců se nemohlo na společném postupu neustále dohadovat, proto hrozilo, že tažení proti Napoleonovi skončí jako vždycky. Jeho „velkou armádu“ obvykle obklopilo několik nepřátelských sborů, francouzský císař ovšem vytvořil dlouhou obrannou linii, za níž se jeho vojáci dokázali rychle přesouvat. Proti každé z nepřátelských armád si dokázali vytvořit okamžitou převahu a pak jednu po druhé likvidovat. Profesionálům z protinapoleonské koalice bylo jasné, že boj na vnějšku císařovy obranné linie má nevýhody a že operační plán musí tyto nevýhody obrátit ve prospěch spojenců.

Radecký byl tímto úkolem pověřen podle očekávání. Málokterý vojevůdce bojoval s Napoleonem a jeho generály tak dlouho a při všech porážkách dosáhl aspoň dílčích úspěchů. Už v roce 1794 se jako velitel části jezdectva vyznamenal ve ztracené bitvě u Fleurus. Úspěšným výpadem na sebe upozornil o dva roky později při porážce s Napoleonem u Voltri. Jako pobočník generála Michaela von Melase se roku 1799 zasloužil o rusko-rakouské vítězství nad francouzskými generály u řeky Trebbia a u Novi. Ovšem hned příští rok zažil na vlastní kůži porážku s Napoleonem u Marenga. V listopadu 1805 se Radecký po boku arcivévody Karla účastnil nerozhodné bitvy u Caldiera, proto také tehdy chyběl u Slavkova. Vyznamenal se v roce 1809 u Wagramu. Ani tam nezabránil zničující porážce, přesto byl po ní povolán za šéfa generálního štábu, aby s šéfem diplomacie Metternichem zachránil Rakouské císařství před konečným pádem. Osvědčil se už tím, že pro tažení roku 1813 dokázal ze všech spojenců svolat největší armádu.

Napoleona bylo možné porazit pouze jeho zbraněmi, a kdo je znal lépe než Radecký? Vídeňský historik Johann Christoph von Allmeyer-Beck přirovnal Radeckého vedení bitev k mimořádně pohyblivému šermíři, který dokonale zná vlastnosti svého soupeře a který se jim dokáže přizpůsobit. Skoro taneční způsob vedení boje uplatnil i proti Napoleonovi. Nevytvořil prý kopii Napoleonova stylu, ale do značné míry jeho negativ.

Operační plán podzimního tažení 1813 nařizoval každé ze tří armád, tedy české, slezské i severní, ať útočí na menší francouzské jednotky, ze střetnutí s hlavní Napoleonovou armádou však musí vždy ustoupit. Účelem bylo průběžně oslabovat Francouze menšími potyčkami, tím je donutit k rozhodující bitvě proti třem armádám najednou a úplně je zničit. Spojenci skutečně pět nebo šest menších či větších potyček s Napoleonovými generály vyhráli, větší chyby se dopustili právě u Drážďan, kde samotná česká armáda zaútočila přímo na císaře. Porážka mohla být fatální, kdyby Napoleon prchající nepřátele pronásledoval. Ale vydal se za nimi pouze podřízený generál Dominique Vandamme a tím se vše vrátilo do kolejí Radeckého plánu. Vandamme svůj sbor ztratil tři dny po Drážďanech ve slavné bitvě u Chlumce, kde se vyznamenala osobní garda ruského cara. Za dalších šest týdnů zničily tři armády Napoleona v „bitvě národů“ u Lipska, kde padlo nebo bylo raněno přes 120 tisíc vojáků. Radecký i tehdy řídil hlavní štáb a ještě se první den bitvy účastnil útoku kyrysníků, který odnesl lehkým zraněním. Český hrabě neporazil Napoleona jako vojevůdce v bitvě národů, ale jako stratég tažení roku 1813. Revidovaný operační plán použili spojenci pro zimní tažení roku 1814, při kterém Schwarzenbergova a Blücherova armáda dobyly Paříž. Radecký osobně řídil vítězné bitvy u La Rothière a Bar-sur-Aube.

Porážkou Napoleona se podařilo obnovit absolutismus a to byl také jeden z důvodů, proč musel Radecký z vedení armády odejít víceméně do výslužby jako velitel pevností nejdříve v Šoproni a pak v Olomouci. Jako armádní reformátor byl podezřelý, že příliš přeje novotám. Přesto se ironií dějin stal symbolem neoabsolutismu, který byl nastolen po roce 1815, a habsburské monarchie vůbec. Zajistila to protekce kamaráda z francouzského tažení hraběte Jana Frimonta, který ho z pozice šéfa Dvorské válečné rady jmenoval velícím generálem habsburských vojsk v Itálii.

V tvém táboře je Rakousko

„V celém okruhu divize nebylo krásnější kapely, než byla kapela x-tého pěšího pluku v okresním městečku B. na Moravě,“ začíná druhá kapitola klasického díla Radeckého pochod, které Joseph Roth věnoval habsburské monarchii. „Všechny koncerty na náměstí – hrálo se pod balkonem pana okresního hejtmana – začínaly pochodem Radeckého. (...) Drsné bubny vířily, sladké flétny pískaly, líbezné činely řinčely. Na tvářích posluchačů vyvstával zálibný a zasněný úsměv a krev v nohou jen hrála. Třebaže pořád stáli, zdálo se jim, že už pochodují. Mladší dívky tajily dech, rozvíraly ústa, zralejší muži věšeli hlavu a vzpomínali na manévry,“ doplňuje Roth. Příběh císařského důstojníka, svobodného pána von Trotty, končí tragicky na ukrajinském bojišti za první světové války. „Na druhé straně za náspem zahlédl dvě řady mířících kozáků. Neměl strach. Nenapadlo ho, že by ho mohli zasáhnout tak jako jiné vojáky. Slyšel výstřely, které ještě nepadly, a zároveň zaslechl vířivé takty pochodu Radeckého. Stál na balkoně otcovského domu. Dole vyhrávala vojenská kapela,“ popisuje Roth okamžiky těsně před Trottovou smrtí.

S trváním a zánikem monarchie se pochod nazvaný po slavném maršálovi spojil v roce 1848. Tehdy císařství čelilo mnoha revolucím najednou. V Itálii, Uhrách, Praze, dokonce i ve Vídni revolucionáři stavěli barikády, stříleli po hodnostářích a přitom žádali občanskou i národní svobodu. Císařský dvůr unikl do věrného Innsbrucku, kde jeho členové vyděšeně čekali, co se ještě přihodí. Situaci zachránil poslední věrný generál Radecký. V jedenaosmdesáti čelil revoluci, která zachvátila celý Apeninský poloostrov, i „svaté válce“, kterou Rakousku vyhlásil samozvaný vůdce revolucionářů, piemontský král Karel Albert. Maršál musel v březnu 1848 ustoupit ze vzbouřeného Milána, který byl hlavním městem Lombardsko-benátského království. Ve čtyřech pevnostech v okolí Verony měl po všech dezercích k dispozici jen padesát tisíc vojáků, a tak bylo nasnadě Itálii vyklidit. Maršál to podle legendy odmítl hrdinskými slovy: „Jsem u cíle. Mohl pro mě být připraven lepší osud než zvítězit či zemřít v zemi, o kterou jsme tak dlouho krvavě bojovali?“ Na začátku května přemohl přesilu piemontských vojáků v bitvě u Santa Lucie, ve které se vyznamenal především hrabě Evžen Vratislav Netolický z Mitrovic. Protiútok Rakušanů ovšem piemontský král odrazil u vesnice Goito díky posilám ze střední a jižní Itálie. V následujících dvou měsících obléhali Italové rakouské pevnosti a Radecký během té doby vídeňskému dvoru rozmlouval kapitulaci. Koncem července zahájil u Verony další bitvu. Nejdřív odvrátil pokus Karla Alberta obejít rakouské levé křídlo a pak nasadil u městečka Custozza brigádu Eduarda Schwarzenberga, která prorazila řady piemontské armády. Ústup Italů se nezastavil ani u Milána. Karel Albert zkusil štěstí ještě v březnu 1849, prohrál však po pětidenním tažení u Novary. Rakušané měli slabší vojsko a opět rozhodly Radeckého operační schopnosti. Nejprve vyřídil piemontskou artilerii, která bránila strategickou výšinu La Bicocca, a uvolnil cestu k útoku, který zlikvidoval pravé křídlo Italů. Hlavní město Piemontského království Turín neobsadil maršál jen z toho důvodu, že král Karel Albert odstoupil. Rakousko drželo Milán do roku 1859.

Vítězství starého rutinéra nemohlo překvapit, přesto byl dojem z výkonů jeho armády ohromující. Měsíc po vítězství u Custozzy poprvé zazněl Radeckého pochod, který na oslavu „hrdinského kmeta“ složil Johann Strauss otec. Posloužil jako protipól k Marseillaise, za jejíchž zvuků zachvátila Evropu revoluce. Jako ideologický produkt měl pochod další rozměr. Rakouský národní básník Franz Grillparzer oslavil maršála zvoláním: „V tvém táboře je Rakousko!“ Když se hroutila monarchie a šlechta i měšťané přebíhali na stranu národní revoluce, udrželo se rakouské vlastenectví ještě v moudře vedené armádě, ve které dobře zaopatření vojáci všech národů spoléhali na moudrého otce-vojevůdce. Při Radeckého pochodu hájili Němec, Čech, Ital, Maďar, Polák, Slovák, Chorvat i Rumun v císařské uniformě tradiční hodnoty proti nebezpečným liberálům, nacionalistům a komunistům. „Stal se parádním maršem habsburské monarchie, kterou vedl od porážky k porážce, a nakonec se stal smutečním pochodem za říši, jejíž bohatství bylo teprve po jejím pádu poznáno a oceněno,“ shrnuje význam Straussova díla historik Franz Herre. Dnes Radeckého pochod uzavírá novoroční koncert vídeňských filharmoniků a uvádí zápasy rakouských fotbalistů.

Café Radetzky

Před sedmi lety vzbouřil Milán konflikt o Café Radetzky v ulici Corso Garibaldi, zřejmě jediný podnik tohoto jména v Evropě. Kavárna se odvolává na maršála jako vyhlášeného gurmána, což prokázal během sedmadvaceti let, kdy byl nejvyšším správcem Milána i celé Lombardie. Liberálům shromážděným kolem deníku Corriere della Sera vadilo, že kavárna připomíná „vraha italských vlastenců“. Už to vypadalo, že milánský podnik dopadne jako pražské Café Radetzky, sídlící na Malostranském náměstí na místě současné pobočky Starbucks.

Radecký ovšem bestiálních činů na svědomí tolik neměl. Milánské povstání v březnu 1848 nepotlačil, protože nechtěl bojovat s civilisty, ani nenechal město odstřelovat z děl jako méně ohleduplný kníže Alfred Windischgrätz o tři měsíce později v Praze. V srpnu 1848 občané maršálův návrat vítali, protože se obávali rabování od revolučních živlů. Největší výtkou Radeckému je veřejná poprava patnácti revolucionářů v únoru 1853. Oběšeni ovšem byli jen ti vzbouřenci, kteří během karnevalu napadali rakouské vojáky s noži a dýkami. Deset vojáků bylo nalezeno mrtvých s vypíchanýma očima a rozpáraným břichem, vážně zraněno bylo dalších padesát.

Za Café Radetzky se proto postavili politici z Ligy Severu v čele s bývalým ministrem vnitra Robertem Maronim. Dokonce doporučovali pojmenovat po Radeckém nedalekou ulici. Přece jen za jeho vlády zažil Milán jedno ze svých nejlepších období a nemusel jako dnes doplácet na chudé regiony z jihu Itálie.

Češi jsou na rodáka přísnější. Sochu z Malostranského náměstí odstranil magistrát v roce 1919 jako symbol nenáviděného Rakouska, k tomu ještě radní tvrdili, že se proti soše milánského kata ohradilo blízké italské velvyslanectví. V učebnicích pro střední školy se jméno Radecký nevyskytuje. Až roku 2014 doporučil vrátit sochu Radeckého na víceméně původní místo Ateliér Hájek, který vyhrál soutěž o revitalizaci náměstí. Plán se zatím neuskutečnil a sochu rakouského maršála nechal magistrát z dokumentace vyškrtnout. Není na tom nic neobvyklého. Oslavy maršála Radeckého se konaly v novém století celkem patnáctkrát v Olomouci jako Mezinárodní festival vojenských hudeb. V roce 2017 ovšem bylo jméno maršála z názvu odstraněno.

Nejslavnější maršál Rakouské říše byl podceňován celý život. Poprvé se mu to přihodilo v patnácti, když ho odmítla vstupní kontrola na vojenské akademii. „Mladý pan hrabě je příliš slabý, aby snášel útrapy vojenské služby třeba jen několik let,“ stojí v dokumentech. Nenechal se však odradit, měl výdrž i trpělivost. Proto lze předpokládat, že se přes všechny nástrahy vrátí i tentokrát.