Zaobírat se tím, jestli nad vámi ostatní za zády neohrnují nos, je tak trochu nedůstojné. Ale co když vám někdo z „nich“ poví, že je to pravda? Edward Lucas v článku pro European Voice vypočítal to, co považuje za chyby Západu po roce 1989. Mimo jiné uvádí: „Další velkou chybou po roce 1989 byla přezíravost vůči Východoevropanům. Nafrnění Západoevropané se posmívali jejich oblečení (zanedbané nebo křiklavé), zubům (křivé a žluté), angličtině (zadrhávající a otravná), silnicím (rozbité a nebezpečné), bydlení (stísněné a zanedbané) a politice (výstřední a antisemitská). Málo lidí mělo pochopení pro noční můry, jaké občané porobených zemí prodělali. Chovali se k nim ne jako k rodinným příslušníkům, kteří přežili únos, ale jako k podivným, zaostalým outsiderům. To bylo brzdou. A je dodnes. Lidé, kteří by hned začali mluvit o rasismu, kdyby někdo mluvil hanlivě o ,Afričanech', používají ,Východoevropané' stejně hanlivě.“

Ať už jste měli podezření, že si toto o nás myslí, nebo ne, tady to máte černé na bílém. Lucasovi není důvod nevěřit, jistě měl příležitost vyslechnout názory bezpočtu příslušníků západních elit na naše končiny a těžko hledat důvod, proč by si vymýšlel. Je to cenná výpověď. Zdejší západní diplomaté či byznysmeni samozřejmě nechodí a nevykládají na potkání, že smrdíme, ať už si to myslí, nebo ne. A cizinci u sebe v cizině o nás zpravidla veřejně neříkají nic, nezajímáme je.

Co to o nás vypovídá? Tedy kromě toho, že máme křivé zuby? Někdo se možná urazí. Někdo třeba přitaká, a možná velmi horlivě. Přijde mu to jako výstižný popis – samozřejmě ne jeho samého, ale jeho spoluobčanů. Popularita výroků o „čecháčkovství“, „zasmrádlém českém rybníčku“ a podobných se tím rovněž napájí. Vždyť buranství je vděčným předmětem českých filmových komedií. Těch, které zachycují skutečnou lidskou malost, navíc špatně oblečenou a učesanou, je jen pár; spousta dalších si vystačuje jen s tím špatným oblečením a účesem. V každém případě nepostrádáme schopnost shledávat podobný civilizační odstup od národů od nás dál na východ. Poskytuje nám to uklidňující pocit, že aspoň někdo je zaostalejší než my. Je to jakási kaskáda přezíravosti.

Daleko zajímavější ale je, co to říká o Západu. Možná tu jde ještě o něco dalšího než jen o nedostatek empatie a velkodušnosti či snobismus, jak to hodnotí Lucas.

Kultivace smyslového vnímání Západu

Dnešní západní civilizace je mimořádně hedonistická a estétská. To nemusí nutně být moralizující soud vedoucí ke srovnáním s úpadkem Římské říše a podobně. Je to víceméně suché konstatování. Podívejme se jen na ekonomiku, jak velkou roli v ní hrají firmy zabývající se módou a luxusním zbožím. Když se projdete pražskou Pařížskou, značná část výrobků, které uvidíte, pochází od několika málo holdingů, z nichž největší jsou LVHM a Kering. LVHM, největší výrobce luxusního zboží na světě, má roční tržby téměř 30 miliard eur. Tři nejbohatší Francouzi jsou většinoví majitelé kosmetické firmy L'Oréal, LVHM a Kering. Role výrobců luxusního zboží v italské ekonomice je svým způsobem ještě výraznější. Třebaže prodávají staletou tradici a dědění řemeslnických tajemství z otce na syna, v sofistikovanosti řízení si nezadají s hedgeovými fondy. Patří ke špičkám evropské ekonomiky a hlavně jsou jedinými sektory francouzské a italské ekonomiky nedotčenými současnou krizí.

A ty západní firmy, které vedou v technologických oborech, jež zvěstují světu budoucnost, tedy giganti ze Silicon Valley? Je fantastické se dozvídat o tom, jakou roli v úspěchu té které herní či webové aplikace hraje péče věnovaná nejmenším detailům smyslového vnímání. Odstín modré Googlu. Tloušťka linky na webové stránce. Milisekunda, o niž se webová stránka načítá rychleji než produkt konkurence. Nejnovější poznatky psychologie ve službách toho, aby uživatel s co největší pravděpodobností kliknul na reklamu.

Laik na fotografii ne vždy rozezná haute couture od H&M či Zary (tento masový výrobce módního oblečení je zase nejúspěšnější španělskou firmou). Ani příležitostný milovník vína by patrně nerozeznal Chateau Cheval Blanc za tři sta tisíc dolarů od slušného Bordeaux za tisícovku; většina lidí by ho nerozeznala od vína ze samoobsluhy. Přesto však mezi nimi rozdíly jsou. Naučit se oceňovat produkci tohoto sektoru znamená systematicky si kultivovat smyslové vnímání (termín estetika nepochází od řeckého slova pro krásu, nýbrž pro smyslové vnímání). A to je taky jediným konečným účelem těchto výrobků, jež neslouží žádnému dalšímu užitku – tedy kromě signalizování společenského statusu, případně jako tzv. positional goods, statky tím cennější, čím méně lidí je má.

V poválečné době se velké procento zaměstnanců přesunulo ze zemědělství a z továren, kde na nějakém povrchu moc nezáleželo, do kancelářských zaměstnání, kde se pracoviště stává předmětem designérské péče a vzhled patří k pracovnímu výkonu. Na fenoménu metrosexuálů je nejzajímavější jeho demokratizační prvek. Podle oblečení dnes dělnickou třídu nepoznáte. A když třeba příslušníci britské underclass vyrazí rabovat obchody, vyberou si obchody s módním oblečením. Být dnes špatně oblečen je možné prakticky jen jako záměrný kulturní statement.

Změna se neomezila jen na lidi – volný pohyb kapitálu se postaral o to, že i relativně chudé země mají ostrůvky se stejně elegantními obchody a restauracemi jako mnohem bohatší země – a totéž platí o strukturálních fondech EU a moderních dálnicích. Masový turistický průmysl naučil miliony turistů poznat, co je malebné, a miliony domorodců, jak tomu dojmu podřídit své obce.
Suma sumárum, západní civilizace od poslední třetiny dvacátého století prodělala velkou kultivaci smyslového vnímání a orientace v tom, co představuje oceňovaný smyslový vjem, patří ke společenské výbavě.

Do jaké míry ti lidé jsou jako my?

Vztah mezi kvalitou civilizace a jejím smyslově vnímatelným povrchem není přímočarý. Ten povrch nepochybně vyrůstá z jejích výkonů, je produktem jejího poznání a její lidskosti, toho, co považuje za svůj smysl. Ale je taky ve své konzumentské povaze snadno uměle napodobitelný. Znaky sofistikovaného životního stylu si snadno osvojí každý postsovětský oligarcha. Ropná království a emiráty Arabského poloostrova se dnes pyšní nejrůznějšími výdobytky spotřební civilizace, ale až jim dojde ropa a peníze, jak dlouho bude trvat, než ta města ze skla a oceli zase zavanou písečné duny? Jasné je však jedno – když v roce 1989 padla železná opona, otevřel se očím Západu pohled na svět zaostalý přesně v intencích Lucasova citátu. Nakolik to byla skutečná zaostalost? Nakolik nedostatek finančních a jiných možností? Porozumět projevům Václava Havla o morálních škodách napáchaných komunismem a potřebě duchovní revoluce bylo obtížné; substituovat si v duchu za Havlova slova obraz opadaných omítek východoevropských měst a jejich špatně oblečených obyvatel snadné.

Pozoruhodně nepovšimnuto zůstalo jedno rané připomenutí šalebnosti vizuálních signálů: Vizuálně a konzumentsky nejcivilizovanější zemí Východu byla Jugoslávie. Její adriatická městečka byla malebně opravena, daly se tam koupit západní gramodesky, JAT létaly se západními letadly a gastarbeiteři se v Německu naučili oblékat. Také jugoslávští marxističtí intelektuálové se zdáli Západu sdělnější než čeští či polští disidenti. Záhy se bohužel mělo ukázat, že elegantní tmavé brýle, náušnice v uchu a módní sestřih není tím, co zabrání muži zabíjet a znásilňovat jinověrce jako ve středověku. To ovšem jen zafixovalo obraz východní Evropy jako temných, zaostalých končin, které není radno se snažit pochopit.

Změnila se i ta samotná chuť Západu poznat a pochopit. Klasičtí kolonialisté byli přesvědčeni o nadřazenosti své civilizace a své civilizační misi s neotřesitelností, jež by dnes byla považována za skandální. Ale bylo mezi nimi dost lidí, kteří byli ve své neotřesitelné nadřazenosti na domorodce zvědaví. Koloniální mocnosti disponovaly vrstvou dobrodruhů, které pronikání do mytologií, obyčejů a mocenských struktur docela bavilo – z prospěchu, z potřeby umět kolonie ovládat s minimálním nasazením bílého personálu, ale i z čistého zájmu. Po válce pak převzala tuto štafetu kasta západoevropských a hlavně amerických diplomatů, špionů či třeba novinářů, kteří považovali čelení sovětskému totalitarismu za svou zásadní civilizační misi. Sponzorovali tajně západoevropské antikomunistické politické strany a odbory v kritických poválečných letech, kdy mohla docela dobře nějaká západoevropská země následovat náš vítězný únor. Jejich aktivity sahaly od nebezpečně romantických (příprava paravojenských sítí pro případ sovětské okupace západní Evropy) po geniální a dodnes trestuhodně nedoceněné, jako byl třeba Congress for Cultural Freedom. Tato nadace vydávala několik vynikajících anglických, německých a francouzských kulturně-politických časopisů, které poskytovaly živobytí a platformu nejlepším tamním nekomunistickým intelektuálům. Často přitom šlo – v amerických měřítkách – o levičáky: CIA chápala, že kredibilita musí vyrůst z domácích kořenů (když se koncem 60. let tajné financování CIA provalilo, levicový intelektuální establishment to pojal jako hřích, který nesmí být nikdy odpuštěn).

Tahle kasta dobrodruhů přesvědčených o vlastní misi a zároveň jevící velké pochopení pro cizí civilizace po konci studené války do velké míry vymizela. (Vzpomínám si na jednoho Američana, který patřil k zapáleným studenoválečníkům v Reaganově Bílém domě, neúnavně vyhledával kontakty a spřádal protisovětské diplomatické intriky. Po pádu železné opony se začal věnovat organizování koncertů staré hudby.) Kolik získala východní Evropa v západních intelektuálních krizích nových „ambasadorů“, jakým byl v 80. letech Roger Scruton?

Kdysi bývala turistika výsadou majetnějších vrstev a cestovalo se za nějakým účelem – za zdravím, za poznáním a dobrodružstvím (alpinistiku pro Švýcary objevili Britové). Dnes je cestování díky globalizaci a deregulovaným nízkonákladovým aerolinkám neuvěřitelně snadné. Jenže ten západní turista se vypraví do světa vyzbrojen populární poučkou Thomase Friedmana, že dvě země, v nichž jsou McDonaldy, spolu nikdy nebudou válčit, a jistotou, že se všude domluví anglicky, bude bydlet v Hyattu a večer půjde do Hard Rock Cafe stejného jako kdekoli jinde na světě. O tom, jak ta země funguje, se dozví velmi málo. Málo se toho dozví i z médií, protože při velkých škrtech v západních redakcích přišli stálí zahraniční zpravodajové na řadu jako první. Když se někde strhne nějaká twitterová revoluce, získá pocit, že má vhled do dění, aniž by mu docházelo, že sleduje zcela nereprezentativní projevy desetiny procenta tamních obyvatel tweetujících v angličtině. Takže převládající optika západního světa zní: Do jaké míry ti lidé jsou (případně kdy už konečně budou) jako my? Nejvýmluvnější – i když uznávám, že nikoli nejšťastnější – ukázkou z dnešního světa internetu a sociálních sítí je všudypřítomnost grafů a map zachycujících postavení žen a homosexuálů ve světě – s jediným možným (často graficky kódovaným) výkladem postupu od temna k západnímu světlu (kdo ví, jakpak by asi autoři do svého konceptuálního rámce zařadili informaci, že ženu v čele exekutivy už dávno měl například Pákistán, Bangladéš nebo Turecko, kdyby se ji dozvěděli).

Nevypadáme jako oni, ale jak vlastně vypadáme?

A my pochopitelně jako oni nevypadáme. Zároveň nezapadáme do žádné kolonky v módních terminologiích politického dělení světa – nejsme ani první svět, ani třetí, nejsme ani bohatý globální Sever, ani globální chudý Jih. Proto je ještě dnes, pětadvacet let po pádu berlínské zdi, tak samozřejmé mluvit o postkomunistických či exsovětských zemích (mluvilo se ve třicátých letech o exrakouských zemích?). Proto bylo tak snadné při přijímání těchto zemí porušit bez uzardění princip rovných podmínek a univerzálnosti jedné ze základních svobod EU (volný pohyb). Proto na sebe panevropské frakce v Evropském parlamentu měly ve zvyku útočit kvůli tomu, jaké extremisty z východní Evropy má ta či ona ve svých řadách (po posledních evropských volbách na to už není situace). Proto drastická „vnitřní devalvace“, jakou muselo projít v hospodářské krizi Řecko, je málokdy srovnávána se strukturálními otřesy, jaké podstoupily (s úspěšnějším výsledkem) baltské země. Proto je dnes možné diskutovat o tom, že rozšíření NATO byla chyba, aniž by kohokoli napadlo zkoumat, jakým přínosem pro NATO je, řekněme, Belgie. Proto válka na Ukrajině není skutečná, dokud v sestřeleném letadle na lince z Amsterodamu nezahynou „plnohodnotní“ lidé. Proto už dlouho neslyšíte žádného západního politika nastolovat v jednáních s Ruskem otázku estonského důstojníka, který byl v září unesen Rusy z estonského území – Rusové přesně vědí, že vůči nové členské zemi si to mohou dovolit.

Takže díky Edwardu Lucasovi za stržení závoje zdvořilosti (či pokrytectví), který tyto postoje zakrýval. Pokud se nám to nelíbí, to nejmenší, co můžeme udělat, asi je nedívat se na země méně požehnané, než jsme my, stejně povrchní optikou. Méně soudit a být víc zvědaví. Jen jestli už na to nejsme příliš západní.