V minulých týdnech se hodně četl esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu, který vyšel v časopise Respekt. Tento typ článku se obvykle u nás čte jako validace – podívejte, tady říká respektovaná zahraniční autorita to, co jsme si mysleli. Článek lze ale číst i jako jiné varování – před nástrahami, jaké pro nás má svět, když se nevyvíjí podle našich představ.

Applebaumová popisuje sestup polské společnosti do politické polarizace tak zlověstné, jakou způsobila ve Francii Dreyfusova aféra. Na jedné straně je strana, kterou označuje jako iliberální. Je v revoltě vůči principům volné soutěže v politice a ekonomice, vůči principům meritokracie.

Působivému textu ale taky něco schází – popis druhé strany rovnice, toho, jak mohla ta druhá, liberální strana dosáhnout takové neoblíbenosti. Nejsou to jen jednostrannosti, na které je člověk, jenž se snaží číst o Polsku, zvyklý. Začínají tvrzením, že polská strana PiS se ihned po svém zvolení jala porušit ústavu jmenováním ústavních soudců, aniž autorka zmínila, že soudce protiústavně jmenovala již předchozí vláda, a tak pokračují pořád dál.

Ten článek by hlavně v liberálních poměrech vůbec nemohl vyjít. Protože v nich platilo cosi, čemu se říkalo konflikt zájmů – tak nás to po pádu komunismu učili západní lektoři. Média by neměla svěřovat informování o nějaké věci člověku, který je na ní osobně zainteresován. Psaní Applebaumové je evidentně, do očí bijícím způsobem poznamenáno tím, že „iliberální obrat“ spadá v jedno s politickým pádem jejího manžela, někdejšího polského ministra zahraničí Radka Sikorského. Pokud je dnes Applebaumová vykladačkou současné východoevropské politické reality pro Západ, je to, jako by zásadní články o Facebooku psala manželka vyhozeného manažera Facebooku. Applebaumová však s klidem líčí, jak se jí pár měsíců po porážce jejího manžela ptal významný novinář, šéfredaktor časopisu Foreign Policy, jací jsou noví polští vládci. „Dala jsem mu několik adjektiv – naštvaní, mstiví, zlí,“ píše Applebaumová. Jsou opravdu východoevropské národy tak podřadné, že politická prohra jejího manžela, západního člověka, je automaticky důkazem selhání domorodců, a standardní pravidla konfliktu zájmů neplatí? Asi jsou.

Přitom kdybychom se zajímali o to, jak to, že západní svět v poslední dekádě ztratil tolik ze své přitažlivosti a autority, našli bychom mnohé odpovědi právě ve starších textech Anne Applebaumové. Její text „Nacionalismus je právě to, co Ukrajina potřebuje“ z roku 2014 jde čelně proti západním klišé o nacionalismu jako nebezpečí číslo jedna. I o iliberálních stranách psala jinak. V roce 2002 například kritizovala používání přívlastků „extremistický“ nebo „extrémně pravicový“ pro strany, k nimž se voliči obracejí, protože mluví o tématech, o nichž nikdo jiný nemluví – euroskepse, odpor proti zavedení eura – což jsou „názory, které mohou zastávat dokonale mainstreamoví, dobře adjustovaní lidé“.

Její texty o muslimské imigraci již od počátku jedenadvacátého století anticipovaly problémy, které jsou dnes každému zřejmé. A její sžíravý komentář o nepokojích na francouzských přistěhovaleckých předměstích zní dnes bezmála trumpovsky.

Některé její texty vyšly ve dvou z nejprestižnějších časopisů amerického liberalismu, The New Republic a The New York Review of Books. Dnes už by tam nevyšly. První z nich (publikoval v něm i Josef Škvorecký) koupil v roce 2014 zbohatlík z Facebooku a zničil ho. Druhý z nich (ten tiskl texty Václava Havla) se nedávno zbavil šéfredaktora, známého spisovatele Iana Burumy, protože zveřejnil zpověď oběti hnutí #MeToo. Applebaumová byla mezi 109 přispěvateli časopisu, kteří podepsali dopis zastávající se Burumy. Mladí progresivisté nad tím na sociálních sítích mávli rukou – vždyť to jsou samí běloši přes padesát.

Od toho novoročního večírku v roce 1999, jehož popisem Applebaumová začíná svůj esej, se změnilo nejen Polsko, ale i Západ. Nejen na Východě ztrácejí lidé, kteří se považovali za liberály, domov. Applebaumová to jistě dobře ví. A jistě i ví, jaká je kauzalita.