Před dvaceti třiceti lety na to byla Evropa zvyklá. Na výbuchy na veřejných místech, na útoky ze zálohy, na úkladné vraždy. Léta páně 2017 se tato situace vrací, jen za bombami a atentáty nestojí nedovzdělaní salonní levičáci, ale snad ještě primitivnější vrazi, konající ve jménu svaté války.
Mladí ve vyspělých, bohatých zemích Západu vyrůstají ve zvláštní atmosféře. Jsou první generací od průmyslové revoluce startující do života s pesimismem. To ovlivňuje jejich hodnoty a názory ve chvíli, kdy získávají právo sami rozhodovat. Volit, ovlivňovat podmínky na univerzitách, vybírat si kariéru. Společnost do značné míry funguje ve stylu sebenaplňujících se proroctví. Optimismus a důvěra přináší prosperitu a vzestup.
Na webu Opedemocracy.net se nedávno objevil zajímavý článek nazvaný „Podivuhodný vzestup ‚bílé levice‘ jako čínské internetové urážky“. Autorka, akademička čínského původu žijící v Kodani, v něm informuje o tom, jak se v posledních dvou letech na čínských sociálních sítích rozšířila nová urážka, baizuo, což znamená „bílý levý“.
Zatímco politická reprezentace zprava doleva řešila vládní krizi, na náměstích českých měst demonstrovaly tisíce občanů za lepší Česko bez Babiše a prezident republiky se chystal na cestu do bratrské Číny, sešla se ve čtvrtek 11. května v parlamentní kavárně Demokracie skupina lidí, jíž leží na srdci docela jiné problémy.
Novým hitem západního světa posledních let je nesvéprávnost. Postupná rezignace na kdysi základní hodnoty, jako je vůle, řád, schopnost odolat pokušení, vede k tomu, že k dospělým lidem se začínají vlády chovat jako k nesvéprávným jedincům, kteří nejsou schopni mít kontrolu nad svým životem. Snaží se je zbavit odpovědnosti a chránit před sebou samými.
Trochu se bojím, že lidé na Západě jsou ochotní zpřetrhat, zrušit a zpřevracet kdeco, protože systém už stejně nefunguje. Nemají ponětí, jak to vypadá, když systém opravdu nefunguje.
Silvestrovské útoky v Kolíně nad Rýnem otevřely širokou diskusi, zda jde o jednotlivý exces opilých mladíků, či zda takové chování není migrantům z arabských zemí vlastní.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou se konal měsíc po masakru v pařížském časopise Charlie Hebdo, při kterém útočníci křičeli „Alláh je velký“.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Známý britský historik Niall Ferguson sepsal v knize Civilization (česky vyšla letos v nakladatelství Dokořán) šest fenoménů, které udělaly ze Západu superiorní civilizaci. Říká jim killer applicatons (volně se dá přeložit jako zabijácká kombinace). Považuje za ně: konkurenci, vědu, moderní medicínu, vládu práva, konzum a pracovní etiku. Pečlivě
Pětadvacet let už mohou Češi obcovat s vyspělejším Západem. Na počátku 90. let sem proudila spousta firem, dobrodinců i dobrodruhů, v Praze se usadilo několik desítek tisíc mladých Američanů. Ty časy jsou dávno jsou pryč, ale vyvinul se aspoň u těch, co zbyli, nějak pohled na domorodce?
Zaobírat se tím, jestli nad vámi ostatní za zády neohrnují nos, je tak trochu nedůstojné. Ale co když vám někdo z „nich“ poví, že je to pravda? Edward Lucas v článku pro European Voice vypočítal to, co považuje za chyby Západu po roce 1989. Mimo jiné uvádí: „Další velkou chybou po roce 1989 byla přezíravost vůči Východoevropanům.
Po pětadvaceti letech nastal čas znovu mluvit o studené válce. Během desetiletí po roce 1989 jsme skoro nemluvili o ničem jiném. Nikdo z nás neočekával tak rychlý rozpad sovětského impéria ani stejně rychlý návrat východní Evropy k ústavní demokracii anebo splasknutí revolučních hnutí, která Moskva podporovala.
